Proč právě svatý Augustin II.část
Proč právě svatý Augustin?
dokončení
Augustin převzal vedení místní severoafrické církve v době, kdy už téměř šedesát let trvala její všeobecná státní podpora. Tu považoval jako Bohem zprostředkovanou a tedy požehnanou, a blaho a trvalý rozvoj této Boží církve brzy považoval za svůj prvořadý úkol. Už v Cassiciacu, v době své intenzívní přípravy na křest, bez jediné výhrady přijal celé učení „nebeského světa“ apoštola Pavla a jeho radikální odhodlanost si v podstatě vzal za svou. Zatímco jako bezvěrce ho zajímal především dobře a úspěšně prožitý život, nyní se jeho pozornost v duchu apoštolovy teologie postupně soustřeďuje především na to, co později nazve Boží obcí. Pavel ještě jako žid Saul strávil první polovinu svého života tradiční a vroucně praktikovanou vírou svého národa v přípravu na nastolení Božího království zde na zemi, jen se zcela okrajovým ohledem na posmrtný život. Po své damašské vizi a naprostém opuštění dosavadního způsobu života začal formovat a posléze hlásat zcela nové poselství, které měl několik let po Kristově smrti přijmout přímo od Něho. Nové učení bylo soustředěné hlavně na posmrtný život, na nebeský svět jako Boží království na nebi pro ty, kteří si trvalou přítomnost v něm jednou zaslouží a zajistí kvalitní pozemskou přípravou. Takové učení Augustin takřka bezezbytku přijal a na jeho hlásání a další rozvíjení pak vyvinul skutečně jedinečné celoživotní úsilí.
Hodnotu výjimečného díla tohoto pokračovatele Pavlova učení nemůže v žádném případě ohrozit těch několik málo případů, kdy se na některých původních základech jejich dalším rozvíjením dostal až příliš těsně k hranici přijatelnosti, nebo dokonce až za ní. Asi nejznámějším a nejdiskutovanějším příkladem, kdy se Augustin od základů učení svého největšího vzoru snad nejvíce odchýlil, je jeho učení o předurčení každého člověka. Hodně zjednodušeně řečeno hovoří o tom, že každý člověk ještě dřív, než se narodí, bez ohledu na to, jaký život na zemi jednou povede, bude mít po smrti jisté místo v nebeském království, nebo naopak v definitivním zavržení a smrti. Nebyl by to ovšem Augustin, kdyby toto své, přestože od Pavlova odlišné učení nedokázal tak dlouho, s takovou vervou, přesvědčivostí a tolika způsoby obhajovat, že se o něm ještě velmi dlouho po jeho smrti vášnivě zaujatě diskutovalo na mnoha úrovních. Nakonec byla uznána až příliš veliká odchylka od Pavlova původního učení a Augustinova nauka, přestože nebyla církví zcela zavržena, nebyla do jejího učení ani přijata. Mnohé z původního Ježíšova, a posléze i Pavlova učení, by totiž ve svých důsledcích tato nauka v podstatě negovala. Augustinova oddanost původnímu učení Krista Ježíše, ale především neochvějná víra v učení, které apoštol Pavel vytvořil jako pevné základy křesťanství, může být pro mnohé příkladná, stejně jako jeho trvalá neuspokojitelnost s dosaženým poznáním v teologické oblasti. Poté, co toto učení přijal, se na něm nejprve jen podílel, aby ho po dokonalém poznání nakonec podle svých možností sám dál rozvíjel.
