Jdi na obsah Jdi na menu
 


Regula fidei v Augustinově exegetické metodě

 

ObrazekRegula fidei v Augustinově exegetické metodě

Pojem regula fidei (pravidlo víry) vznikl v druhém století a sloužil jako stručný souhrn základního učení Církve. Byl vypracován pro výuku katechumenů a používal ho sv. Irenej. Pravidlo víry sloužilo také k rozlišování nepravých nauk od pravověrného učení a bylo normou stanovící, co je kanonické, co pochází z knih Písma a normou výkladu textů. Pravidlo víry bylo těsně spjato s tradicí církve, třebaže nebylo jejím ekvivalentem.

V této přednášce bych se rád věnoval Augustinovu chápání regula fidei a hermeneutickým funkcím tohoto pojmu. Ze všeho nejdříve bychom si však měli objasnit výraz „hermeneutika“. Hermeneutika je vědní obor zabývající se porozuměním Písma. Mohli bychom ji tedy nazvat teorií, exegezí (výkladem Písma) a praxí.

Základní významy regula fidei u sv. Augustina

Na otázku po významu pravidla regula fidei v teologii sv. Augustina nelze odpovědět stručně a jednoduše. Chápání tohoto termínu totiž závisí na mnoha faktorech. Zaprvé je třeba zdůraznit, že Augustin nebyl systematický teolog. Jeho teologický slovník a výroky týkající se nauky víry jsou určovány jak okolnostmi vzniku, tak literárními žánry, jako je např. kázání, epištola, pojednání či kniha. V důsledku toho se setkáváme s jevem, který byl u něho po dlouhou dobu označován „pružným charakterem terminologie“. Stejně tak musíme brát v úvahu, že se Augustinův život skládal z několika intelektuálních a náboženských etap. V mládí byl Augustin filozofem hledajícím Boha a Pravdu. Než se stal knězem a biskupem, chápal pojmy regulae, formae a species jako vzešlé z mysli Boha, který je nejvyšším Bytím. Tímto způsobem chápal „ontologickou osnovu“, do níž bylo možné zasadit i pravidlo víry. Jako mladý konvertita se o regula fidei sotva zmiňoval, ale později, když se stal knězem a poté biskupem, používal tohoto pojmu stále častěji. Měnilo se také jeho chápání prvotního kontextu této normy. Platónská struktura reality, v níž mají pravidla – regulae – svou funkci, sice nepřestalo platit, ale biskup Augustin ji stále více vztahuje na církevní kontext, v němž pravidlo víry slouží jako apologetický a metodologický nástroj. Pravidla již nejsou vštepována do duše jednotlivce, ale do srdcí společenství věřících, tedy církve. Církev je nejen vlastníkem regula fidei, ale současně toto pravidlo předává věřícím a zajišťuje jeho ochranu před bludy.

Výklad o významu regula fidei pro Augustina bude nejvhodnější zahájit od jeho Vyznání. Když Augustin líčí své obrácení, vypráví, že jeho matka Monika měla ještě v době, kdy Augustinem zmítaly divoké vášně, pochybené filozofie, astrologie a pseudonáboženství, sen. V něm se Monika viděla stát na dřevěném pravítku (regula lignea). Zatímco oplakávala pochybení svého syna, objevil se před ní tajemný mladý muž a ukázal jí, že její syn Augustin stojí na témže pravítku: „Poněvadž jsi mne tak obrátil, že stoje již na onom základě víry (regula fidei), ve které jsi mne jí tolik let napřed dal ve snu, již ani ženy jsem nehledal ani nějaké naděje na tomto světě.“ (Vyznání, VIII, 12)

