Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč právě svatý Augustin I.část

augustinus_190_m.jpg

 

 

Proč právě svatý Augustin?

 

 

                                           

           

                         Církev uznává svatého Augustina jako svého mimořádně významného spisovatele křesťanského starověku a považuje ho tak za jednoho ze svých Otců, zároveň je od roku 1298 církví jmenovaný i jako její Učitel, a to především za svůj  teologický přínos při formování ranného křesťanství a jeho následnou aplikaci do běžného života. Řecká i latinská církev křesťanů mají každá pouze čtyři svaté, kterým podle jejich mimořádných zásluh projevila svojí vděčnost a uznání jmenováním svým Otcem a zároveň i Učitelem. V naší  latinské církvi jsou to pouze svatí Ambrož, Jeroným, Řehoř Veliký a Augustin. Každý z nich se velmi výrazným a osobitým způsobem podílel na tvorbě, rozvoji a upevnění církevní nauky a jejích dogmat, ovšem jednoznačně se dá říci, že co do rozsahu díla, tématické rozličnosti a především celkového dopadu na učení církve, stojí právě Augustin na čele této významné čtveřice světců, církevních Učitelů a Otců.

          Mnozí odborníci  i křesťanští badatelé staví Augustina pro jeho vliv na učení církve a její upevnění ve společnosti buď na stejnou rovinu se svatým Pavlem, a nebo ho pro jeho neobyčejný teologicko-filozofický přínos dokonce řadí před apoštola. Záleží na tom, jak je celý význam obou velikánů vnímán. Chápeme-li svatého Pavla tradičním podáním jako zapáleného hlasatele učení Ježíše Krista, obětavého a nadšeného misionáře prvotní církve, potom jeho pozdější  duchovní žák Augustin stojí svojí kazatelskou činností, rozsahem díla a následným vlivem na učení církve a tím na věřící až do dnešní doby, v podstatě na Pavlově úrovni. Budeme-li ovšem vnímat  apoštolovu činnost ještě širším a realističtějším pohledem, tedy jako dílo faktického zakladatele křesťanství, pak samozřejmě stojí svatý Pavel bezkonkurenčně nejvýš ze všech velkých postav církve, protože v podstatě všechny  na teologii apoštola postavily základy svého učení, jak zcela jasně vidíme u našeho Učitele církve. Právě on by se nakonec možná vůbec křesťanem nestal, kdyby nikdy předtím  do Pavlových listů nenahlédl a kdyby ho dopisy určené především prvním skupinkám maloasijských pokřtěných svým obsahem tak mimořádně nezaujaly. Trvalý a nejčastěji citovaný teologický zdroj  byl pro Augustina jednoznačně apoštol Pavel. Teprve pokud Augustinovi v Pavlově učení něco scházelo, studoval další zdroje pravdy. To se týkalo například faktu, že Augustin v apoštolových listech křesťanským sborům kupodivu nenacházel vůbec nic z Kristova života.       

