Augustin

 Kdo byl a co učil Augustin? Je podle něj přípustné použít násilí, když je člověk v bludu? Jaký dopad má jeho učení na celé dějiny? Na základě čeho obhajoval Augustin křest dětí? Kdo to byl Pelagius a co učil? Je člověk otrok hříchu? Kdo byl Celestín a Julián? Je násilí a změna názoru papeže vhodnou zbraní při projednávání věroučných otázek?

 Augustin (354-430)

V právě vylíčeném období se setkáváme s jednou z velikých postav dějin - Augustinem (354-430)¹. Jeho učení zanechalo nesmazatelné stopy po všechny následující období. Ve svých objemných spisech, zvláště pak ve Vyznání, projevuje se velmi důvěrně. Vzbuzuje dojem, jako by byl známým nebo přítelem čtenáře. Augustin se narodil v Numidiii v severní Africe a popisuje nám okolí svého mládí, své mládenecké myšlenky a dojmy. Jeho svatě žijící matka Monika na stránkách jeho spisů znovu ožívá. Čteme o tom, jak se za něj modlila. Její počáteční naděje byla vystřídána pozdějším zármutkem, když se ponořil do hříšného způsobu života. Dočítáme se o její víře, že přece bude spasen, která byla posilněna viděním a moudrou radou Ambrože, milánského biskupa. Jeho otec se staral spíš o jeho hmotný, světský postup.

Přestože hledal světlo, viděl sebe beznadějně spoutaného hříšným a samolibým životem. Po nějakou dobu se domníval, že našel vysvobození v manicheismu, ale brzy poznal jeho nedůslednost a slabost. Zasáhlo ho kázání Ambrože, nenalezl však tehdy ještě pokoje. Když mu bylo 32 let a byl zaměstnán jako učitel řečnictví v Miláně, vyvrcholil jeho zoufalý stav ztracenosti, který popisuje takto:

„Vrhl jsem se k zemi, nevím sám jak, pod jedním fíkovým stromem a dal jsem volný průchod slzám... Vysílal jsem vzhůru tyto smutné výkřiky:„Jak dlouho, jak dlouho ještě? Do zítřka a zase do zítřka? Proč ne hned? Proč není v této hodině konec mé nečistotě?“ Když jsem toto říkal a plakal v hořkém sevření svého srdce, tu náhle, zaslechl jsem hlas chlapce nebo děvčátka, nevím již čí, který vycházel ze sousedního domu a stále opakoval:„Vezmi a čti, vezmi a čti!“ Ihned se změnila moje mysl a začal jsem velmi vážně uvažovat, zda to bylo obvyklé, že si děti v některé hře zpívaly taková slova. Nemohl jsem si však vzpomenout, že bych byl něco podobného slyšel. Tak jsem zastavil proud mých slz, vstal jsem a nevykládal jsem si to jinak, než že je to rozkaz z nebe, abych otevřel knihu a četl první oddíl, na který bych přišel... Vzal jsem, otevřel jsem a v tichosti jsem četl onen oddíl, který mé oči nejdříve uviděly. „Ne v hodování a v opilství, ne v smilstvech a chlípnostech, ne v sváru a v závisti, ale oblecte se v Pána Jezukrista a nepečujte o tělo a žádosti jeho.“ Nechtěl jsem číst dál, ani toho nebylo třeba, neboť v tu chvíli, jak končila věta, jakoby světlo vniklo do mého srdce a rozptýlilo všechno temno pochybnosti.“

Jeho obrácení nezpůsobilo u jeho matky Moniky, která za něj bojovala na modlitbách, překvapení, ale velikou radost. Rok na to, když se vrátili do Afriky, pokojně zemřela. Augustin byl pokřtěn Ambrožem (387) a stal se později biskupem v Hippo (později Bloma) v severní Africe (395). Jeho rušný život byl životem ustavičných sporů. Žil v době, kdy byla v rozpadu Západořímská říše.Zemřel, při obléhání Hippa barbarským vojskem. Pád západní říše ho přiměl k sepsání věhlasné knihy: „O Obci Boží“. Její úplný název vysvětluje její záměr: „Ačkoli padlo největší město světa, město Boží zůstává na věky“.