Po přijetí do církve byl plný elánu především do studia, protože učení katolické církve znal jen velmi povrchně, a vlastně ještě před rokem neviděl jediný důvod se jím hlouběji zabývat. V žádném případě by neuvažoval o nějaké veřejné činnosti, například formou kněžské služby, ale svůj budoucí život viděl naopak v klidném ústraní malé intelektuální křesťanské komunity, trávící čas prací, studiem, modlitbami a sdílením. V prostředí nově zřízeného mnišského společenství v Augustinově rodném domě v Thagaste (388) se úsilí všech obyvatel soustředilo na společné poznávání a další studium obou částí teprve poměrně nedávno kanonizované Bible a především Pavlovy teologie jako jedinečného základu církevního učení i celého křesťanství. Augustin byl skutečně výjimečně inteligentní, takže mu nedalo nejmenší problém okamžitě a bezpečně rozpoznat, odkud vyvěrá hlavní pramen veškerého církevního učení a dogmat, a díky své velmi silné potřebě rychle dohnat „ztracené roky“, začal z tohoto pramene dychtivě, zároveň ale velmi systematicky čerpat.
Rok předtím, než byl Augustin v Miláně pokřtěný, byli manichejci císařským nařízením už natrvalo vyhnáni z Kartága (386), a nyní si v klidu své komunity uvědomuje, jak špatně by pravděpodobně jako kartaginský manichej býval skončil, kdyby se od nich před pár lety neodtrhnul a z Kartága neodplul. (Jako zajímavost uvádím, že v roce vyhnání manichejských dal císař Valentinián II. zároveň náboženskou svobodu ariánům, proti kterým Augustin jednou povede svůj úplně poslední teologický boj v životě. V roce 419 napsal 34 výkladů proti 34 článkům ariánského učení a ještě dva roky před smrtí vede Augustin veřejnou disputaci – collatio s ariánským biskupem Maximinem.) Znovu a znovu s největší vroucností děkuje Bohu za to, jak jeho kroky směřoval, jak ho chránil a jak mu tehdy pomohl před pozdější velmi pravděpodobnou deportací do vyhnanství, pokud by nakonec podlehl matčině nesmírně silnému citovému nátlaku, aby v Kartágu zůstal. Celé své manichejské období by mohl hodnotit jako jednu ze svých několika menších, ale i podstatných konverzí, protože v podstatě teprve tam se začal poprvé fakticky a zaujatě zajímat o Boha. O Boha, jehož řízením došlo k řadě sice pro Augustina velmi nepříjemných událostí, které ale nakonec vyústily v poznání skutečné pravdy a v konečné přijetí svátosti křtu. Přesto se za své manichejství jako falešné náboženství stále cítí jako velký hříšník a dlužník, a pokouší se s tímto (naprosto zbytečným) pocitem viny vyrovnat. Proto s velkou vervou rozvinul širokou škálu silně protimanichejské angažovanosti a dalších aktivit na mnoha frontách, a zároveň se pouští do psaní prvního z pozdější celé řady svých protimanichejských spisů. V úžasném a euforickém nadšení z konečného nalezení pravdy začal sám sebe považovat za bojovníka z obrazně řečeno „první linie teologické armády“ a za věrného a odhodlaného obránce církevní nauky a Boží pravdy. Hned v prvním roce života komunity napsal velmi důležité dílo De moribus ecclesiae catholicae at moribus Manichaeorum (O zvycích katolické církve a zvycích Manichejců), na kterém dokazuje bludnost a absurditu manicheismu. Jeho velmi výrazná protimanichejská angažovanost u něho vrcholí přibližně až po deseti letech posledním větším dílem na toto téma Contra Felicem Manichaeum (Proti Manichejci Felikovi) z roku 398, ovšem jeho aktivity na toto téma stále pokračují jeho veřejnými vášnivě vedenými disputacemi, dalšími listy, nekonečným přesvědčováním, korespondencí a kázáními v podstatě až do roku 400, kdy ho zaujalo jiné teologické bojiště – donatismus. Ten trval dalších přibližně dvanáct let a také tam stál v první linii, jen s tím rozdílem, že tentokrát ke své roli obránce musel přidat ještě roli vyzývatele na souboj a nakonec i požádat skutečnou světskou armádu o pomoc ve velké bitvě. To už vůbec nebyl teologický, ale nakonec skutečný boj s krví, bolestí a utrpením, na obou stranách bohužel vedený pod křesťanskými prapory.
