Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a hledání pravdy v chaotické době

augustinus_099_m.gif

 

 

 Sv. Augustin a hledání pravdy v chaotické době
 
 
 
 
 
 
Mgr. Vít Machálek, Dr. Th.D.
 
 
 
 
                                                   

                                             Augustinova cesta za pravdou, vylíčená v jeho Vyznáních, představuje příběh starý více než šestnáct století, ale zároveň i příběh zcela nadčasový. V naší době, která je podobně chaotická jako doba Augustinova, dokonce naléhavost tohoto příběhu vystupuje do popředí více než kdy dřív. V českém prostředí svědectví o této skutečnosti shromáždila například Blanka Strašíková, která průzkumem mezi studenty všech oborů na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy zjistila, že sv. Augustin oslovuje dnešní lidi bez rozdílu věku, pohlaví a náboženského vyznání či ateismu. Je tomu tak proto, že Augustin nementoruje a nepřemlouvá, ale pouze zpostředkovává vlastní zkušenost, která vstupuje do dialogu se zkušeností jeho čtenářů:

„Augustin na sobě prokázal, kdo je tím pravým nezastupitelným průvodcem lidského bytí. Svým životem, který měl dramatický průběh, dosvědčil, že existují i jiné nepravé zavádějící nabídky. Sám na sobě zažil, co to je zvolit falešné proroky a podlehnout jejich vlivu. Znal tedy a vyzkoušel obojí. Ochotně se nám vyznává ze svých zážitků a prožitků, z hledání a nalezení. Nejvyšší autoritou se mu stává Ježíš Kristus. Augustin nás ale opravdu k ničemu nenutí. Pouze nabízí k orientaci svá Vyznání. Ta se čtenáři stávají výzvou, ale i nevyslovenou otázkou, kterou lze formulovat slovy: ,Jak se rozhodneš ty na základě mé, ale třeba už i své vlastní zkušenosti?’“1

Dnešního člověka tedy může oslovit především Augustinovo hledání pravdy předcházející jeho přijetí křesťanské víry, které je popsáno v prvních osmi kapitolách Vyznání. Aktuálnost Augustinovy cesty za pravdou zdůrazňují také oba poslední papežové. Právě jejich myšlenky poslouží jako vhodné uvedení i uzavření tohoto příspěvku.

Sv. Augustin a hledání pravdy podle papeže Benedikta

Augustinův význam pro dnešní dobu je zřejmý i z knih, vydaných u příležitosti nedávné změny na papežském stolci. O emeritním římském biskupovi Benediktovi XVI. alias Josephu Ratzingerovi se v jedné z nich konstatuje, že je Augustinovou životní cestou (od hledačství jeho mládí přes nalezení Krista a církve až k přijetí kněžské a biskupské služby v této církvi) po celý svůj život neustále přitahován a fascinován:

„Nadšení pro tohoto církevního učitele vydrželo i po Benediktově volbě papežem. V roce 2008 věnoval jako římský biskup hipponskému biskupovi pět středečních katechezí – už to dokazuje, jaké místo zaujímá sv. Augustin v Benediktově myšlení. V páté a poslední katechezi, při generální audienci 27. února 2008, přednesl Benedikt XVI. k tisícům věřících tato slova: ,K této základní etapě svého dlouhého putování2 došel africký rétor díky svému vášnivému zaujetí pro člověka a pro pravdu, vášni, která jej vedla hledat velkého a nedostupného Boha…’“3

Benediktovy katecheze ukazují Augustina především jako „vášnivého hledače pravdy“,4 který pravdu nalézal (a pomáhal nalézat druhým) „v nitru člověka“.5 Ještě na sklonku svého pontifikátu Benedikt XVI. znovu připomněl, že půjdeme-li ve stopách Augustinova hledání, přiměje nás to „pohlédnout do hloubi vlastního nitra a chápat onu žízeň po nekonečnu, kterou v sobě nosíme a která nás nutí jít dál a odkazuje nás k tomu, který ji může naplnit“.6

