Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Revue Salve 1/2010

dokončení

Podívejme se ještě na jednu událost, která ukazuje hluboký vztah matky a syna již před jeho obrácením a zároveň naznačuje, jak i Moničina láska musela dozrávat a být očišťována.                          V devětadvaceti letech, kdy již Augustina nepřesvědčoval manicheismus a byl rozladěn nekázní svých studentů v Kartágu, rozhodl se pro opuštění Afriky a pro přesun do Říma, kde hodlal pokračovat ve výuce rétoriky.[1] Monika však „hořce plakala a šla za mnou až k moři. Nutila mě, abych se vrátil, nebo ji nechal odjet společně se mnou. Podvedl jsem ji, když jsem ji vysvětloval, že zde musím být, abych nenechal samotného jednoho přítele, který čekal, až se zvedne vítr. (…) S námahou jsem ji přesvědčil, aby, když se nechce vrátit beze mne, strávila alespoň noc v kapli, zasvěcené blaženému Cypriánovi, blízké místu, kde byla loď. Tuto noc jsem tajně odjel, zatímco ona zůstala, plakala a modlila se.“[2] I v této události – ač zároveň vyznává, že mu byl odpuštěn i podvod a opuštění matky, tedy si je vědom svého hříchu – vidí později Augustin projev Božího vedení jak pro sebe, tak pro svou matku: „Vedl jsi mě pryč od ní, abys mi dal zvítězit nad mými vášněmi prostřednictvím samotných těchto vášní, a také abys v ní potrestal zaslouženým utrpením její přílišnou lásku ke mně. Ona mě toužila mít nablízku, tak jako každá matka, avšak mnohem více než je běžné a nevěděla, že ji v mé nepřítomnosti připravuješ mnohem větší radosti. Nevěděla to, a proto plakala a naříkala.“[3] Moničino jednání a Boží „trest“, jako by odráželi Augustinovy prožitky po ztrátě milovaných osob a Boží jednání s ním. Augustin zřejmě zdědil po rodičích tuto mimořádnou, až přehnanou citlivost a nevědomou snahu přivlastňovat si milované osoby, která jemu i Monice přinesla nesmírné utrpení. Podobnou citlivost však zřejmě projevovala i vůči Božím výzvám a tak mu po mnoha strastech napomohla i ke konečnému dosažení svatosti.

V předchozím oddílu jako bychom viděli jen jednostranný vztah mateřské lásky, z Augustinovy strany neopětovaný. Avšak světec nám zanechal i některá vyjádření, která jednoznačně dosvědčují i jeho vřelý vztah k matce. McNamara se domnívá, že to byl sám Augustin, který Moniku pozval k sobě do Itálie, krátce po svém přesídlení z Říma do Milána, kde našel rovněž ekonomické zabezpečení.[4] Mnohem evidentnější jsou však události těsně následující po Augustinově obrácení. V osmé knize Vyznání líčí „hodinu obrácení“. Monika byla první, kdo se o obrácení dozvěděl: „Ihned jsme se odebrali[5] k mé matce a oznámili jsme ji rozhodnutí, které jsme učinili: zaradovala se, a když jsme ji pověděli, jak se celá věc seběhla, zajásala a dobrořečila tobě, který můžeš učinit mnohem víc, než oč prosíme, nebo žádáme.“[6] Bezprostředně po tomto obrácení se Augustin odebral s přáteli na statek Cassiciacum, kde se připravoval na křest a zároveň pokračoval ve filosofickém hledání. Monika byla jediná žena na statku, Augustin se staral o to, aby měla možnost účastnit se filosofických diskusí, neboť si cenil jejích vhledů, získaných léty praxe křesťanského života. Mezi účastníky diskuse o podstatě blaženosti ji uvádí jako první: „Účastnili se, na prvním místě moje matka, jíž, jak věřím, vděčím za vše, co žiji (…)“[7] Když opravila jeden chybný závěr, ke kterému účastníci dialogu došli, Augustin ji neváhal připsat dokonalou znalost filosofie: „Moje matko, jistě jsi dosáhla vrcholu filosofie. Chyběla ti zajisté (jen) terminologie, aby ses vyjádřila jako Tulius.“ (…) „(Ciceronova) slova[8] se shodovala s takovou přesností s jejími, že jsem zapomněl na její pohlaví a považoval jsem ji za vynikajícího poradce v našem středu. Nakolik jsem mohl, snažil jsem se pochopit, z jakého nadlidského zdroje pocházela její slova.“[9]

V tomto období již došlo mezi matkou a synem k naplnění výše zmíněného antického ideálu přátelství, který zahrnoval shodu ve věcech božských i lidských i vzájemné obohacování. Byl navíc pozvednut modlitbou, milostí a dlouholetým zráním do nadpřirozené roviny.

