Jdi na obsah Jdi na menu
 


sv. Augustin o pokoušení křesťanů

imagesCA7BK5GN.jpg 

Sv.Augustin o pokoušení křesťanů

  

                                                         ...a  jiné myšlenky

 

 

 

         V jednom ze svých didaktických děl  De katechizandis rudibus (O náboženském vyučování katechumenů), se Augustin v krátkosti zmiňuje o nutnosti vytrvat při pokušení a pohoršení. I přes poměrnou stručnost je pro nás tento text velmi zajímavý a poučný především z toho důvodu, že zde tentokrát hovoří výhradně o pohoršení vycházejícím ze samotných křesťanů, resp.z těch, kteří se za křesťany také považují.  

         Hned na začátku vybízí svého přítele, na jehož popud spis napsal, aby vzýval Boha na ochranu před ďáblem pokušitelem (střez se, aby tě odjinud nenapadl tento nepřítel), který proto, aby se ve svém zatracení utěšil, hledá „nové adepty“ pro své společenství. Jistý moderní křesťanský spisovatel o pokušení napsal vtipnou úvahu, ve které mimo jiné říká, že ďábel má největší radost z dobře vykonané práce, a zvláštní uznání  dostane od svého vládce za to, pokud svede ke hříchu  speciálně křesťana, na kterého má ona pospolitost z hlubin  největší „zálusk“. Ke svým neustávajícím pokusům pak často použije právě služeb jiných, už padlých křesťanů, kteří to „už mají tak jako tak nahoře spočítané“ (Augustin jim ale přesto neupírá možnost kajícné nápravy)  a nyní o tom samém  hovoří ve své úvaze náš Otec církve už ve pátém století. O ďáblu pokušiteli například píše: „A odvažuje se pokoušet křesťany nejen prostřednictvím těch, kteří mají v nenávisti křesťanské jméno a mrzí je, že se to jméno zmocnilo celého světa a sami dosud touží sloužit modlám a nesmyslům zlých duchů, ale snaží se o to také prostřednictvím těch,... kteří se nazývají heretici a schizmatici. Někdy se také snaží pokoušet a svádět skrze židy.“

         K tomu jen několik poznámek. Augustin se roku 354 narodil  do doby, kdy křesťanství bylo už čtyřicet let silně privilegovaným státním náboženstvím a procházelo ojedinělým rozmachem.  Roku 313 bylo po předešlém pronásledování vyhlášeno římským císařem Konstantinem Velikým (Constantinus I.) jako jediné oficiální, a tedy státem nejen masivně  podporované, ale pochopitelně i ovlivňované a na rozmarech světských vládců závislé náboženství. V roce 326 vydal císař po předešlé sérii nejrůznějších omezení jiných církví už přímo edikt proti herezím, zakazujícím praktikování jiných náboženských obřadů, než křesťanských. Tehdy se z celkového počtu obyvatel říše hlásilo ke křesťanství asi 1/10 křesťanů. V době, kdy Augustin dopisoval  tuto kapitolu (rok 400), byla podle odhadů jezuitského historika Ludwiga  Hertlinga  v obou říších dohromady pokřtěna už asi 1/3 všech obyvatel. Augustinova slova o tom,  že se to jméno (křesťanství)  zmocnilo celého světa jsou tedy sice nadnesená, ale musíme chápat jeho obrovské nadšení a kazatelský zápal pro šíření evangelia skutečně „do celého světa“, kterému zcela zasvětil druhou polovinu svého života. Na druhou stranu i přesto byl prudký nárůst vyznavačů křesťanského učení   v římském světě pozoruhodný.

         Vyjma islámu, který měl ke své obrovské expanzi po světě trochu odlišné specifické důvody, už žádné náboženství nezažilo tak pronikavý rozmach, jako byl boom křesťanství díky přibližně devadesát let (v době vzniku díla De katechizandis rudibus) trvajícímu preferování, mohutné materiální podpoře, a také díky důslednému a nekompromisnímu eliminování jiných náboženských názorů a směrů.  Za císaře Diokleciána a ještě předtím za Nerona krutě pronásledované křesťanství nyní zcela zásadním způsobem změnilo své postavení. Jeden významný soudobý katolický kněz toto období mohutného rozmachu křesťanství dokonce neváhal okomentovat slovy:„ Z pronásledovaných se stali pronásledovatelé, z utiskovaných utiskovatelé...“ Tak bychom ale církev té doby (ani snad v případě restrikcí a násilných zásahů státní moci proti donatistům na základě žádostí katolických biskupů) sami nehodnotili, faktem zůstává, že privilegovaná církev císařské výnosy proti heretikům a všechna omezení proti Židům (například zásadní omezení, později už zákazy všech jejich náboženských obřadů),  stejně jako svoji mohutnou státní  podporu přijímala s povděkem jako projev Boží vůle. Nynější až nečekanou přízeň chápala jako odměnu za prožitá utrpení v minulosti. Církev tak vycítila  jedinečnou šanci a nastalou situaci vyhodnotila jako nejpříhodnější okamžik pro splnění výzvy z Písma, která je uvedena v nejstarším biblickém evangeliu podle Marka (respektive v závěrečných verších 16,9 - 20 doplněných k evangelistovi až později ): „Jděte do celého světa a kažte evangelium!“ Představitelé církve i mnozí věřící navíc většinou prezentovali tvrdý útisk starších židovských bratří jako zákonitý Boží trest za nepřijetí a smrt Krista