Z dříve uvedených poznámek je patrné, že o svém vlastním devítiletém manichejském extempore neměl příliš času se zpětně hlouběji zabývat. Neviděl v něm pravděpodobně nic pozitivního, a to ani s ohledem na další životní cestu, jak vidíme z jeho vlastních, spíše útržkových zmínek o této životní etapě. V učení nyní viděl naprostý blud, a svojí bývalou angažovanost a nadšení nyní spatřoval neprávem jako osobní selhání. V takovém světle začal svůj manicheismus vnímat ovšem až poté, co toto učení mohl systematicky konfrontovat s Pavlovou teologií, tedy až ve své mnišské komunitě. Předtím by ho nic takového pravděpodobně zatím nenapadlo, protože od doby, než ho poprvé zklamal velmi slabými teologickými vědomostmi ze svého náboženství údajně nejučenější manichejský biskup Faust z Mileve, a dobou, než naspal první protimanichejský spis uplynulo dlouhých pět let. To byla zvlášť na Augustina až přespříliš dlouhá doba na to, aby své výhrady proti náboženství sepsal, pokud by ovšem v této otázce měl naprosto jasno, a měl možnost adekvátního srovnání. Úplně první jistotu o bludnosti učení proroka Máního začal získávat teprve tehdy, když se v jeho domě v Miláně nějakým způsobem ocitnuly některé Listy svatého apoštola Pavla. „Nějakým způsobem“ znamená, že tyto listy do domu pravděpodobně nedonesl sám Augustin, jinak by se o okolnostech, jak a na základě čeho je získal, jistě velmi rád zmínil. Toto přesvědčení vychází z toho, že pokud by Augustin měl se svým manicheismem už v Miláně vnitřně již vše vyjasněné a třeba na něčí doporučení by si sám Pavlovo listy sehnal, při jeho tehdejší citové i náboženské vyprahlosti by těmto textům věnoval jistě odpovídající pozornost. Začal by zcela jistě dřív alespoň s vyvracením manicheismu, pět let je skutečně dlouhá doba. Devět let nadšeně praktikované náboženství v něm evidentně mělo dlouhou setrvačnost, a existují badatelé, kteří v některých Augustinových textech poukazují na manichejské myšlenky, přestože přetvořené a přizpůsobené křesťanské nauce. Jiní to vyvracejí.
Ještě poznámka: Nelze se příliš divit tomu, že se Augustin kromě několika nepříliš jasných zmínek nikdy konkrétněji nevyjádřil o tom, jaká byla jeho skutečná osobní angažovanost jako tzv. posluchače v manichejské církvi. Jeho nepřátelé a oponenti mu totiž členství v této církvi až do smrti jízlivě připomínali. Posluchačova aktivita byla samozřejmě hlavně veřejná, protože veřejný nábor do církve také patřil mezi jejich povinnosti a osobně si ji představuji jako činnost, které známe z veřejné působnosti Svědků Jehovových. Není nic nesnadného v mysli vidět nadšeného, spokojeného a nadmíru aktivního manichejce Augustina, jak chodí s dalšími spolubratry ve víře po Kartágu se zvonci a s úsměvem volají náborová hesla jako: „Pravdu, pravdu“, apel pro všechny kolemjdoucí, že právě manichejci jí znají. Ostatně přesně tímto způsobem zapůsobili manichejští poprvé i na něho, když byl jako devatenáctiletý již po pravdě nejen silně vyprahlý, ale také i vnitřně velmi unavený z jejího dosud marného hledání. Křesťanství tehdy z principu rovnou odmítal, možná i proto, že mu jeho zbožná ustaraná matka v mládí předkládala svoji víru příliš citově a nedokázala dostatečně zaujatě poukázat na její pravdy. Při vědomí snadnosti jeho zapálení se pro věc si dokážeme představit i řadu jeho dalších dobrovolných aktivit i na skutečné