Také ve všech svých encyklikách papež Benedikt odkazoval k Augustinovi, jenž „přesným a i pro nás stále platným způsobem“ popsal situaci člověka, který neví, po čem by měl opravdu toužit, a přece ví, že existuje něco, co nezná a k čemu je přitahován.7 K Augustinovi, jenž nás vede k poznání pravdy, která „je větší než my“8 a současně je nám niternější než my sami sobě.9

Každý člověk může poznávat pravdu, která v něm přebývá, a to jedině „jistotou rozumu srdce“, bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku.10 Stále živé svědectví o této jistotě z Augustina podle Benediktových slov činí „člověka dneška, přítele, současníka, který svou živou a aktuální vírou mluví ke mně, mluví k nám“.11

Augustinova doba a naše doba

Doba Augustinova mládí nebyla nepodobná naší současnosti. Šlo o období morální a ekonomické krize, v níž stará římská civilizace – podobně jako naše dnešní civilizace – působila dojmem kultury, která se vyčerpala a příliš neví, jak dál. Podobně jako nyní bylo na pořadu dne stýkání a potýkání se s jinými kulturami. Tak jako dnes se otřásaly v základech donedávna samozřejmé jistoty, takřka neexistovaly všeobecně sdílené hodnoty a společnost byla zahlcena nabídkou světských požitků.

Dokonce i místo křesťanství v tehdejší a dnešní společnosti vykazuje určité podobnosti. Augustinovo hledání se odehrávalo v době, kdy se křesťanství ještě plně neprosadilo a mnohými bylo dokonce nenáviděno či vysmíváno – podobně jako dnes, kdy také nemalá část společnosti vnímá křesťanství jako něco hodného posměchu nebo přehlížení. Tehdejší duchovní situace byla stejně chaotická a nepřehledná jako ta dnešní. Vedle tradiční polyteistické religiozity a různých podob křesťanství existovaly také nesčetné další náboženské směry i filosofické nauky. Na každém kroku se projevovala duchovní nejistota a rozkolísanost.

Augustin se narodil v severoafrickém Thagaste roku 354, za vlády císaře Constantia II. Ten se hlásil ke křesťanství, nikoli však ke katolicismu, ale k ariánství, které popíralo božskou podstatu Kristovu. Od posledního velkého pronásledování křesťanů pohanským císařem za vlády Diocletianovy sice v době Augustinova narození uplynulo už půl století, ale roku 361 se po Constantiovi ujal vlády císař Julianus, usilující o návrat římské společnosti k pohanství. Ještě v sedmdesátých letech pak v některých oblastech římské říše ariánský císař Valens pronásledoval katolíky. Americký historik R. L. Wilken popisuje tehdejší atmosféru velké nejistoty slovy:

„Julián byl včera, pronásledovatelé předevčírem… Katolíci v Antiochii právě zažili pronásledování od císaře Valense. Vojsko sestavené z rolníků a barbarů mohlo zítra vyhlásit císařem nového Juliána, nového Valense nebo dokonce nového Diokleciána…“12

Velká část společnosti přitom v křesťansko-pohanských či katolicko-ariánských střetech nestála ani na jedné straně, ale podobně jako dnes si synkreticky utvářela vlastní chápání božství či „toho svého“ Ježíše, značně odlišného od Krista, který na člověka vznáší nárok, volá ho ke službě a vede jej do společenství církve.

Augustin tedy vyrůstal v nám dobře známé atmosféře synkretismu a relativismu, v níž nebylo

snadné rozhodnout se pro cestu za Kristem. Stejně jako dnešní mladí lidé se pohyboval v prostředí, které vybízelo spíš k experimentování s různými světskými a duchovními lákadly než k oddanosti pravdě. Svědectví o tom, jak svým rozumem a svým srdcem hledal v tomto chaotickém prostředí životní orientaci, tak může být „pro současnou nastupující generaci věrohodným modelem, vybízejícím k následování“.13

Hledání Augustinova rozumu

Augustinovi v dospívání nechyběl dostatek podnětů k jeho intelektuálnímu rozvoji (vzdělával se nejprve v rodném Thagaste, pak v nedaleké Madauře a od roku 370 studoval rétoriku v Karthagu). Ve škole ani v rodině mu však zřejmě nikdo nemohl nabídnout propojení intelektuálního růstu s růstem duchovním. Jeho křesťanská matka Monika byla ženou prostou a nevzdělanou, nábožensky vlažný otec Patricius byl dlouho pohan a teprve v době Augustinova pobytu v Karthagu přijal křest (a krátce nato zemřel). Augustinovo hledání pravdy začalo až roku 373, kdy jej uchvátila četba Ciceronova filosofického spisu Hortensius.