Ponecháme-li stranou tuto historickou souvislost, můžeme se ptát, proč Augustin v souvislosti se svým obrácením hovoří o regula fidei a proč tento termín spojuje s matčiným snem. Touto otázkou se zabývala řada odborníků, kteří přinášejí poněkud odlišné výklady. L.C. Ferrari v této souvislosti poukazuje na vnitřní vztah mezi dřevěným pravítkem z Moničina snu a Augustinovým zvykem označovat výrazem regula cestu vedoucí k Bohu. Ferrari poznamenává, že Augustin ve svých Vyznáních hovoří o regula perfectionis, která předpokládá vzestup po stupních morální dokonalosti, jež je jakýmsi pozůstatkem z dob Augustinova novoplatónského nadšení. Ferrari dále uvádí, že v Expositio epistulae ad Galatas Augustin vykládá Pavlova slova: Pokoj těm, kdo se budou řídit tímto pravidlem (Gal 6,16) jako výrok určený těm, kdo jsou opravdu připraveni spatřit Boha. Podle L.C. Ferrariho regula lignea odkazuje na Krista, zatímco stání na regula fidei vyjadřuje dokončení cesty a poslední kroky obrácení v osmé knize Vyznání. To připomíná křestní obřad, při němž křtěnec pronáší slova Symboly víry. J.J. O´Donnell připomíná, že na význam Augustinových slov vrhají světlo dva faktory. Tím prvním je skutečnost, že Augustinem často používaný termín regula fidei, „je přibližným ekvivalentem křestního Vyznání víry“, a tím druhým je životní příběh Maria Victorina, který se obrátil a vyznal svou víru z vyvýšeného místa (de loco eminentiore). O´Donnel vysvětluje význam tohoto římského rituálu, jehož součástí byla regula, jako analogii vodováhy, kterou používá stavitel. Zdá se, že tento přitažlivý výklad odpovídá přesvědčení o začlenění regula fidei do křestního obřadu a vztahu regula fidei k Vyznání víry. Nicméně O´Donnell neuvádí žádnou souvislost mezi dřevěným pravítkem z Moničina snu a Augustinovou novou životní orientací, pro níž se rozhodl po svém obrácení.

Dílo Vyznání autor nepsal jako svůj životopis, ale jako vyznání víry, hříchu a chvály Boha za to, co učinil v Augustinově životě, jak jej formoval a jak je člověk, který se teprve stává křesťanem, závislý na svém vztahu k Bohu. Proto nemůžeme Augustinovo chápání regula fidei omezovat na Symbolům (O´Donnel, Poque), ani na existenciální zkušenost obrácení (Ferrari). Regula fidei v kontextu osmé knihy Vyznání poukazuje na zásadní přilnutí ke Kristu, v němž křesťané v důsledku obrácení spatřují životní normu a vzor. Na osobě Ježíše Krista jsou patrné všechny rysy, které člověk potřebuje k zachování pravého učení a morálně uspořádaného života.

Hermeneutické obzory

Při čtení Písem bychom se samozřejmě ze všeho nejdříve měli ptát, co v posvátném textu hledáme. Augustin uvádí, že lidé studují Písmo ze dvou důvodů. Za prvé chtějí poznat jeho význam (modus inveniendi) a za druhé se chtějí podělit s ostatními o to, co vyrozuměli (modus proferendi). Jaký význam však Písma mají? Kde leží hermeneutický obzor Bible? Písma „jasně uvádějí přikázání o tom, jak má člověk žít, i pravidla o tom, v co má člověk věřit“ a Augustin potvrzuje, že „v úryvcích, které v Písmu jasně hovoří, nacházíme všechno, co se týká víry a dobrých mravů“. V důsledku toho může člověk z jasných pasáží Písma pochopit to nejdůležitější o víře církve. Mohli bychom se tedy domnívat, že zdravé učení, ať už je nazveme přesněji dogmatem, či lidověji zdravými zásadami víry, tvoří hermeneutický obzor Augustinovy exegeze. To by však byla jen polovina pravdy, protože doctor gratiae hledá obzor výkladu Písma ještě mnohem dál. Augustin, již jako biskup, nachází definitivní a rozhodující hermeneutický horizont v přikázání lásky: „Vše, co bylo řečeno ohledně věcí tedy znamená, že naplněním a cílem lásky a všech Božích Písem je láska (Řím 13,8; Tím 1,5). Láska k věcí, z níž se máme těšit, a k věcí, jež je schopna těšit se z té věcí s námi, neboť ani v nejmenším nepotřebujeme přikázání, že máme milovat sami sebe.“

Tento výrok je dále objasněn Augustinovými slovy o tom, že žádný člověk, který o sobě prohlašuje, že pochytil význam Písem, avšak nenechá v sobě růst tuto dvojí lásku, Písma dosud nepochopil. Láska k Bohu a bližnímu jsou proto v Bibli zásadní věcí (řeš), neboť právě v této věcí nachází každý člověk nejen smysl Písem, ale také smysl svého vlastního života. Učit o této lásce je povinností všech, kdo tyto svaté knihy studují. Tato dvojí láska pak představuje poslední hermeneutický obzor a byla právem nazvána „posledním cílem biblického výkladu“.