         Kratičká věta, kterou Augustin připojil k textu, nad kterým jsme se právě krátce pozastavili, je pro zamyšlení možná ještě zajímavější téma. Když vyjmenoval pohany, heretiky a schizmatiky, skrze které ďábel útočí na křesťany, dá se říci, že téměř očekávaně připojil už uvedenou větu: „. Někdy se také snaží pokoušet a svádět skrze židy.“ O jeho obrovském entuziasmu pro učení církve není v tuto chvíli potřebné znovu hovořit, jen si připomeňme, že svůj spíše záporný názor na Židy získal poprvé pravděpodobně někdy v období svého manicheismu, tedy už jako dospělý. Ovšem první konkrétní zmínky, spisy a další kritické projevy proti Židům se u něho objevují teprve až po nadšeném přijetí víry a učení církve. Samozřejmě nešlo o žádný antisemitismus – Ježíš, jeho matka Maria, pěstoun Josef, prarodiče  i učedníci byli jednoznačně pravověrní Židé, šlo tedy pouze o převzatý a tradiční pohled mnoha souvěrců, že Židé jsou bohovrazi, případně že „nám zabili Krista“. Když ale už jako vzdělaný biskup a známý horlivý kazatel píše o tom, že ďábel se snaží pokoušet a svádět také skrze židy, zní nám možná takový názor  vzhledem k jeho vzdělání spíše překvapivě, přesto z pohledu nadšeného křesťana a energického ochránce církve je téměř zákonitý.

         Pro pokus o získání objektivního názoru na ďáblovo využívání Židů ke svádění křesťanů uveďme jen pár skutečností. V době, kdy Augustin psal knihu De katechizandis rudibus (O náboženském vyučování katechumenů), od dob císaře Konstantina stále platil například trest smrti pro každého Žida, který by  pokusil přesvědčovat křesťana o své víře. Misijní činnost u Židů  neexistuje ( s výjimkou 1.a 2. století, kdy byl judaismus ve všech kruzích velmi populární a k židovství se hlásili mnozí pohané, často z vysokých kruhů), a neexistovala ani v době Augustina. Jejich činnost v tomto bodu je spíše zcela opačná a případné zájemce o přijetí k praktikujícím v podstatě odrazují poukazováním na potíže, kterým budou velmi pravděpodobně v životě vystaveni – na rozdíl od našeho „Jděte do celého světa a hlásejte radostnou zvěst.“. V tom případě autorovo vyjádření o svádění křesťanů pomocí Židů není zcela jasné, ovšem pokud ho nemáme chápat jako pouhý rétorský obrat v duchu tradičního názoru té doby, který ale  nemá žádný hlubší kontext. Objektivně je nutno poznamenat, že poměrně velmi složitá konverze k židovské víře procházela obdobím, kdy proces k přijetí byl relativně snadnější (v éře druhého Chrámu) a naopak velmi obtížný  (doba po zboření Chrámu), ovšem jednalo se aktivity vždy a zásadně ze strany zájemců, ne opačné.

         Po tvrdých Konstantinových protižidovských nařízeních by se  tedy staly jakékoli snahy o přestup nežidů na judaismus pro samotné Židy životu nebezpečné, zejména, pokud by se snad mohlo jednat o křesťany. Upřímně řečeno: Židé konvertity sice neodmítali, ale na druhou stranu  jako Bohem vyvolený národ k tomu neviděli žádný podstatný důvod, ani to nebylo téma jejich učení. V době, kdy Otec církve psal větu o svádění křesťanů skrze židy, byla tato rétorika všemi dalšími císaři upevňovaná a tak silně zakořeněná že jakékoli, byť jen teoretické svádění křesťanů  bylo téměř stoprocentně nemožné. Navíc státní moc nabízela a  poskytovala křesťanům neomezenou podporu v jejich víře a tak lákavé existenční pobídky, že už jen z tohoto důvodu by byl i jen hypotetický pokus o svádění křesťanů od Židů vyznávajících svoji víru téměř v prostředí disentu, jako bezúčelný předem odsouzený k nezdaru.