intelektuální úrovni, kdy o pravosti učení debatuje s kolemjdoucími, propaguje ho ve škole, možná i v těsné blízkosti křesťanských kostelů, a podobně. Přímo od něho víme i o úspěších, které měl při získávání nových členů přímo mezi svými nejbližšími přáteli. Je pravda, že jeho manichejská aktivita postupně klesala úměrně jeho zklamání z učení, to ale nemohlo ani trochu ovlivnit jeho ukázkový pragmatizmus, se kterým přijal zákulisní tahy dvou význačných manichejců k tomu, aby na základě předem určeného výsledku protekčně vyhrál konkurz na post milánského řečníka jako státního zaměstnance. Teprve až ho získal, se začal před svými manichejskými ochránci postupně uzavírat. Ne však najednou, oficiálně a definitivně, na to byl příliš praktický. Přestože byli manichejci již de facto na indexu, měli stále velký zákulisní vliv, který se ještě mohl hodit. To jsou jen některé drobné zajímavosti na dokreslení okolností, které předcházely onomu legendárnímu otevření Pavlova Listu Římanům a náhodnému pohledu Augustina na verš 13, 13, který změnil jeho život.
Listy apoštola tedy v milánském domě čekaly možná několik let na pravou chvíli, aby se do nich Augustin skutečně začetl a začal jim věnovat odpovídající pozornost. Takovou, jakou jim pak věnoval po své konverzi už po celý život, jak vidíme na jeho dílech, kdy je apoštol jeho nejcitovanější autor z Bible. Sice není pravděpodobné, že by v Pavlových textech snad ani náhodně nelistoval, rozhodně je ale ještě nepoznal jako pravdu obsahující, tu v Miláně prokazatelně hledal ještě na minimálně dvou dalších frontách. Už jednou, ještě jako student, Písmo poprvé otevřel, ale po nahlédnutí ho zase rychle a zklamaně zavřel. Tehdy žil silně ovlivněn Ciceronem a jeho dokonale vytříbeným stylem psaní, se kterým by se žádný novozákonní autor samozřejmě nemohl srovnávat. Ani vysoce vzdělaný (u největšího jeruzalémského vzdělance Gamaliela) židovský krejčí Saul, pozdější velký apoštol Pavel, a dokonce ani autor Janova evangelia se svým tak výrazně odlišným stylem, jazykem i obsahem od ostatních synoptických evangelií.
Teprve až během půlročního usebrání s přáteli v klidu milánského venkova před svým křtem Augustin objevil skutečnou hodnotu a význam hlavně Pavlových, ale postupně i dalších textů, a tím i celého náboženství, které se mu v mládí neúspěšně snažila nabídnout jeho matka Monika. Dlouhé hledání pravdy skončilo, jiná cesta už pro něho neexistovala. Jakmile si soustředěným studiem alespoň částečně osvojil Pavlovu teologii, znal obsah už poloviny Nového Zákona, protože jak víme, pod apoštolovým jménem tam je uvedeno celkem třináct knih z celkového počtu sedmadvaceti. O Pavlově životě, který ho nepochybně silně uchvátil a výrazně inspiroval, protože v něm viděl mnoho svého vlastního, se nejvíce dozvěděl ze dvou pramenů. První byly Skutky, které napsal autor i Lukášova evangelia, a ty měly pro Augustina neocenitelnou hodnotu a význam, jelikož jde o poměrně podrobný popis historie raného křesťanství. Skoro dvě třetiny Skutků ovšem zároveň velmi poutavě hovoří o Pavlovi a jeho obětavé misijní činnosti, takže tato kniha měla pro nadšeného konvertitu dvojnásobný význam. Poznal z nich Pavla jako velkého člověka, kterého se možná jednou pokusí napodobit. Druhým pramenem pro důkladné poznání osobnosti hlavního teologa základů křesťanství byly autobiografické poznámky v jeho listech.
