Sv. Augustin v rodné Thagastě
Sv. Augustin
Pokusme se nyní popsat prostředí, v kterém Augustin žil a vyrůstal, neboť to se sluší a patří k pochopení osobnosti, jakou Sv. Augustin byl. Nebude to jednoduchá cesta ponořit se zcela s velkou dávkou oddanosti k dějinám a s úctou k životu tohoto velkého a významného světce, pochopit tak dramatický čas, kterým bylo právě 4. století plné politických a mocenských zvratů. Leč, pusťme se do toho s odvahou a pokorou. To na úvod...
Prostředí, v kterém sv. Augustin od útlého dětství vyrůstal, mělo dvojí ráz – jednak svou polohou nezapírá africký ráz, kde se střídá bohatá a hojná vegetace a současně hluboce poznamenáno římskou architekturou, která dodávala rázu krajiny charakteristickou tvářnost. Zřejmě však nechybělo krajině kouzelné a exotické prostředí. Od sousední Numidie se lišila lesnatou krajinou, tekoucími vodami, louky s pasoucími se kravami, zatímco Numidie se vyznačovala ohromnými pustými pláněmi, po kterých se táhla strniště obilných polí a území písčitých stepí až k ohradě Atlasu, který uzavíral obzor. Vytvářela však další kontrast k pobřeží kraje Bugie a Hipponu, který se podobal veselé Kampanii. A snad právě tímto střídajícím se přírodním prostředím se možná vysvětlit i některé rysy numidského lidského charakteru. Právě budoucí biskup Augustin procházel od jednoho konce této země ke druhému jako činná a myslící osobnost v tomto prostředí a není jistě od věci přemýšlet, jak dalece tento kraj ovlivnil rozdíly a protiklady jeho zajímavé osobnosti.
Augustin se narodil 13. listopadu 354 v městečku Thagasta, na severu Afriky. Patricius, otec Augustinův byl prototypem pořímštělého Afričana. Působil mezi decuriony v municipiální thagatské radě. Některé prameny tvrdí, že Augustinův otec přišel svým kuriálním úřadem na mizinu. Kuriální úřad byl určený k vybírání daní a každý kuriál byl odpovědný za jejich odvedení. Pokud se stalo, že chyběly peníze z výběru, musel kuriál nahradit ztrátu ze svého, A tak byl, podle všeho Patricius jednou z mnoha obětí tohoto systému. Zdá se, že rodina nežila v bídě a Patricius žil z důchodu svého majetku. Patricius byl pohanem. Augustinovi životopisci se zmiňují o jeho bezuzdné povaze, manželské nevěře a nerovném postavení žen obecně. Spíše se ukazuje, že byl konzervativní povahy. Důkazem toho budiž také to, že setrvával u pohanství spíše proto, že za prvé neměl Augustinovu hloubavou povahu a tím ani žádný zájem přemýšlet a rozumovat a spekulovat a za druhé se můžeme spravedlivě domnívat, že se spíš klonil k lidem z vyšší vrstvy, kteří pohanství stále praktikovali, byli vlivní a Patricius nechtěl riskovat jejich náklonnost. Jeho matka Monika byla přísná, tvrdá, oddaná křesťanka. Zmíním se o vztahu mezi Augustinem a jeho matkou sice nyní krajově, ale v dalších příbězích pochopíme, čím byl tak atypický. Jejich vztah byl prototypem křesťanského vztahu mezi matkou a dítětem. Je to snad jejich zásluha, že na jejich příkladu polevil osud trvající tvrdý antický zákon, který spočíval na vnější obřadnosti, které sbližují členy rodiny. Nyní se ukazuje hluboký a nezištný cit, který matku se synem spojuje a který ji není jen oporou proti násilnostem jeho otce, ale také bude i oporou v jejím stáří. Ale nebylo tomu tak vždycky. Zatímco se Monika pokoušela dobývat Augustinovu duší (což Augustin pochopil a ocenil až po své konverzi), on myslel jen na zábavy a zapomínal na svou budoucnost. Naštěstí se podařilo Patriciovi sehnat dost peněz, aby se mohl jeho syn vydat do Kartága, protože žíznil po vědě, slávě a zábavě.
Kouzlo Kartága
Až po dvaceti pěti letech, potom, co prožil své obrácení, napsal své přiznání:
"Přišel jsem do Kartága, a ze všech stran mne jako vroucí olej obklopilo kypění hanebných lásek."
Ale také se dovídáme, jak velký měl obdiv k hlavnímu městu své země. Zůstal mu věrný až do konce. Však Kartágo bylo v jeho době jedno z pěti hlavních měst císařství: Řím, Cařihrad, Antiochie, Alexandrie, Kartágo.
Donatisté
Donatisté, jeho protivníci, s kterými se tam setkal, ho nazývali "disputatir carthaginensis" - kartáginský rozprávěč. Učení severoafrického biskupa Donata (4. stol. po Kr.) vycházelo z toho, že platně křtít mohou jen kněží pravověrní a ti, kteří se nedopustili hříchu. Svátosti udělené odpadlými kněžími a těmi, kteří byli ve stavu těžkého hříchu, naproti tomu byly neplatné a bylo nutno je opakovat. V době pronásledování byli stoupenci tohoto bludu nadšeným hnutím mučedníků. Augustin argumentoval proti donatismu v tom, že stavěl svatost celé církve nad mravní kvalitu jednotlivého kněze. Donatismus byl odsouzen lateránskou synodou r. 313 a synodou v Arles r. 314, definitivně zmizel po vítězství Vandalů v Africe r. 430.