„Sv. Augustin viděl doma na matce, co znamená být křesťanem; ale, jak vypravuje, byla to četba pohanského spisovatele Cicerona, která ho přivedla ke studiu křesťanství.“14 Začal se zaobírat Biblí, avšak jeho estétství a intelektualismus utrpěly šok při setkání s neuhlazeností Starého zákona. Ve Vyznáních o svém tehdejším vnímání Písma říká:

„…zdálo se mně býti nehodným srovnání s důstojností slohu Ciceronova. Moje pýcha totiž si ošklivila jeho prostotu a můj ostrovtip nevnikl v jeho hlubiny. Písmo totiž jest takové, že roste s maličkými; já však jsem pokládal za nehodné býti maličkým a naplněn pýchou, sám sobě jsem se zdál býti velikým.“15

Augustin tedy rychle nabyl dojmu, že biblická tradice neskýtá rozletu jeho ducha dostatečné výšiny. I zde se nabízí analogie s naší dobou, v níž také mnozí mladí intelektuálové povrchně míjejí křesťanství a hledají v domněle hlubších duchovních vodách. Leckdy se přitom ocitají v různých náboženských skupinách z podobných důvodů jako Augustin, který „upadl do manicheismu a v té sektě setrval skoro devět let (asi 374–383); imponovala mu dualistickým pojetím dobra a zla, kritikou křesťanství a odmítáním jakékoliv autority ve věcech víry“.16

V manichejcích „se Augustin setkává se vzdělanými a kultivovanými lidmi, kteří mu slibují poznání pravdy pouze prostřednictvím rozumu“.17 Manichejský dualistický mýtus o věčném střetávání Temnoty a Světla Augustinovi umožňuje vysvětlovat rozpory ve vlastním nitru působením kosmických principů dobra a zla, a tak unikat nutnosti mravního rozhodování. Augustin se může pokládat za zasvěcence, rozumějícího dění ve světě a v lidské duši, a současně být fascinován manichejským obrazem Krista:

„Neboť tento Kristus je ryzí moudrost, naplnění jeho filosofických snů. ,Přišel a odloučil nás od bludného světa,’ říká se v hymnech manichejců. ,Přinesl nám zrcadlo, pohlédli jsme do něho a uviděli jsme v něm celý vesmír.’ Ale tohoto Boha filosofů člověk může jen obdivovat, ne milovat. Manichejský Kristus přináší Augustinovi osvícení, ale nepřináší teplo. Je mu jako vyhnanci, honěnému z místa na místo, má pocit, že se zmítá mezi tisícem tužeb a nadějí. Nesmírně rád by chtěl vědět, kam patří, a přece tápe v každém směru…“18

Augustin po dlouhá léta působil jako učitel rétoriky v Karthagu. Během této doby mu manichejci často říkali, aby jen vyčkal, až přijde do Karthaga jejich nejučenější biskup Faustus z Mileve, který mu dá odpověď na všechny jeho otázky. Když pak k tomu roku 383 konečně došlo, Augustin zjistil, že za Faustovým řečnickým uměním se skrývá neznalost opravdových problémů lidské existence. Ve Vyznáních to vyjadřuje výmluvnou otázkou: „Čím však byl pro mou žízeň sebe způsobnější podavatel drahocenných číší?“19

V reakci na zklamání z nedostatečnosti učení manichejců se Augustin, roku 383 přicházející do Říma, nakrátko přiklonil k skeptické zásadě systematického pochybování. S manicheismem se vnitřně rozešel, ještě v roce 384 však kontaktů svých dosavadních souvěrců využil k získání místa učitele řečnictví v Miláně. Tam začal navštěvovat kázání katolického biskupa Ambrože a srovnávat je s výmluvností Faustovou.