         Proč nás  může možná právě svatý Augustin výrazněji upoutat při hledání Boha, a tedy  pravdy víc, než  většina jiných svatých? Čím a zda vůbec nám může ještě po šestnácti stoletích pomoci v případě, že nám ještě stále „něco“ schází a my přesně nevíme co? Může nám být příkladem svým životem, učením, nebo dokonce obojím? Životem až po konverzi, nebo nám dokonce může být v lecčems příkladem dokonce ještě z doby, o které jsou někteří schopni napsat pouze to, že: „mládí prožil v bezuzdostech a ve hříšné vášni“? Bude právě Augustin příkladem těm, kteří od jeho učení očekávají definitivní a neměnnou pravdu a jasné odpovědi na to jak to s Bohem a jeho stvořením bylo, jaké to je právě teď a jaké to jednou určitě bude?   Položíme-li si podobné otázky, dostanou pravý smysl až tehdy, bude-li nám jasné, jestli vůbec něco sami v duchovní oblasti hledáme, nebo zda si myslíme, že jsme pravdu už našli, umíme s ní žít, a jsme s dosaženým spokojení.  Nejhorší postoj věřícího člověka by asi byl ten, pokud by se jen zcela pasivně spokojil s tím, co mu kdo o Bohu řekne, aniž by vyvinul jakékoli úsilí o další poznání. Pokud ale máme srdce alespoň trochu neklidné jako měl Augustin, hledáme pravdu stále a nikdy nejsme s výsledkem zcela spokojeni: „Fecisti nos ad Te et inquietum est cor nostrum, donec requiescat in Te“  Augustin velmi přesně ví, o čem hovoří: „ Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě“, protože kdykoli si už myslel, že Boha - pravdu konečně našel, a očekával vnitřní zklidnění a spočinutí v Bohu, přicházela často s daleko větší naléhavostí nová dychtivost, až bolestně intenzívní touha a nezkrotná závislost na  dalších poznatcích. Dokonce si v tom nejlepším smyslu velmi neskromně u Boha nárokoval jakési přednostní právo poznat víc, než ostatní lidé a nutno zdůraznit, že se mu to v určitých jednotlivostech občas také podařilo.  Ale pravda u něho není nikdy definitivní, přestože po každém odkrytí nové části jí nejprve křečovitě drží jako šťastné dítě obdarované vytouženou hračkou, a je přesvědčeno, že nad ní už není. Ovšem stejně jako dítě po čase takovou hračku odloží jako už „ohranou“, a pohlíží se po jiné, také Augustin považuje vytouženou a nakonec i v Bohem povolených mezích poznanou další částečku tajemné pravdy jen jako motivaci, výzvu k dalšímu odhalování.  Za každý nový pokrok je samozřejmě nesmírně rád, a Bohu vděčný, ale  jeho trvale neklidné srdce, nehledě na únavu, ho žene až bezohledně dál.

         Augustin celou pravdu nikdy poznat nemohl, takové privilegium neměl ani první člověk před hříchem, a není jisté,  jak a zda vůbec se s tímto faktem skutečně smířil. Ale pokud  se nakonec Bůh nad jeho vytrvalým úsilím smiloval a on pak rozpoznal nový dílek naznačené pravdy,  mnohokrát si s překvapením uvědomoval nesmírnou vzdálenost, která ho dělí od  svých původních představ a očekávání. Byl si vždy dobře vědom svých hodnot a nikdy neoplýval přehnanou skromností, a právě každé takové nové poznání ho přinutilo pokorně sklonit často už příliš zvednutou hlavu a uvědomit si své místo i možnosti.  Nově získané duchovní poznatky pro něho představovaly obohacení a překonání předešlých hranic jeho chápání, jak můžeme v jeho dílech  s obdivem sledovat. A především bylo pro něho velkou výzvou k další zapálené kazatelské činnosti a literární práci, protože jako rozený pedagog by si své objevy nemohl nechávat pro sebe, a navíc nic dosaženého pro něho nebylo konečné jednou provždy. Augustin byl v poznávání Božích tajemství opravdu velmi neskromný a z mnoha jeho vyjádření vyznívá jasné odhodlání pro svůj úmysl Boha za každou cenu uprosit a „umodlit“ (to byla jedna z vlastností, kterou zdědil po matce Monice). Ovšem zvlášť ve stáří poznal, že ne vše zjevené pochopil zcela správně a vlivem především vnějších okolností přijaté poznání často zpracoval příliš překotně a mnohdy s unáhlenými závěry. Už v Confessiones, ve svém ranějším, nicméně i ve světě zcela unikátním a nesmrtelném díle, se zmiňuje o potřebě  pozorného naslouchání Vnitřnímu učiteli  a už tehdy (397 – 401) se  zamýšlí se nad tím, kdy svého Učitele pochopil správně, a kdy ne.  Jako ilustraci k  jeho neustálému hledání nových pravd můžeme nakonec citovat z jeho spisu De Trinitate, kde na jednom místě píše: „Hledej tak, abys objevoval, a objevuj tak, abys nepřestával hledat“.