Nicméně je zapotřebí zdůraznit, že Augustin chápe hermeneutické kritérium lásky v kontextu křesťanského zjevení, jež lidskému bádání otevírá širší perspektivu. Augustin netvrdí, že hermeneutika lásky, jak bývá dnes nazývána, je hranicí, na níž končí bezprostřední horizont exegetického bádání, jímž je křesťanské učení nastíněné v regula fidei. Právě naopak: archetyp lásky, k níž je člověk povolán, je třeba hledat v cura dei pro nobis, v ekonomii spásy, která představuje raison d’être všeho, co církev věří o Nejsvětější Trojici, Kristově vtělení, eklesiologii a eschatologii.

Z toho důvodů nacházíme u Augustina dva hermeneutické obzory. Prvním z nich je láska. Nicméně u Augustina nalézáme také horizont víry církve, jehož člověk dosáhne na konci své pozemské pouti, během níž postupně získává střípky pohledu na pravdy zjevené Bohem.

Rámec nebo dynamický princip?

Nyní jsme dospěli k tématu reguly fidei jako závazné exegetické normy. Zatímco hermeneutika lásky stanoví poslední horizont biblického výkladu, regula fidei je osvědčeným nástrojem, která nám zaručuje, že tohoto obzoru dosáhneme cestou pravé víry. Regula fidei vyznačuje cestu všem, kdo si přejí prohloubit znalost Božího zjevení obsaženou v Písmech. Důvod, proč je tato norma důležitá pro práci teologa, je snad ještě patrnější více z Augustinovy exegetické praxe než z jeho hermeneutické teorie.

Biskup Augustin zaprvé poznamenává, že některé pasáže v Písmech nejsou jasné a jejich obtížná srozumitelnost nebo dvojznačnost někdy bývá způsobena nesprávnou výslovností nebo chybnou interpunkcí. Příkladem toho, jak může nesprávné větné členění způsobit věroučné potíže, je například chybná interpretace prvních veršů prologu Janova evangelia. Je zjevné, že pravé z toho důvodů je nutné již na úrovni filologického zkoumání textu zapotřebí klást při výkladu textu na první místo regula fidei. Toto pravidlo se uplatňuje také tehdy, když je obtížné určit christologický význam textu. Augustin o tom pojednává ve svém díle De diversis quaestionibus 83, 69. Hovoří zde o Kristu ve forma servi a ve forma dei. Například v díle In Iohannis euangelium tractatus 18 Augustin vykládá verš: „To byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít: nejen, že rušil sobotu, ale také, že nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu na roveň.“ (Jan 5,18) Uvědomuje si obtíže interpretace, protože tento text uráží víru židů, ale současně je těžko srozumitelný i pro křesťany. Odkazuje proto na citát z Listu Filipským 2, 6–7, který plní funkci regula canonica a regula fidei zároveň a stanoví rozdělení mezi forma dei a forma servi.

Dalším důvodem použití regula fidei v hermeneutice jsou rozpory v biblických výrocích. Přestože doslovný výklad některých biblických úryvku může vést k protikladnému významu, je úkolem exegeta snažit se vysvětlit dané pasáže tak, aby odpovídaly pravidlu víry. Zachování tohoto principu má zásadní význam v případě christologických textů. Některé z nich mohou zmást čtenáře tím, že hovoří o Kristu jako o člověku, zatímco jiné zdůrazňují jeho božství. Augustin se zabývá také zázraky líčenými v Písmech, zejména ve Starém zákoně, a uvádí, že označují určité skutečnosti náležejí k regula fidei.