I když Augustin tehdy stále ještě „naprosto nedoufal“, že by mohl pravdu nalézt v církvi,20 právě Ambrožova kázání nakonec překonala jeho dlouholeté proticírkevní předsudky. Poprvé se v nich totiž „s křesťanskou naukou setkal v intelektuálně uspokojivé podobě“.21 Byl zaujat tím, „jak Ambrož pomocí alegorie smiřuje Starý zákon s platonskou duchovností“.22

Augustin v té době studoval některé spisy platoniků, přeložené z řečtiny do latiny slavným římským řečníkem Mariem Victorinem. Tyto spisy jej odkazovaly k potřebě prostředníka mezi Bohem a lidmi v podobě Logu (Slova) a k Janovu evangeliu, ve kterém je platónský Logos ztotožněn s Kristem. V jedné ze svých modliteb ve Vyznáních Augustin své tehdejší směřování popisuje slovy: „A hledal jsem cestu, na níž bych nabyl síly schopné prožívat Tebe; nemohl jsem ji však nalézti, dokud jsem neobjal prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše Krista…“23

Augustinův rozum jej dovedl až k samotné hranici přijetí Krista. Onen poslední krok však už nebylo možné učinit jen v rovině čistě racionální a Augustinovo hledání pravdy se před ním na několik let zastavilo. Na tomto místě se musíme vrátit k Augustinovu osobnímu životu. V něm se Augustin roku 384 ocitl na rozcestí: opustil dlouholetou družku, s níž se ze společenských důvodů nemohl oženit, a hledal partnerku pro manželství, které by bylo možné spojit „se studiem moudrosti“.24

Právě zde je možné najít důvody toho, proč byl Augustin tak dlouho neúspěšný „v hledání pravdy, které bylo příliš teoretické, bez vztahu k životu, bez vědomí, že pravdu, třeba jen částečnou, je třeba den po dni uskutečňovat. Pokud by tomu tak nebylo, mohl by uvažovat o zapuzení milované osoby a sňatku kvůli penězům, které by mu ,umožnily hledat pravdu’?“25

 

Hledání Augustinova srdce

Augustinovo srdce vždy žíznilo po pravdě, lásce a kráse. Dospívající Augustin však neměl dostatek světla k tomu, aby věděl, kde má pravdu, lásku a krásu hledat. Jeho srdce „nerozeznávalo jasnosti lásky od temnoty vášně“.26 Toužilo po věčné kráse a zároveň milovalo krásu zdánlivou. Na příkladě krádeže hrušek, které teenager Augustin se svými kumpány očesal, přestože o ně vůbec nestál, je ve Vyznáních ukázána i láska ke svobodě, s níž byl tento jinak nesmyslný čin spojen, a neschopnost

rozlišovat mezi pravou a nepravou svobodou.27

Svoboda dospívajícího Augustina samozřejmě byla svobodou nepravou, při které byl „svobodný“ od Božího zákona a o to zotročenější názory svého okolí, před kterým „se styděl neukázati se nestydatým“.28 Také křesťanské sexuální etice Augustinův život neodpovídal spíše z důvodu poplatnosti společenským konvencím než z důvodu nezvládané smyslnosti.

Podobně jako tolik jiných mladých lidí Augustin nesmírně toužil po skutečné lásce, zároveň však ještě nedokázal opravdu milovat. „Zdá se, že chtěl příliš vlastnit druhou osobu, příliš jejím prostřednictvím opájet štěstím sám sebe, bez toho, aby byl sám schopen plně se darovat.“29

V sedmnácti začal žít s dívkou nízkého společenského původu. I když jí po čtrnáct let zachovával věrnost, při narození syna Adeodata „měl zakusiti, jak se liší svazek manželský, uzavřený pro plození dítek, od svazku chlípné lásky, v němž se děti rodí proti přání rodičův a teprve zrozené jejich lásku si vynucují“.30 Augustinův vztah k matce jeho syna zůstal polovičatý a po oněch čtrnácti letech skončil, jakkoliv tím jeho „srdce tolik na ní lpící bylo zasaženo“.31 Umožnil však Augustinovi pochopit, „že nemůže dát své srdce napůl. Toto srdce je vytvořeno pro Boha. A zůstane neklidné, dokud v Něm nespočine.“32