         Augustinovo vlastní poznání je vyústěné především ve velmi širokou, ojediněle, a na dlouhá staletí bezkonkurenčně nejkvalitnější ukázkou správného směru, do nejmenších detailů propracovanou vlastní nabídkou cesty k jedinému možnému cíli. Nabídky jiných náboženství jsou podle něho jen bludy, ovšem často nebezpečné a  od pravého Boha naopak odvádějící. Vyjma  jeho knihy Retractationes (možné jako Zpětné úvahy), ve které se k některým bodům svého učení několik let před smrtí vrací (ne snad aby je sám vyřadil jako mylné, ale aby je doplnil, vysvětlil, nebo mírně poupravil k větší srozumitelnosti a případně ještě připojil vysvětlení), autor takřka nepřipouštěl pochybnosti o závěrech svého učení, a naopak je rád používal jako dostatečnou argumentaci například v osobních i veřejných disputacích se schizmatiky a heretiky. Důvod je ten, že podobně jako apoštol Pavel byl naprosto pevně přesvědčený, že mu své učení zjevil osobně Ježíš Kristus, byl si i jeho duchovní žák Augustin stejně jistý, že své vymodlené, avšak limitované poznání pochází skutečně přímo od Boha Otce a o něm se samozřejmě nepochybuje. Bůh se v žádném případě nemůže mýlit, a jestliže  skrze svého Syna osvítil apoštola Pavla, kterého teologii zase téměř bezezbytku převzal Augustin, znamenalo by to  v takovém případě, že Augustinovo učení má přímé kořeny u Boha.  Proto ta obrovská argumentační síla a jistota u obou.

          S oblibou říkával posluchačům: „Cokoli děláš, dělej pro Boha. Cokoli děláš a nemáš při tom Boha na mysli, děláš proti Bohu“. Pokud tedy intenzivně přemýšlel o nějakém tématu z duchovní oblasti, měl podle své vlastní poučky nejen Boha na mysli, ale zároveň pro něho i pracoval, a následně přijatá poznání pak vnímal jako logickou a zaslouženou odměnu za své úsilí, často i jako argumentační zbraň, kterou mu předal před bojem přímo Pán. To je například dobře patrné především z jeho způsobu argumentace ve zmíněných veřejných, často vášnivých polemikách s manichejci, a především pak s donatisty. 

         Při bližším procházení jeho životem můžeme brzy dojít k mnoha zajímavým, nečekaným poznatkům a překvapujícím zvratům. Například tam, kde bychom to nejméně očekávali, je totiž několikrát značně překvapivě tolerantní; konkrétně v tuto chvíli máme na mysli Augustinem nečekaně  schválené a přípustné rozdílnosti v chápání a výkladech  Písma. Zřejmě by to velmi nerad slyšel, ale pokud by tehdy více poznal způsob židovského výkaldu Tóry, musel by si přiznat, že jeho názor o správnosti více výkladů svatých textů je totožný s názorem judaistů. S většinou  jeho pojetí v tomto směru ostatně souhlasí ještě o devět století později i velký středověký teolog a filozof dominikán Tomáš Akvinský především v jeho díle Summa Theologica (např. S.T. I q. 1 a. 10 co.)  kde Augustina často jako svůj velký vzor také zmiňuje. U Otce církve, který téměř nepřipouštěl kompromisy a jeho názory bývaly vždy spíše ostřeji vyhraněné, než umírněné, takový postoj obzvlášť v tak citlivé oblasti, jako je ( teprve před pár desetiletími kanonizované) Písmo, skutečně překvapí. Augustin v podstatě hovoří v tom smyslu, že pokud člověk čte Písmo s dobrým úmyslem vzdělat se a přijmout poznání, a má pro přečtenou část určité vysvětlení, jak jí chápe, a jiný čtenář má pro naprosto stejný úsek Bible jiný výklad, oba mají pravdu. A udává příklad pěti  čtenářů, kteří čtou stejnou část, mají na přečtené pět odlišných názorů (výkladů), ale všech pět je správných, protože Písmo četli všichni se zbožností a upřímnou touhou po vědění. Ve smyslu, o kterém jsme se před chvílí zmínili, hovoří Augustin i nyní: Rozmanitost výkladů a čtení Písma si přeje Bůh. A my k tomu v Augustinově duchu znovu přidáváme, že v takovém případě je případná diskuze zbytečná.

         Augustinův život je skutečně plný nečekaných reakcí, jen velmi stěží předvídatelných způsobů výkladů, nálad, je plný překotných zvratů,  unáhlených rozhodnutí i postojů, ale tím vším je nám velmi blízko, protože totéž děláme i my po šestnácti stoletích. Dokonce, a i v tom se mnozí z nás poznají, Augustin se  mnohokrát nechal unést a v nejlepší víře podlehl „náladě davu“ a v emoci okamžitě vyslovil, nebo ještě hůře – velmi rychle napsal svůj postoj k problému, o kterém se veřejně diskutovalo, a který ho zaujal. To by bylo pochopitelně v pořádku, a od něho i očekávané, ale jen v případě, že by se nejprve zvlášť před veřejným vyjádřením osobně s problémem seznámil. Ne vždy však na to měl čas.