 Hlavním důvodem, proč je regula fidei důležitým hermeneutickým nástrojem a principem, jímž je třeba se řídit v exegezi, jsou obtíže při stanovení přeneseného smyslu zkoumaných pasáží v případě, kdy doslovný výklad selže. Alegorie je totiž velice pružný prostředek. Dalo by se dokonce říci, že je věcí subjektivní. Pravé proto musí, podle Augustina, každý člověk, který vykládá Písmo, usilovat o to, aby daný úryvek vyložil podle pravidla víry, nehledě na to, zda tíhne spíše k doslovnému či alegorickému výkladu. Navíc se často stává, že teolog může poskytnout vysoce přijatelný a nepochybně obhájitelný výklad, nicméně čtenáři a kritikové mohou navrhnout ještě další významy textu, které budou též v souladu s pravidlem víry.

Pluralismus biblického výkladu

Tyto úvahy nás nevyhnutelně vedou k otázce mnohovýznamnosti biblického textu. Řada vědců zcela jasné potvrdila, že Augustin podporoval pluralitu exegeze. Augustin ji spojuje s obtížemi při rozlišování sensus auctoris – neboli významu zamýšleném pisatelem.V takové situaci má čtenář svobodnou volbu rozhodnout se pro některý z významů, které odpovídají regula fidei, regula pietatis a regula veritatis. Kritéria výběru jsou subjektivní a závisí na čtenáři. Při četbě Augustinových děl máme dojem, že Augustin dovoluje čtenáři, aby se řídil vnitřním smyslem pro estetiku, intuitivním poznáním krásy nebo jednoduchým kritériem zvolit to, co mu pravé vyhovuje. Augustin například v jedné ranné práci o 9. žalmu uvádí čtyři různé výklady jednoho jediného verše: Usedl jsi na trůn jako spravedlivý soudce. 1. Synovo božství. 2. Tajemství vykoupení. 3.ekleziologie. 4. Povýšení Syna na nebesích. Dochází k závěru, že „ať se čtenáři zalíbí kterýkoli význam tohoto verše (sententia placeat), žádný z nich nepřestupuje pravidlo víry“. Svoboda volby je tedy zřejmá, avšak stojí za zmínku, že z ní neplyne čistý subjektivismus.

Když Augustin vykládá verš: „(abyste) byli schopni pochopit… celou tu šířku a délku, výšku i hloubku“ (Ef 3, 18), dodržuje uvedený postup. Poznamenává, že verš poukazuje na Kristovo Velikonoční tajemství a na kříž jako znamení zjevení, ale současně čtenáři ponechává prostor k dalšímu bádání. Augustin umožňuje dalekosáhlé změny výkladu nejasných biblických pasáží. Žádný názor nepovažuje za jediný závazný nebo povinný, nicméně vyžaduje aby každý z nich odpovídal pravidlu víry.

Od pravd k Pravdě – sbíhavost výkladu

V Augustinově teorii exegeze – pokud takový termín lze vůbec užít – se setkáváme s přesvědčením, že četnost významů je nejen nevyhnutelná, ale také žádoucí, protože teprve díky odlišným pohledům se můžeme setkat s Pravdou. Nejjasnějším svědectvím o tomto Augustinově postoji a vodítkem k exegetickému pluralismu je známý úryvek z Vyznání: „Co, pravím, mně škodí, hájí-li někdo jako pravý smysl Mojžíšův, úplně odporující smyslu, který já hájím? Čteme-li nějakou knihu, snažíme se všichni vyzkoumati a pochopiti, co chtěl říci spisovatel. Věříme-li, že jest věrohodným, varujeme připisovati mu něco, co nepokládáme za pravdivé. Když se tedy někdo snaží při výkladu Písma svatého nalézti tam smysl, který tam vložil pisatel, co na tom zlého, o Světlo všech pravdymilovných duší, že tam nalézá smysl, který Ty mu ukazuješ jako správný, ač odporuje smyslu pisatele, který měl v úmyslu říci pravdu, třebaže poněkud jinak?“ (Vyznání, XII, 18)