Ovšem ani Augustin nikdy nepřišel na to, na co spolehlivě bez spekulací nepřišel nikdo na světě, totiž co Pavel, tehdy ještě jako Saul, dělal celé tři roky v Arábii poté, co ho ve vizi na damašské cestě oslovil vzkříšený Kristus Ježíš. V případě, že by se tehdy Augustin pokusil o rozluštění této malé záhady, dostal by se nanejvýš k té samé odpovědi, jakou na přímou otázku dostaneme od hlasatelů Písma i dnes: Apoštol tam tři roky příjimal učení od Ducha Svatého. To je vše. Pavel sám o tom píše pouze čtyřmi slovy v listu Galatským (1, 15-17), ovšem zcela záměrně toto období nemíní vysvětlit: „...Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dřív než já, nýbrž odešel jsem do Arábie...“ A to byla výzva pro Augustina a jeho neukojitelnou zvídavost: Proč po zjevení neodešel třeba do Ježíšovy Galiley? Pavel v listu hovoří o tom, že zjevení s žádným člověkem nekonzultoval, dokonce se neodjel poradit ani domů do Jeruzaléma s Kristovými přímými svědky a učedníky, které do té doby osobně neznal. Augustina samozřejmě zajímalo to, co každého křesťana – proč? A další „proč“: Proč odejel kamsi do neznámé Arábie, kde nikdy předtím nebyl, pokud ho tam neposlal sám Kristus? Co tam tři roky dělal? To byly pro Augustina, vzhledem k jejich mnoha společnými povahovými vlastnostmi, i jejich životních kroků a cesty za Bohem, velmi důležité věci. Nemá nyní po milánské konverzi, ve které měl svoji velkou roli minimálně svými listy právě Pavel, také odejet někam do neznáma, aby si tam i on utříbil své další kroky, a aby tam nalezl podobnou horlivost pro Krista, kterou Pavel po návratu z Arábie tolik překypoval? Nakonec se rozhodl k návratu domů, ovšem ve společnosti matky, syna a přátel. Sám být neuměl. A to ani v případě, že by se snad někde dopracoval k poznání, že jeho vzor byl v Arábii skutečně zcela sám jen s Duchem Svatým.
Pavlovy listy, přestože neobsahují téměř vůbec nic konkrétního o samotném Ježíši, svým naprosto jedinečným poselstvím tedy zcela vymazaly poslední zbytky Augustinových pochybností o pravdě. Život Krista pak nalezl v evangeliích, z nichž si nejvíce oblíbil Janovo, svým „nadzemským stylem“ tak výrazně odlišné od ostatních. Po apoštolovi Pavlovi je to v jeho dílech druhý nejcitovanější novozákonní zdroj. Pokud chtěl Augustin nastudovat například okolnosti a podrobnosti Ježíšova narození, nenalezl je u evangelisty Marka, a dokonce ani u Jana, takže se zároveň pustil do důkladného studia evangelií Matouše a Lukáše. S Pavlovým dominantním vlivem na vytvoření jeho křesťanského myšlení se ale z uvedeného nedalo srovnat téměř nic. Nakonec ho ještě nesmírně silně oslovily starozákonní Žalmy, kterým věnoval naprosto mimořádnou úctu a pozornost doslova až do posledního vydechnutí. Například své Enarrationes in Psalmos (Výklady k Žalmům) psal od roku 392 neuvěřitelných 28 let a tvoří skutečnou špičku celého jeho díla.