         Jedno poměrně velké a jeho nepřáteli dlouho připomínané faux pas bylo například jeho značně negativní vyjádření (už z pozice uznávaného teologa a filozofa) k jednomu náboženskému tématu, o kterém byla napsaná jistá kniha. O knize, respektive o autorovi se mezi „pravověrnými“ křesťany většinou hovořilo v negativním smyslu a biskup Augustin pocítil nutnost se k obsahu knihy zasvěceně vyjádřit. Později se ukázalo, že knihu, jejíž jisté diskutabilní  tvrzení jednoznačně odsoudil,  nikdy neměl v ruce. Přišlo se na to tak, že se svojí vlastní argumentací a následným zápalem pro obhajobu učení církve nechal natolik unést, že velmi rozhodně vyvracel tvrzení, která však v knize nikdy nebyla. Čerpal v podstatě z toho, co o knize od koho slyšel a díky svému řečnickému talentu mu nedělalo nejmenší problém se z převzatých informací ke knize sám fundovaně vyjádřit. Pochopitelně to nebyla jediná Augustinova chyba, nebo omyl, a přiznejme si, že právě pro tuto lidskou, nám tak velmi blízkou omylnost, je nám  tento velký člověk daleko blíž, než mnozí jeho „neomylní kolegové a kolegyně“ mezi světci. Tito však za svůj podobný posmrtný  úděl ale většinou ani nemohou, někdy  téměř neomylnost a sterilní čistotu jim přisoudili bohužel jen sami nerozumní lidé.

         Jestliže někomu připadá, že zvlášť raný  středověk  příliš nepřál vědě, a stejně tak mu  z tohoto období schází nějaký výraznější počin z oblast kultury, nemusí dlouho pátrat po „viníkovi“, kterým je - ovšem opět nevinně, především náš  Otec a Učitel církve. Křesťanství pátého a několik následujících století disponovalo a také plně čerpalo především z mohutného teologického díla Augustina a církev si „ulehčeně oddychla“, když mohla především díky jemu po tuto dobu počítat s dogmatickými otázkami jako s vyřešenými. Řekl a napsal toho víc, než ostatní velké osobnosti teologie a jeho přínos se pro učení církve dlouho jevil jako naprosto dostatečný. A skutečně také po několik století byl, takže o raném středověku se dá říci, že žil pod vlivem myšlení svatého Augustina. Téma dne bylo na všech úrovních především nekonečné řešení náboženské problematiky, vzájemných vztahů církve, Boha a člověka, a podobně, to vše v režii zejména Augustinova učení. Na zmíněnou kulturu pak nezbývalo příliš místa, a pokud se přeci jen z této oblasti už nějaký náznak kulturní, ale i například vědecké mimořádnosti nesměle vynořil, nebyl mu v tom lepším případě  věnován odpovídající zájem. V tomto duchu byla tehdy až s absurdní „doslovností“ vyplňovaná Augustinova zásada, která spočívala v myšlence, že skutečná duchovní námaha má smysl jen tehdy, má-li na mysli a vede-li  k vytvoření lásky  k Bohu a k jeho poznání. Přirozenou lidskou zvídavost, kulturní zájmy, nebo snahu o získání poznatků z nenáboženských oblastí považoval za nepotřebnost, vědění pro vědění, nebo také za „mrtvé vědění“. Raný středověk žil Augustinovým duchem a odkazem.

         Žil ovšem i mnohem méně mírumilovněji, než jsme si právě řekli; a na mysli máme zneužití Augustina  a jeho věhlasu tím, co má snad většina lidí zakódované v mysli při vyslovení slova středověk:  svojí nechvalně proslulou inkvizicí. V nepřijatelném způsobu využití a zneužití Augustinových myšlenek vytržených z kontextů to ve středověku došlo tak daleko, že často bývá dodnes označován dokonce jako Otec inkvizice, což si i přes svá mnohá pochybení skutečně nezaslouží. Kořeny problému  hledejme v jeho časem stále pevnějšímu přesvědčení o zodpovědnosti církve a státu (!) za spásu duší jeho obyvatel, bohužel za určitých podmínek i za cenu užití násilí. Státní podpora církve, stejně jako spolupráce církve se státem nikdy nepřinesla nic dobrého, pokud ovšem za dobré pro církev nepočítáme materiální podporu. Augustin se narodil již do probíhající, pro jinověrce a bezvěrce nepříliš mírumilovné kampaně mohutné podpory křesťanů od státu, počínající dekretem nařízenou konverzí celého císařství ke křesťanství pohanským císařem Konstantinem.  Důvody tohoto ryzího pragmatizmu jsme se již zabývali jindy.