Augustin dále pokračuje: Tvrdí-li tedy někdo: „Názor Mojžíšův shoduje se s mým názorem,“ a druhý: „Nikoliv – on jest mého názoru,“ mám za to, že bych mohl vhodně říci: „Jsou-li oba názory správné, proč nemohou býti oba Mojžíšovy?“ A podobně řekl bych o třetím, čtvrtém, ano o jakémkoli názoru, pokud obsahuje pravdu vyjádřenou těmito slovy. Proč nelze připustiti, že všechny tyto názory byly známy tomu velikému služebníku, skrze něhož jediný Bůh přizpůsobil Písmo svaté chápavosti mnohých lidí dle různých sice, ale pravdivých výkladu?“ (Vyznání, XII, 31)

Nejenže Augustin klade důraz na mnohost významů vykládaného textu, ale také mezi jednotlivými výklady nachází souvislosti. Tyto výklady, které bychom mohli nazvat osobními vhledy založenými na daném textu, mají několik styčných bodu. Zaprvé se všechny slévají v intentio auctoris. Augustin věřil, že inspirovaný autor díky zvláštnímu zjevení znal všechny možné výklady, které později z textu vzejdou. Proto každý z těchto výkladu, za předpokladu, že je správný, předává smysl míněný autorem. Inspirovaný autor také znal pravidlo víry a důsledně se ho držel. Z toho důvodů jde regula fidei ruku v ruce s intentio auctoris, třebaže se z jiného pohledu mohou lišit. Jinými slovy: pravidlo víry bylo hlavním záměrem a principem, které vedly lidské autory Písem.

Jak jsem se zmínil, Augustin chápal pravidlo víry v kontextu svého novoplatónského názoru na realitu. Podle něj božské ideae, formae, species a relationes jsou přítomny v Boží mysli a předávají člověku pravidla, díky nimž může dosáhnout Nejvyšší pravdy. Díky těmto pravidlům, a v našem případě díky pravidlu víry, je lidský rozum vybaven částečným, nicméně jistým poznáním toho, co je neměnné, trvalé a věčné. Jedná se o poznání částečné, protože v tomto životě člověk nemůže poznat celou Pravdu, a v případě nejasných biblických textů může pochopit jen její střípky. Lidské poznání je však jisté proto, že význam zjištěný z nejasného biblického textu nevychází z čistě subjektivního názoru, ale z kolektivního přesvědčení společenství věřících, kteří přijímají totéž pravidlo víry za svůj raison d’être – důvod bytí

Závěr

Na závěr této přednášky o pravidle víry a jejím užití v konkrétních příkladech výkladu Písma můžeme učinit několik závěru. V Augustinově exegezi jsme nalezli dva horizonty. Tím prvním je víra církve a tím druhým mravy katolické církve. Posledním horizontem je samozřejmě láska k Bohu a bližnímu, ale ta je vždy vztažena ke kontextu Božího zjevení, které poukazuje na Krista jako na vrchol a střed Zjevení. Proto je Augustinova exegeze vždy nutně christocentrická, stejně jako samo pravidlo regula fidei.

 Svoboda interpretace a pravověrnost závěru, které jsou spolu vnitrně spojeny nám nedovolují prohlásit, že pravidlo víry je nehybným metodologickým rámcem. Rámec by totiž omezoval možnosti výkladu, zatímco regula fidei je podněcuje. Žádný z významů biblických textů, které Augustin znal, se nevymykal pravidlu víry. Naopak každý, ať význam doslovný (historicus), či duchovní (spiritualis), smysl zamýšlený autorem (sensus auctoris), či smysl etiologický, analogický i alegorický je vztažen k víře církve, a proto vždy dodržuje regula fidei.

Jestliže Písmo má více smyslů, umožňuje také více významů, které mohou být čerpány z jednoho úryvku. Augustin ponechává exegetovi při určování významu textu plnou svobodu. Každou pasáž lze vykládat různými způsoby, pokud neporušují pravidlo víry. Zatímco kritéria pro výklad textu jsou subjektivní, objektivita každého jednotlivého významu je zaručena pravidlem víry. Tento bod Augustinovy exegeze představuje významný milník, protože biskup nemíní pravověrností pouhou obhajobu toho, co bylo objeveno, ale i obhajobu toho, co teprve na své objevení čeká. A pravdy, které budou při této dlouhé pouti objevovány, se slévají v jedinou Pravdu, jíž je Bůh.