Čteme-li například některá Augustinova plamenná kázání, nebo doslovný záznam nějaké veřejné disputace s bludaři, téměř pokaždé zcela zřetelně pocítíme stejnou rozhodnost, často i podobně vyhrocené výrazy, neústupnost a zapálenou nesmlouvavost, ale i stejnou sebejistotu, jakou používal svatý Pavel už od doby, kdy si teprve budoval svojí pozici mezi původními a vůči němu pochopitelně i nedůvěřivými členy Ježíšových učedníků, kteří po jeho smrti zůstali v Jeruzalémě. „Čím kdysi byli, na tom mi nic nezáleží“ (Gal 2, 6), říká o přímých svědcích Kristova života a sloupech Jeruzalémské církve Janovi, Jakubovi a Petrovi ten, který Ježíše nikdy osobně nespatřil. Jiný příklad:„Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium, než to, které jste (ode mě) přijali, budiž proklet!“ (Gal 1, 8-9) Augustina musela apoštolova rázná vyjádření v podobném duchu nadchnout a silně inspirovat, uveďme příklad, kdy hovoří v podobném nekompromisním duchu. V textu nazvaném Commonitorium (Augustinova směrnice) se takhle vypořádává s manichejskými tvrzeními, respektive s lidmi, kteří tvrzením věří: „Kdo věří ve dvě podstaty existující z různých počátků,v jednu dobrou, to je Bůh, druhou zlou, kterou Bůh nestvořil, budiž proklet! Kdo věří, že zákon daný Mojžíšem není daný od jediného pravého Boha a že proroci, kteří byli v národě Izrael a v katolické církvi, jsou obsaženi v kánonu Písma svatého, nemluvili duchem Boha dobrého a pravého, budiž proklet!“ Tedy vedle zápalu, oddanosti, přesvědčivosti, nesmlouvavosti, bojovnosti a mnoha dalších vlastností, také nadmíru silné Pavlovy výrazy o prokletí přebírá za tři a půl století i Augustin. Apoštol v uvedeném listu Galatským je schopný ve své vysoce emotivní argumentaci proklít kohokoli, včetně sám sebe (?), ale i dokonce anděla z nebe (!), kdo by hlásal jiné poselství o životě a odkazu Krista Ježíše, než hlásá on. To je opravdu silný kalibr, kterým apoštol pálí, vždyť anděla z nebe může poslat jedině a výhradně sám Bůh! Věřme, že jde spíše jen o zcela nedomyšlený, a ve velkých emocích zbytečně vyhrocený výraz, na které jsme občas zvyklí právě i u našeho Otce církve. Na to, že apoštol celou svoji teologii tak jak ji hlásal, převzal ve zjevení až několik let po Kristově ukřižování, to jsou ale skutečně velmi silná slova, navíc, pokud se k hlásání evangelia cítil dokonce povolanější, než onen anděl z nebe. Kdo jiný, než Bůh, Ježíšův Otec, by mohl poslat svého anděla z nebe, aby „přímo od zdroje“ nejpravdivěji a bez jakéhokoli lidského přikrášlení a úprav zvěstoval na zemi poselství o životě, smrti a zmrtvýchvstání svého Syna?
Svatý Pavel tedy v krajním zaujetí používá i krajní výrazy a proklíná ty, kteří by nevěřili tomu, co hlásá on. Navíc bez zřetele na to, co se možná právě v té samé chvíli pokoušejí hlásat o svém Mistrovi mezi jeruzalémskými Židy Ježíšovo bývalí přímí současníci a druhové, kteří s nim alespoň po tři roky žili čtyřiadvacet hodin denně. Apoštol neznal podrobnosti z Ježíšova života (proto je logicky také nikde neuvádí) a nemohl vědět, že mírumilovný Kristus by nikdy nikoho neproklel kvůli tomu, že by jeho učení nevěřil. Prokletí nebyl právě ideální evangelizační argument, a je otázkou, čeho se galatští adresáti, ještě nedávní pohané, po seznámení se s obsahem dopisu báli více, zda autorovy moci, nebo moci autorova Boha.