Jeho názor na to, co je město Boží jej vedl k učení, které zavdalo příčinu nevýslovné bídy. Velikost jeho osobnosti ještě zostřila zhoubné účinky omylů, které učil. Mimo jiné formuloval Augustin učení o spasení jedině skrze Církev prostřednictvím jejich svátostí. Vzít spasení z rukou Spasitele a vložit je do rukou lidských a tak vsunout mezi Spasitele a hříšníka systém lidských výmyslů, je pravým opakem toho, co nám ukazuje evangelium. Pán Ježíš Kristus praví: „Pojďte ke mně“ a žádný kněz nebo církev nemá právo zasahovat.

Augustin ve své horlivosti o jednotu Církve v opravdovém odporu vůči všem neshodám v učení a rozdílu ve formě, ztratil postřeh pro duchovní, živou a nezničitelnou jednotu Církve - těla Kristova. Církev spojuje všechny, kteří jsou novým narozením účastníci Božího života. V důsledku toho neviděl prakticky možnost, aby existovali církve Boží na různých místech a ve všech dobách, kde každá církev zůstává v bezprostředním spojení s Pánem a Duchem svatým. A přece ve společenství s ostatními, i přes lidské slabosti, různou úroveň poznání, rozdílné chápání Písma a různé zvyky.


Jeho tělesný názor na Církev jako pozemskou organizaci jej automaticky vedl k vyhledávání přirozených, hmotných prostředků k zachování, ba dokonce k vynucení viditelné jednoty. Ve sporu s Donatisty napsal:

Vskutku je lépe...aby byli lidé vedeni k pobožnosti poučením, než je nutit k pobožnosti strachem z trestu nebo bolestí. Z toho však nevyplývá, že by se kvůli tomu, že ten první způsob tvoří lepší lidi, měli nepoddajní zanedbávat. Neboť mnohým to bylo k užitku (jak jsme zakusili a denně zakoušíme), že byli napřed přinuceni strachem nebo bolestí, takže posléze mohli přijít pod vliv učení nebo učinit skutkem, čemu se právě naučili slovem. Zatím co jsou lepší ti, kteří jsou správně vedeni láskou, jistě jsou početnější ti, kteří jsou napraveni strachem. Neboť kdo by nás mohl milovat více než Kristus, který položil Svůj život za ovce? A přece, když předtím povolal Petra a ostatní apoštoly pouze svým Slovem, když přišel čas, potřel Pavla svou mocí k zemi… Nepokořil ho pouze svým hlasem, ale násilně jej uvrhl na zem svojí mocí. Ten, který běsnil v temnotě nevěry, byl přiveden k touze po světle v srdci. Jeho oči však byly nejdřív raněny slepotou. Proč by tedy Církev neměla používat násilí, aby své ztracené syny přiměla k návratu? Pán Sám pravil: „Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť vejít.“… Jestliže tedy je moc, kterou Církev obdržela ve svém čase Božím určením skrze náboženskou povahu a víru králů, nástrojem, kterým jsou ti na cestách a mezi ploty – to je v kacířstvích a rozkolech – přinuceni, aby vešli, nechť nenalézají nic chybného v tom, že jsou donuceni.“

Učení od takovéto autority podnítilo a ospravedlnilo způsoby pronásledování, kterými se vyrovnal papežský Řím ukrutnostem Říma pohanského. Tak se zapletl do ohromného a nemilosrdného systému pronásledování, muž vroucí lásky a živých, něžných sympatií. Byl to důsledek toho, že třebas i s dobrými úmysly, opustil zásady Písma.

Pelagius (5. století)

Jeden z těch, s kterými měl Augustin mnoho sporů, byl Pelagius². Byl rodem z britských ostrovů a přišel na samém počátku pátého století do Říma, když mu bylo asi třicet let. Ačkoli byl laikem, byl brzy uznáván za spisovatele, který vykládal Písmo. Byl uznáván jako příkladný muž ryzostí života. O tom svědčí, jeho později veliký odpůrce v otázkách učení, Augustin. Pohrdavé zprávy uveřejněné dodatečně Jeronýmem, mají nejspíš původ v bojovém zápalu než ve skutečnosti.