V době svého působení v Miláně Augustin, studující knihy platoniků a naslouchající kázáním biskupa Ambrože, „začíná chápat, že každou touhu může ukojit jedině Bůh. S největší námahou se malými krůčky blíží ke Kristu, již ne cestou chladné filozofické argumentace, nýbrž s vášnivostí člověka právě zamilovaného… Ale konečného rozhodnutí se ovšem stále ještě leká. Aby život změnil opravdu radikálně, musel by se vzdát velmi mnoha věcí: majetku, prestiže, kariéry, množství dobrých přátel…“33

„Cítil jsem se tak mocně váben Tvou krásou, ale má tělesná tíha, totiž tělesná náruživost, mne od Tebe odtrhla,“34 říká Augustin v jedné ze svých modliteb ve Vyznáních. Ve svém srdci už cítil touhu po přijetí katolické víry, současně však ještě nebyl připraven změnit svůj způsob života ani nebrat ohled na to, že v Miláně císařovna Justina podporovala ariánství a v Římě zase senátorská aristokracie stále ještě hájila pohanství a pohlížela s despektem na ty, kdo se stali křesťany.

V této situaci mu jako světlo v temnotách zazářil příběh již zmíněného řečníka Maria Victorina, který byl s touto aristokracií úzce spojen, a přesto v padesátých letech čtvrtého století konvertoval ke křesťanství. Augustinovi tento příběh vyprávěl jeho milánský přítel Simplicianus, duchovní otec biskupa Ambrože. Marius Victorinus se v době, kdy již byl vnitřně křesťanem, vyhýbal přijetí křtu, protože se bál „uraziti své přátele, pyšné modloslužebníky, domnívaje se, že by z výše jejich babylónské důstojnosti…se naň sesypalo těžké nepřátelství“;35 jeho touha po spojení s Kristem však nakonec nad těmito lidskými ohledy zvítězila.

Líčení konverze Maria Victorina ve Vyznáních má ještě jeden velmi důležitý rozměr, který Victorinovo a Augustinovo hledání pravdy také propojuje s hledáním pravdy v naší dnešní době. Toto hledání se musí potýkat i s problémem individualismu, jenž víru chápe jen jako záležitost jednotlivce, který nepotřebuje být součástí společenství. Joseph Ratzinger ve svém komentáři k

příslušné pasáži Vyznání upozorňuje na to, že odpověď křesťanství na touhy lidského srdce je ve skutečnosti spojena právě se společenstvím:

„/Marius Victorinus/ se stal křesťanem. Zdráhal se však dlouho vstoupit do Církve, neboť byl přesvědčen, že jeho filosofie obsahuje vše, čím se křesťanství chlubí. Základní ideje křesťanského myšlení byly stejné jako ideje jeho, a proto tvrdil, že nepotřebuje podpírat své přesvědčení příslušností k Církvi. V Církvi spatřoval – jako mnoho vzdělanců tehdy i dnes – jen jakýsi platonismus pro lid. Poněvadž sám byl přesvědčeným platonikem, tedy Církev nepotřeboval… Jednoho dne se přece jen platonik Marius Victorinus stal křesťanem. Poznal svůj základní omyl a pochopil, že…křesťanství není systém poznatků, ale že křesťanství je cesta. Ono ,my’ věřících není jen druhotným přídavkem pro malé lidi, ale v jistém slova smyslu je to podstata věci – lidské společenství je skutečností, která leží na jiné rovině než pouhá ,idea’. Jestliže platonismus přináší ideu o pravdě, křesťanská víra prohlašuje pravdu za cestu… Je cestou, na kterou člověk může a musí vstoupit.“36

Na základě Simplicianova vyprávění o Mariovi Victorinovi Augustin definitivně pochopil právě to, že pravdu není možné uchopit jako ideu, ale je třeba ji následovat jako životní cestu. Jeho srdce toužilo po tomto následování, současně v něm však ještě zuřil „boj mne samého proti mně samému“.37 Příběh Aurelia Augustina nám může být blízký i popisem toho, jak se jeho rozpolcená vůle bránila definitivnímu, závaznému rozhodnutí… Popisem boje, probíhajícího nikoliv mezi mocnostmi Temnoty a Světla, ale v nás samotných.