         Augustinovo myšlení a jednání bylo samozřejmě touto podporou velmi silně ovlivněné a zvlášť když v Hippu přebíral biskupský úřad, nic mu nebránilo krajně zaujatě a nesmírně obětavě pracovat na ose Bůh a jeho tajemství, Boží církev, velmi výrazná, ne nezištná podpora  církve Římem, a maximální možné využití této podpory ve prospěch církve při své apoštolské práci. Počátek stupňujícího se radikalizmu v otázkách herezí a schizmat objevíme hned v prvních letech jeho funkce a v jeho (nakonec neúspěšném) boji proti odštěpenému křesťanskému proudu těch, kteří v době posledního pronásledování Diokleciánem zůstali věrni své církvi, nezradili jí zřeknutím se své víry a nezaprodali se kolaborací se státní mocí. Tak alespoň donatisté vnímali většinovou, později i Augustinovu milovanou církev a její ochotné přistoupení na vládcovu nabídku vytvořit z křesťanství státní náboženství. Od své konverze chápal církevní instituci jako jedinou pravou církev, přímé Boží vlastnictví, kvůli které byl (zjednodušeně  pojato)  v podstatě stvořený svět. Abrahám, Starozákonní proroci, vyvolený národ, Mojžíš, Zákony, víra Židů a podobně, vše podle učení Pavlovy církve a tím i Augustina existovalo proto, aby to vše svým příchodem konečně nahradil Ježíš Kristus, Boží Syn. Judaismus, který se sám za náboženství neprovažuje, nýbrž je jeho věřícími chápán jako způsob života, Augustin vnímal zcela v duchu tehdejšího chápání církve jako Mesiášem už čtyři sta let překonané a  nahrazené učení. Spasitelovým příchodem na svět  dostal „usychající starý kmen víry“ pozdějším naroubováním čerstvého náboženství nový život.                    

         Považoval za své štěstí i výzvu, že Ježíšovo učení poznal v pravou chvíli – církev přežila dvojí kruté pronásledování, a teprve nedávno byl učený konec všem vášnivým dohadům a roztržkám moudrých o tom, jaká evangelia líčící život Krista budou přijata do učení církve jako pravá a tedy svatá. Navíc přijal víru už v čase rozmachu křesťanství, dokonce po materiální stránce velmi významně podporovaném. Konečně sám stát se ujal hlavní role významného potírače a často přímo likvidátora nejrůznějších nekřesťanských náboženství. Pro svou konverzi si sice nemohl vybrat příznivější období, přesto nezapomínejme na jeho obrovskou osobní konfrontační angažovanost v boji proti bludařům a rozkolníkům v církvi, kterou hned zpočátku vyvinul, a která mu  zbyla až do smrti.  Největší  církevní osobnost pozdní antiky hned při svém velmi aktivním vstupu do církevního života  přijala naprosto bezvýhradně všechny její zásady a dogmata, a velmi brzy si osvojila i základní principy církevní politiky. Augustinova první díla i  některé promluvy a dopisy z této doby jsou toho nejlepším důkazem.  

        Uplynulo ovšem jen velmi málo času mezi jeho devítiletým aktivním působením ve zmateném náboženství proroka Máního (mimochodem v některých menších obměnách se například v Číně místně v ilegalitě udrželo dodnes), a konečným příklonem ke křesťanství, ve kterém byl sice neuvěřitelně pilný a rozhodný, přesto však začátečník, který měl náhle před sebou obrovský prostor ke studiu a poznání. Alespoň zpočátku svého působení  měl tedy desítky jiných úloh a povinností, a nebyl důvod, ani čas zabývat se hlouběji hned zkraje sice krátkou, přesto  však už historií a vznikem křesťanství. K tomu se dostal až později.

 

M.Č.

 

 

pokračování