         Augustin ovšem mohl mít slovy skrze židy na mysli určité množství judaizujích křesťanů, kteří si tímto jednáním logicky vysloužili tvrdé odsouzení od  Církevních otců. Podle vyjádření jednoho odborníka a konzultanta pro tyto otázky je v širších souvislostech možné počítat také i s touto variantou, cituji: Mezi akademiky je rozšířený názor, že v typu literatury "adversus Iudaeos" slouží Židé a Judaismus většinou jako křesťanská teologická abstrakce. Její funkcí není popis historické reality, jde o vytváření a posilování specifické identity církve.“  V takovém případě by Augustin neměl na mysli žádný konkrétní skutek svádění křesťanů, ale šlo by spíše o rétorské vyjádření, o kterém jsme se již dříve zmínili.

         Kapitola  pak pokračuje důrazným varováním před těmi: „ Kteří jsou v samotné  katolické církvi a jsou tam snášeni jako plevy až do doby převívání obilí. Neboť Bůh je k nim trpělivý, jednak aby skrze jejich zvrácenost upevnil cvičením víru a moudrost svých vyvolených, jednak také proto, že mnozí z nich se ještě polepší...“ Tady nás možná překvapí nebývale silný výraz hovořící o jejich zvrácenosti, výraz který už pravděpodobně spadá do jiné kategorie, než je pouhé řečnické vyjádření. Augustin musel mít pro užití takového výrazu konkrétní důvod, určitou vlastní zkušenost, pokud  byl schopný otevřeně připustit, že v jeho nadevše milované církvi existují i zvrácení lidé. Bůh si sice vyvolil určité lidi do své církve, ovšem zároveň připustil, aby se mezi ně vloudili  také i lidé zvrácení. Jejich existencí si  mají  Bohem vyvolení příslušníci církve s Jeho pomocí cvičit  svoji víru. Těmito slovy jako už tolikrát v životě prokázal Augustin nejen schopnost reálného, i když často bolestivého pohledu na svojí církev, ale ještě  snad důležitější je pro nás jeho udivující schopnost až prorocké předvídavosti o zvráceném životě některých  členů i v daleké budoucnosti. Jeho rozhodně ne smířlivý, ale oznamovací tón, ve kterém hovoří o těchto lidech v milované církvi, které spoluzasvětil svůj život, ho musel stát velké sebezapření. Pro ty, kteří některé jeho učení občas vnímají jako až příliš vzdálené našemu dnešnímu hektickému životu, je takový realistický postoj příjemným překvapením. Velmi případná je právě věta, hovořící v tom smyslu, že se na lidech, sdílejících se zvrácenými jednu církev, cvičí jejich trpělivost a milosrdenství.

         Mladému jáhnovi, kterému je celý text určen, dále vyjmenovává další příklady lidí, kteří v církvi žijí životem docela jiným, než tato církev hlásá a k jejich výčtu a skutkům dodává: „...a ten pohled tě bude pokoušet k napodobování...Nevíš jen, že mnozí, kteří si říkají křesťané, činí všechny ty špatné věci, které jsem v krátkosti vylíčil. A poznáš, že lidé, kteří si říkají  křesťané, dělají možná někdy i horší věci.“ Zároveň ho ale varuje před tím, aby jejich život považoval jako inspirativní: „Ale jestli ti přišlo na mysl, že bys takové věci mohl činit jakoby v bezpečí a bezstarostně, velmi se mýlíš, nic ti neprospěje jméno Kristovo...“ K těmto slovům pak cituje veš z Písma (Mt 7, 21) o tom, že ne každý, kdo říká Ježíši: Pane, Pane, vejde do nebeského království. Kapitolu uzavírá jáhnovým napomenutím, které neztratilo nic na své platnosti ani po šestnácti stoletích a může být zcela doslovně ještě dnes předneseno při jakékoli promluvě k věřícím na toto téma: „Proto když vidíš, že mnoho z nich se nejen takových věcí dopouští, ale ještě je obhajuje a doporučuje, přidržuj se Božího zákona, a nenásleduj ty, kteří ho porušují.“  Další navazující kapitola začíná radou: „Přidej se k těm dobrým,u kterých vidíš, že s tebou milují tvého Krále. Najdeš takových hodně, jakmile začneš být také takovým“.