Pax romana
V Kartágu působilo mnoho úředníků: mezi nimi byli zástupci centrální vlády, císařské úřady (úřad prokonsula, který měl kolem sebe velký dvůr), dále tam působil africký vikář, který měl pod sebou správce ostatních krajů Afriky a ještě četnější officium, než měl sám prokonsul. A pak nemohly ani chybět městské úřady s radou dekuriónů, kteří tvořili kartáginský senát. Jejich dohledu podléhaly všechny městské odbory: cesty, stavby, vybírání obecních poplatků, policie a hlídači na fóru. Co si mohl Augustin do své budoucnosti přát, než tuto školu života pro své pozdější biskupské poslání?
Duchovní prostředí
Za velkolepým obrazem jednotného Říma se setkáváme od jednoho konce Středozemního moře ke druhému rozličnost národů s tradicemi, mravy, náboženstvími, protože obyvatelstvo Kartága bylo složitě promíchané. V ulicích bylo možné spatřit nejen černochy, přivlečené otrokáři ze Súdánu, ale i pořímštělé Numiďany. A Augustin, který ve své povaze skrýval mystika, byl současně také dialektikem a vášnivým milovníkem duchaplných rozprav, a tak se zde setkával s příslušníky různých náboženství a stoupenci filosofií své doby. Jistě není od věci říci, že za svého pobytu v letech svých studií nashromáždil bohatou kořist vědění a pozorování, které později bohatě uplatnil. Vždyť byl přítomen mnoha disputací i rvaček, protože když diskutující protivníci byli u konce s argumenty, začali se pobíjet a úřady měli hodně práce, aby obnovili pořádek. Augustin měl jistě sto chutí se přidat do těch sporů, ale rozumně zvážil, že počká, až pozná pravdu a tak jen ten kartáginský Babylón pozoroval zdálky.
Hádky křesťanů s pohany
Za křesťanských císařů se stále udržoval kult pohanského božstva, A na konci října přijížděli do Kartága delegáti, zvolení ze všech provincií v čele s provinciálním knězem. Tito příchozí působili ve městě mnoho zmatku, a tak jim císařské úřady omezovali čas pobytu ve městě.To bylo opravdu moudré rozhodnutí, neboť hrozily srážky křesťanů s pohany, a tak bylo bezpečnější tyto davy rozprášit, protože v nich se stále ukrývala chuť k povstání.
Pohanské kulty
Mezi nejznámější a nejnavštěvovanější byl kult Nebešťanky a Augustin se jich sám zúčastnil a naštěstí pro nás i popsal průběh divokých oslav, při kterých nechyběly ani nevěstky..
Také Velká Matka bohů Berekytntia byla oslavována s podobnou nevázaností, jako kult Nebešťanky. Další záminkou k průvodům byl Isidin kult. I Serapeion měl své přívržence a soupeřil o prvenství s Isidiným kultem, dokonce i Mithra měl své přívržence.
Okultistická náboženství
Thaumaturgie se prosadila jako základní nauka v pohanství a haruspictví nikdy lépe nekvetlo, než právě v té době. Čarodějnické zaklínání bylo obvyklou součástí života a astrologové či hadači prožívali své doby hojnosti. Všeobecná pověrčivost neznala mezí.
Rozkvět křesťanských sekt
Vedle pohanských kultů rostly i křesťanské sekty jako houby po dešti. Ale Afrika sama zplodila málo herezí, ty pocházely zvenčí do Kartága. Augustin se ještě setkal s ariány, i když tou dobou arianismus mizel, ale je jisté, že pravověrný katolicismus byl ve velmi kritickém stavu.
Trápení s donatisty
Donatisté byli ve většině a nejenže ho obírali o duše, ale také o chrámy. Stavěli oltář proti oltáři. Vydávali se za lepší katolíky, chlubili se, že jsou oni jediní pravou Kristovou církví. Uvnitř donatistů byli rozkolníci, kteří způsobovali rozpad a tvorbu nových a nových sekt. A aby se anarchie ještě víc dramatizovala, začínala se v Africe šířit sekta, která se také dovolávala křesťanství - manicheismus. Takové hnutí se úřadům nelíbilo, neboť sekta skrývala část svého učení - právě tu část nejvíce pohoršlivou a podvratnou a právě její tajemství ji dělalo nejlepší reklamu a propagandu.
Augustinovu bylo v té době osmnáct let. Byl dobrý řečníkem, zdatným dialektikem, toužil po emancipaci a toužil si užívat života. S takovými tendencemi a při takovém smýšlení si mohl vybrat z všech nabídek jen tu, která by mu nejlépe vyhovovala a přitom lichotila jeho domýšlivé povaze a také - pouštěla uzdu jeho smyslnosti.
JUDr. Irena Novotná