Značná apoštolova sebejistota se sice musela podobně sebejistému Augustinovi velmi zamlouvat a inspirovat ho, přesto však by si nedovolil svůj velký vzor i v tomto natolik napodobit, aby jednou snad také proklínal někoho, kdo by nevěřil tomu, co napsal a učil. A to přestože si byl jistý, že mu jeho učení diktuje Duch Svatý, podle učení církve třetí Božská osoba na zcela stejné úrovni s Bohem Otcem i Kristem Ježíšem. Sice také proklíná, ovšem ty, kteří vyznávají naprosto odlišné a bludné teologické principy od křesťanských, v tomto konkrétním případě manichejce. Proklíná všechny, kteří se v bludu uchylují od oficiálního dogmatu své milované církve, shodou okolností toho dogmatu, na kterém se nejvýrazněji podílel svým učením právě svatý Pavel. Proklíná vyznavače učení, které před pár léty sám vyznával a také aktivně propagoval. Navíc je zajímavé, že v tomto případě neproklíná ty, kteří mají výhrady k pravdám, obsaženým v Novém Zákoně, nýbrž ve Starém (Stará smlouva), a to k jeho základním pravdám.
Tyto malé úvahy jsou nazvané Proč právě svatý Augustin. Šlo by vyjmenovat opravdu mnoho bodů k inspiraci, které podle našeho mínění jsou vhodné k následování, zároveň lze i vyjmenovat některé jeho vlastnosti, činy a tvrzení, které alespoň podle lidských měřítek už tolik inspirativní nejsou. S Augustinem se dá hledat a skutečně také najít především pravda, ale dosažení tohoto cíle má jisté nebezpečí; může se nám totiž stát to samé, co se stalo už mnoha jiným lidem, kteří se jeho životem zabývali. Z několika pramenů víme, že zdaleka nejde jen o jedinou zkušenost potvrzující výjimku. Existuje svědectví odborníka na problematiku církve, který svatému Augustinovi, a pečlivému studiu jeho děl věnoval největší část svých zájmů a vlastní práce. Až v nejzralejším věku poznal, že světcova pravda, se kterou téměř denně pracoval a byl přesvědčený, že ji dostatečně poznal, má v podstatě další (možná nekonečné) pokračování. Vyústění pro něho kupodivu neznamenalo zklamání, ale naopak velké poznání, že i když je pravda (tedy Bůh) vždy jenom jedna, má nekonečně mnoho podob, aby jí mohl poznat naprosto každý člověk. Augustinova - alespoň ta oficiální – pravda je v jeho dílech objevená, velebná a v nekonečných kombinacích i dokazovaná. Ale oficiálně také konečná. Pravdu našel, zvelebil a zúrodnil, a pak už jí „jen“ až do konce života cizeloval tak, aby byla dalším generacím nejen jasná, ale i krásná a tím i přitažlivá a to se mu dokonale podařilo. Ale jsem naprosto pevně přesvědčený, že s tou největší možnou pravděpodobností objevil ještě daleko více pravdy, než nám stačil - nebo chtěl - sdělit. Je reálné, že kdyby žil o pár let déle, rozhodl by se své překvapivé objevy za hranicí dosud sdělené pravdy svěřit svým pergamenům. Vytušit takovou pravdu, nebo alespoň najít směr hledání není až tolik nesnadné, zvlášť když se soustředíme na jeho nepozdější díla. Uveďme alespoň jeden příklad: De Gratia et Libero Arbitrio (O milosti a svobodném rozhodování z let 426-427)
A to je možná dost pádný důvod, proč by měl i ten, kdo pravdu teprve hledá, nauku našeho velkého Učitele přijmout do úzkého okruhu vytipovaných možných nalezišť... Ale možná ještě více by se o Augustinovo učení zajímat ten, který si ve své spokojenosti a pohodlnosti naprosto mylně myslí, že pravdu už dávno našel, a tedy není žádný důvod si její platnost a definitivnost ověřovat dalším studiem. Otec církve věděl víc, než řekl a právě v tom, co nahlas neřekl, je ukryté překvapení. Velké překvapení.
M.Č.