Augustin ve Vyznáních líčí, jak si uvědomoval, že v tomto boji potřebuje pomoc Boží milosti. A jak nakonec tato milost přišla prostým způsobem – v podobě dítěte, prozpěvujícího slova „Vezmi, čti!“, které jej přimělo sáhnout po knize s listy apoštola Pavla:

„Uchvátil jsem ji, otevřel a mlčky četl hlavu, na kterou nejprve padly mé oči: ,Ne v hodování a opilství, ne v smilstvu a nestydatostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše a nemějte péče o tělo tak, aby povstávaly chtíče’ (Řím. 13, 13). Nechtěl jsem dále čísti a nebylo toho třeba, neboť s dočtením posledních těchto slov vzešlo světlo jistoty v mém srdci a rozptýlilo všechny temnoty mých pochybností.“38

Sv. Augustin a problém člověka podle papeže Františka

Augustinova Vyznání vyprávějí nadčasový příběh o lidském hledání Boha, ale také a především o Božím hledání člověka. Italský kněz a zakladatel hnutí Comunione e Liberazione Luigi Giussani (1922–2005) ve své knize Původ křesťanského nároku „augustiniánským“ způsobem vysvětluje podstatu „události Krista“, spočívající v tom, že „jde o Událost, ve které nám Bůh sám poskytuje cestu k Bohu. A tak sv. Augustin říká, že přes všechnu pomoc, kterou mu platonikové poskytli na jeho cestě, se ukázalo, že nevěděli o té jediné Skutečnosti, která umožnila proměnu jeho životní orientace, o tom, že se, jak to říká Janovo evangelium, Slovo stalo tělem. Nemohli mu, říká Augustin, ukázat ,tvář, pohled slitování, slzy vyznání, tvou oběť’.“39

Jorge Mario Bergoglio alias papež František je ve svém vnímání vztahu mezi Bohem a člověkem výrazně ovlivněn Augustinovým příběhem a jeho odrazem v knihách Luigiho Giussaniho, které Bergoglia „naučily být lepším křesťanem“.40 V kontrastu k Marxově tezi o náboženství jako opiu lidstva hovoří o „kulturním opiátu“, který dnes uměle potlačuje žízeň lidského srdce a tak člověku

brání v setkání s Kristem, kterým jedině může být tato žízeň opravdu uhašena.41 V přednášce, kterou měl při prezentaci španělského překladu Giussaniho knihy Náboženský smysl, Bergoglio rozebírá „augustinovský“ hlas, jímž tato kniha promlouvá do hledání pravdy v naší chaotické době:

„V Náboženském smyslu se paradoxně málo mluví o Bohu a hodně o lidských bytostech, o našich ,proč’, o našich posledních potřebách. S odkazem na protestantského teologa Niebuhra Giussani vysvětluje, že ,nelze uvěřit odpovědi na otázku, kterou si člověk neklade’. A jedna z těžkostí naší supermarketové kultury – v níž jsou všichni zavaleni nabídkami umlčujícími volání jejich srdcí – je spojena s vyslovením těchto otázek lidského srdce. To představuje výzvu. Když jsme konfrontováni s životní netečností, s tímto klidem, který supermarketová kultura nabízí za nízkou cenu (i když v širokém spektru cest), jsme tím vyzýváni, abychom si sami kladli skutečné otázky o smyslu lidství, o naší existenci, a hledali na ně odpovědi…“42

Zdá se, že setkání s Kristem může církev zprostředkovat jen lidem, kteří jsou tak jako Augustin otevřeni otázkám po podstatě svého lidství. Podle dnešního papeže „základní otázku, s níž se dnes musíme vyrovnávat, nepředstavuje ani tak problém Boha – existence Boha, poznání Boha – ale problém člověka, lidského poznání a nalézání znamení, která Bůh do člověka vložil, aby byl schopný setkat se s Ním“.43