V Římě se setkal Pelagius s Celestinem, který se stal nejčilejším mluvčím jeho učení. Pelagius byl reformátorem. Lhostejnost a samolibost většiny, kteří vyznávali, že jsou křesťany, jej hluboce zarmucovala a tak se stal horlivým kazatelem praktické spravedlnosti a svatosti v životě.

Tím, že se výlučně zaměstnával touto stránkou pravdy, byl připraven k podceňování svobody lidské vůle a k podceňování působení Boží milosti. Učil, že na lidi nemá vliv hřích Adama, nýbrž pouze jeho příklad, že Adam by musel zemřít, i kdyby nebyl býval zhřešil. Učil, že není žádné hříšné přirozenosti a že činy každého člověka jsou v souladu s jeho vlastní volbou. Proto tvrdil, že každý člověk může dosáhnout dokonalé spravedlnosti. Pravil, že se děti rodí bez hříchu. V tom se přímo střetl s učením katolickým. Obhajoval sice křest dětí, popíral však, že by to byl prostředek znovuzrození. Tvrdil, že křest uvádí dítě do stavu milosti, do království Božího, do takových podmínek, kde je schopno dosáhnout spasení a života, posvěcení a spojení s Kristem. Augustin, který odporuje tomuto učení, přečetl svým posluchačům výňatek z díla Cypriána, napsaného asi 150 let předtím, ve kterém se tvrdí, že děti se křtí na odpuštění hříchů a pak žádal Pelagia, aby upustil od učení, které bylo odchylné od základních zásad a praxe Církve.

Přívrženci Pelagia váhali s modlitbou „odpusť nám naše viny“, protože to pokládali za nevhodné pro křesťany. Tvrdili, že nemusíme hřešit. Jestliže hřešíme, tak je to z naší vůle a volby a taková modlitba by mohla být jen projevem nepravé pokory.

Spor o učení Pelagia a Celestína

Spor o učení Pelagia a Celestina se daleko rozšířil a zaměstnával mnoho času a sil Augustina, který o tomto předmětu psal obšírné spisy. Konaly se sněmy. Východní sněmy Pelagia osvobodily, západní jej odsoudily, což bylo způsobeno Augustinovým vlivem v latinských církvích. Ty přijaly pod Augustinovým vlivem přesnější věroučné věty o vztahu mezi vůlí Boží a vůlí člověka, než církve východní.

Odvolání k římskému papeži Inocenci mu bylo vítanou příležitostí, aby zdůraznil svou autoritu. Vyloučil Pelagia a všechny jeho přívržence, ale jeho nástupce Zozimus je přijal všechny zpět. Západní biskupové se sešli v Kartágu a podařilo se jim získat podporu občanské moci. Vypudili Pelagia s jeho zastánci a zabavili jejich majetek. Když to viděl papež Zozimus, změnil svůj názor a také odsoudil Pelagia. Císařskému nařízení se odmítalo podrobit osmnáct italských biskupů, z nichž jeden jménem Julián, biskup v Eolanum, se přel s Augustinem s velikou obratností a neobyčejnou smířlivostí. Vytýkal mu, že používání násilí a změna názoru papeže, nejsou vhodnými zbraněmi při projednávání věroučných otázek.

Pelagius učil mnohému, co bylo pravdivé a zdravé, ale jeho zvláštní učení není jenom v rozporu s Písmem, nýbrž také se skutečnou lidskou povahou. Člověk si je vědom zkažené a padlé přirozenosti a toho, že je v otroctví hříchu. Dokladem toho je skutečný život. Naše skutečné prožívání života a přirozenost jednoho člověka, prvního Adama, náš podíl na jeho hříchu a naše podrobení smrti podobně jemu, umožňuje celému našemu pokolení, aby bylo uvedeno ve skutečný vztah k jednomu muži, druhému Adamovi, Ježíši Kristu. Toto otevírá cestu pro každého člověka, aby na základě svého vlastního rozhodnutí a víry v Krista získal podíl na věčném životě a Boží přirozenosti.

Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr.Jan Zeman

Redakčně upraveno

¹ A Select Library of the Nicene and Post-Nicene Gathers of the Christian Church, translated and annotated by J. C. Pilkington, M.A.
² Dictionary of Christian Biography, Smith & Wace.