         Po přijetí víry v roce 387 a ještě dlouho potom nepřišlo vrcholně šťastnému Augustinovi na mysl, že mu Bůh určil hlásání evangelia jako poslání. Kněžská služba bylo dlouho to poslední, co by si přál, po čem by toužil. Tři roky strávené po návratu do Afriky v naprostém klidu a lásce s pár přáteli ve svém rodném domě, byly pro něho splnění dávných vnitřních tužeb a dosavadním vrcholem štěstí a vůbec by si nepřipustil, že jeho téměř rajské dny na zemi mají už brzy skončit. Od dob svých studií v Kartágu, kde se s několika přáteli poprvé pokoušel založit malou filozofickou komunitu s cílem hledání krásna a pravdy, ho tato myšlenka neopustila. Po nadšení z poznané skutečné pravdy a  přijetí víry tato idea samozřejmě dostala daleko hlubší smysl a cíl.

         Když byl za pár let v Hippo Regio zcela nečekaně a pod silným nátlakem lidu proti své vůli vysvěcen na kněze, musel svému světiteli přiznat, že svůj krátký život křesťana věnoval především hledáním niterného vztahu k Bohu, a například ve znalostech Písma má zatím velké nedostatky. Dostal tedy půl roku na to, aby si chybějící znalosti doplnil a teprve v této době se musel také začít seznamovat s praktickou úlohou církve a všemi souvisejícími problémy. S konkrétním stavem a zároveň s problémy uvnitř církve, do které se Augustin skutečně zamiloval a sám sebe považoval za jejího obránce, se tedy souběžně s intenzivním studiem Bible v musel začít seznamovat nejdříve kolem roku 392. Jak víme, roku 386 pod vlivem pokynu shůry ke změně života rezignoval na místo profesora rétoriky na milánské škole, ukončil veškeré dosavadní veřejné i soukromé aktivity a odešel s matkou a přáteli na půlroční přípravu a usebrání na venkov. Tam začal pod vlivem nedávného duchovního zážitku sepisovat své první příručky a spisy a v době, kdy už jako biskup sepisoval didaktickou příručku De katechizandis rudibus (rok 400), o které jsme hovořili,  měl na svém kontě už celkem 47 (!) hotových, nebo rozpracovaných děl.

         Je velmi pravděpodobné, že kdyby už v tomto roce neměl za sebou tak nesmírné množství vykonané práce, a bohatých osobních zkušeností s každodenním životem církve i s těmi, kteří jí tvoří, nebyl by schopen vytvořit si bez dalších následků tak reálný pohled na současnou církev a nešvary mnoha jejích členů. Kdyby býval s velkou pokorou nepřijal Boží výzvu k pastoraci mezi všemi vrstvami obyvatel  neklidné Numidie a neměl tak možnost proniknout až k samému srdci živé církve, žil by rozhodně snadnějším a klidným duchovním životem uzavřen v klausuře  klášterní cely se svými psacími potřebami. Vzdálený od reality každodenního života církve by ale nikdy nemohl získat a s mnoha povzdechy také přijmout tak moudrý a realistický pohled na její klady a hlavně zápory. Jak z kapitoly vyplývá, Augustin o nešvarech v církvi věděl, počítal s nimi, a hlavně o nich nepokrytecky  otevřeně hovořil jak s Bohem, tak s lidmi. Právě tím, že o nich veřejně hovořil a učil další generace katechetů, jak otevřeně o nich  se zájemci o vstup do církve rozmlouvat, přijímala církev často do svých řad „ na vše“ připravené lidi, mnohé navíc odhodlané započít v novém společenství s nápravou a návratem ke kořenům víry, jak na mnoha případech známe z historie. Jak jejich úsilí zpravidla končilo známe také.

         V této otázce realista Augustin ale takový vývoj předvídal. Zlo je zranitelné, ale neporazitelné. To ale neznamená rezignovat na jeho neustálé výpady, a na jeho přítomnost v Boží církvi  si prostě  zvyknout jako na nutnost. Takový přístup totiž chápe zlo jako náš souhlas. Pro ty, kteří si zvyknout odmítají a svoji církev milují,  jako jí miloval Augustin, připomínáme ještě jednou jeho větu z tohoto  krátkého pojednání: Přidej se k těm dobrým, u kterých vidíš, že s tebou milují tvého Krále. Najdeš takových hodně, jakmile začneš být také takovým“.

         Pokud si naše církev zvolila svatého Augustina  za svého učitele, měla by si s ním občas  domluvit konzultace. Jinými slovy o tom často hovoří Svatý Otec.

 

 

 

 

 

M.Č.