Boha Ježíše Krista podle Bergoglia nelze zvěstovat lidem „s klidným srdcem, protože to by znamenalo dávat odpověď bez otázky“.44 V této myšlence je obsažen odkaz k nejslavnější větě Vyznání, která stojí hned na jejich začátku jako motto celé Augustinovy výpovědi. Papež k ní odkazuje i výslovně:

„V Augustinových Vyznáních je věta /…/: ,Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.’ V této modlitbě je nejdůležitější slovo ,neklidné’. Pokud chceme jednat moudře, s upřímností, musíme se zápalem a neklidem hledat transcendenci, či…setkání s Bohem. Avšak už když prožíváme toto setkání, začíná další hledání a tak dále. Pokaždé s větší hloubkou. Tento neklid, zápal obvykle popisujeme jako Boží vanutí, které nosíme v sobě, jako otisk, který v nás zanechal.“45

Dnešní papež ve shodě se svým předchůdcem „augustinovsky“ konstatuje, že neklid v našich srdcích je projevem naší touhy po nekonečnu, která „může být uspokojena jen právě tak nekonečnou odpovědí. Lidské srdce se ukazuje být znamením Tajemství, tj. znamením něčeho nebo někoho, kdo je nekonečnou odpovědí.“ Srdce i rozum nás vedou k víře v Boha, jež představuje „zvláštní aplikaci metody morální či existenciální jistoty, zvláštní případ víry v druhé, ve znamení, důkazy, konvergence, svědectví druhých“.46 Necháme-li se touto cestou při hledání pravdy vést tak jako Augustin, můžeme na ní dospět ke stejné existenciální jistotě jako on.

                       

 

 

 

                                                             - o -

 

 

Poznámky:

1) Blanka STRAŠÍKOVÁ, Aurelius Augustin očima generace 21. století, s. 9.

2) Míněno Augustinovo obrácení a jeho křest o Velikonocích roku 387.

3) Simon BIALLOWONS, František, s. 19.

4) BENEDIKT XVI., Otcové církve, s. 197.

5) Tamtéž, s. 185.

6) Cesty k poznání Boha, s. 7.

7) BENEDIKT XVI., Spe salvi 11–12, s. 20.

8) BENEDIKT XVI., Caritas in veritate 34, s. 44.

9) Viz BENEDIKT XVI., Deus caritas est 17, s. 27.

10) Existuje Bůh?, s. 45.

11) BENEDIKT XVI., Otcové církve, s. 182. 

12) Alžběta DREXLEROVÁ, Jákob a Ezau na cestě k smíření?, s. 52.

13) Blanka STRAŠÍKOVÁ, Aurelius Augustin očima generace 21. století, s. 10.

14) Emanuel RÁDL, Dějiny filosofie I., s. 291–292.

15) Aurelius AUGUSTINUS, Vyznání III, 5, s. 71–72.

16) August FRANZEN, Malé církevní dějiny, s. 71.

17) Můžete poznat pouze to, co nejdříve milujete…, s. 15.

18) Christian FELDMANN, Tiší buřiči Boží, s. 59.

19) Aurelius AUGUSTINUS, Vyznání V, 6, s. 129.

20) Tamtéž V, 13, s. 147.

21) R. A. MARKUS, Marius Victorinus a Augustin, s. 386. 

22) Tony LANE, Dějiny křesťanského myšlení, s. 47.

23) Aurelius AUGUSTINUS, Vyznání VII, 18, s. 217. 

24) Tamtéž VI, 11, s. 177.

25) Jan POŘÍZ, Přátelství u sv. Augustina, s. 16.

26) Aurelius AUGUSTINUS, Vyznání II, 2, s. 46

27)Viz tamtéž II, 6, s. 56–58.

28) Tamtéž II, 9, s. 62.

29) Jan POŘÍZ, Přátelství u sv. Augustina, s. 16.

30) Aurelius AUGUSTINUS, Vyznání IV, 2, s. 91.

31) Tamtéž VI, 15, s. 183.

32) Můžete poznat pouze to, co nejdříve milujete…, s. 12.

33) Christian FELDMANN, Tiší buřiči Boží, s. 59. 

34) Aurelius AUGUSTINUS, Vyznání VII, 17, s. 215.

35) Tamtéž VIII, 2, s. 230.

36) Josef RATZINGER, Úvod do křesťanství, s. 48–49.

37) Aurelius AUGUSTINUS, Vyznání VIII, 11, s. 257.

38) Tamtéž VIII, 12, s. 259.

39) Gilbert MEILAENDER, A Presence That Can Be Touched, s. 157. 

40) Jorge Mario BERGOGLIO, For Man, s. 79.

41) Tamtéž, s. 83.

42) Tamtéž, s. 80.

43) Tamtéž, s. 79–80. 

44) Tamtéž, s. 81.

45) Jorge BERGOGLIO – Abraham SKORKA, O nebi a zemi, s. 180.

46) Jorge Mario BERGOGLIO, For Man, s. 82. 

 

Literatura:

AUGUSTINUS, Aurelius. Vyznání. Přetisk vydání Ladislava Kuncíře z r. 1926. Z lat. originálu Confessiones přel. Mikuláš Levý. V Kalichu 6. vyd. Praha: Kalich, 2012.

BENEDIKT XVI. Caritas in veritate: Encyklika o integrálním lidském rozvoji v lásce a v pravdě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.

BENEDIKT XVI. Encyklika Deus caritas est. Praha: Paulínky, 2006.

BENEDIKT XVI. Encyklika Spe salvi. Praha: Paulínky, 2008.

BENEDIKT XVI. Otcové církve: Od Klementa Římského po Augustina. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.

BERGOGLIO, Jorge Mario. For Man. In: BUZZI, Elisa (ed.). A Generative Thought: An Introduction to the Works of Luigi Giussani. Montreal: McGill-Queen’s University Press, 2003, s. 79–83.

BERGOGLIO, Jorge – SKORKA, Abraham. O nebi a zemi: Papež František o rodině, víře a úloze církve ve 21. století. Praha: Paseka, 2013.

BIALLOWONS, Simon. František: Papež z druhého konce světa. Praha: Portál, 2013.

Cesty k poznání Boha: Katecheze Benedikta XVI. ze 14. listopadu 2012. Katolický týdeník, 20.–26. 11. 2012, roč. 23, č. 47, s. 7.

DREXLEROVÁ, Alžběta. Jákob a Ezau na cestě k smíření?: Dějiny židovsko-křesťanských vztahů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009.

Existuje Bůh?: Rozhovor Josepha kardinála Ratzingera s Paolem Floresem d’Arcais. Salve, 2012, roč. 22, č. 1, s. 43–49.

FELDMANN, Christian. Tiší buřiči Boží: O velkých světcích křesťanství. Nové Město nad Metují: Signum unitatis, 1991.

FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1992.

GIUSSANI, Luigi. Náboženský smysl: Otevřít se nekonečnu. Praha: Nové město, 2001.

GIUSSANI, Luigi. Původ křesťanského nároku. Praha: Paulínky, 2012.

LANE, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů, 1996.

MARKUS, R. A. Marius Victorinus a Augustin. In: ARMSTRONG, A. H. (ed.). Filosofie pozdní antiky: Od staré Akademie po Jana Eriugenu. Praha: OIKOYMENH, 2002.

MEILAENDER, Gilbert. A Presence That Can Be Touched. In: BUZZI, Elisa (ed.). A Generative Thought: An Introduction to the Works of Luigi Giussani. Montreal: McGill-Queen’s University Press, 2003, s. 156–160.

Můžete poznat pouze to, co nejdříve milujete…: Texty k výstavě „Sv. Augustin a augustiniáni v Čechách“. Praha: Onyx, 2012.

POŘÍZ, Jan. Přátelství u sv. Augustina. In: Sv. Augustin, přátelství a smíření: XIII. augustiniánský týden 26.–30. dubna 2011. Praha: Onyx, 2012, s. 12–22.

RÁDL, Emanuel. Dějiny filosofie I.: Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998.

RATZINGER, Josef. Úvod do křesťanství. Brno: Petrov, 1991.

STRAŠÍKOVÁ, Blanka. Aurelius Augustin očima generace 21. století. Praha: Karolinum, 2002.