Za vyvrcholení tohoto vztahu založeného již nyní plně v Bohu, lze jednoznačně považovat společný mystický zážitek obou světců v Ostii nad Tiberou. Odehrál se již po Augustinově křtu, v očekávání návratu do Afriky, kde hodlali pokračovat v komunitním životě. Na tomto místě se nebudeme pouštět do rozboru události.[10] Připomeneme jen vrcholný bod, důležitý pro naše téma: „(Společně) jsme překročili i své duše, abychom se osvěžili v krajině nevyčerpatelné hojnosti, kde věčně paseš Izraele na pastvině pravdy, kde životem je Moudrost (...), (ve které) není minulost ani budoucnost, jen pouhé Bytí, neboť (tato Moudrost) je věčná, zatímco minulé a budoucí věčné není.“[11] Domnívám se, že tato zkušenost úzce souvisí s následným životem obou světců. Moničin již byl velmi krátký. Událost se pro ni stala bezprostřední přípravou na vstup do věčnosti. V návaznosti na Augustinovo obrácení prohlašuje, že její mise na tomto světě již skončila.[12] Pro Augustina byla mimo jiné přípravou na její smrt, další velkou ztrátu, tentokrát nejhlubšího vztahu, který kdy prožíval, i na budoucí úlohu pastýře, jehož nejdražší duchovní synové, s nimiž žil v jedné komunitě, se budou postupně stávat biskupy více či méně vzdálených církví.

Smrt Moniky Augustina hluboce zasáhla. Příklon ke křesťanství ho neučinil necitlivým: „Co bylo to, co mi uvnitř působilo těžkou bolest, když ne toto zranění, pocházející z náhlého roztržení nám tak drahého společného života? (…) Vrátil jsem se ke svým starým myšlenkám na tvou služebnici (…) Takto zbaven její přítomnosti mě znenadání přepadla touha plakat před tvou tváří, pro ni a za ní, pro mě a za mě. Ponechal jsem slzám volnost stékat, jak se jim zachtělo.“[13]

Augustin si z těchto okamžiků odnáší poučení, že ani jako křesťan není schopen svůj život plně kontrolovat a nepodléhat bolesti a smutku, i vědomí, že Bůh člověka někdy v tomto smutku ponechává: „Modlil jsem se, jak jsem jen mohl, (…) abys uzdravil mou bolest. Nevyslyšels mě, věřím, že proto, abys vštípil do mé paměti (…), jak silným poutem svazuje jakýkoliv zvyk také duši, která se již živí slovem, které neklame.“[14]

Nedlouho po svaté Monice umírá také Augustinův jediný syn Adeodatus[15]. Augustin tak v průběhu několika let ztratil své nejbližší: družku, syna a matku. McNamara shrnuje závěry starších autorů, kteří o těchto těžkých chvílích jeho života uvažovali: „Někteří autoři věřili, že díky těmto rozdělením a zvláště Moničinou smrtí, zemřela i v Augustinovi nejlepší část jeho duše.[16] Předpokládalo se, že když byla z jeho duše jednou provždy vymazána tento čistý a něžný vliv, zatvrdil se a v době své biskupské služby jednal s extrémní rigiditou a přísností.“[17] Sama autorka považuje tento soud za částečně pravdivý, avšak přehnaný. Jisté je však dvojí. Augustin se ani po smrti čí rozchodu se svými nejbližšími nestal do sebe uzavřeným zatrpklým samotářem. Téma partikulárních přátelství však ustupuje poněkud do pozadí, naopak na významu nabývá téma vše zahrnující lásky a určitá skepse k možnosti dosažení blaženosti na tomto světě. Alespoň v krátkosti se zmiňme ještě o tomto období, které můžeme identifikovat s dobou následující po kněžském a zejména biskupském svěcení.

Rozšíření obzoru

Jak jsme ukázali, Augustin se věnoval od mládí studiu a hledání pravdy. Byl to svět, do nějž měl přístup omezený okruh osob, a můžeme říci, že většina Augustinových přátel se rekrutovala z tohoto okruhu.[18] V jeho době bylo naprosto běžné, že vzdělanci obyčejnými lidmi více či méně vědomě pohrdali. Před konverzí, ale ani bezprostředně po ní Augustina prostí nevzdělaní lidé nijak nepřitahovali.  Teprve po přijetí svěcení, skrze nějž přijal zodpovědnost za všechny sociální vrstvy, se začal utvářet jeho vztah k lidu, který mu musel být po lidské stránce dost vzdálený: pokud šlo o věřící v Hippo, jednalo se ponejvíce o lidi mimořádně prosté, kteří často nepraktikovali své náboženství.[19] I ti, kteří do kostela chodili, se nebáli vyjádřit hlasitě svůj nesouhlas během samotných kázání, například když biskup kritizoval jejich způsob manželského soužití.[20] Povinnosti spojené s biskupskou službou[21] mu navíc nedovolovali věnovat tolik času filosofickým a teologickým studiím, ani partikulárním přátelství, tedy věcem, které mu do té doby byly nejdražší ze všeho. Pastýřská láska se projevovala nadřazováním služby nad přátelstvími, které opouštěl s pohledem upřeným k věčnosti, kde věřil v trvalé společenství se svými přáteli. Jeho postoj hezky vyjadřuje dopis Novatovi[22], kterému sděluje, že k němu nemůže poslat jáhna Luccila, Novatova rodného bratra, kterého nutně potřebuje pro jeho znalost punštiny. Součástí odmítnutí je i poučení o lásce k církvi, kterou ukazuje na příkladu svého přátelství se Severiem, svým druhem již od školních let: „Když budeš Ty sám povinen postrádat jednoho z Tvých nejdražších a nejmilovanějších synů, tehdy pochopíš (…) bolest, kterou mi působí, že nemohu být v blízkosti některých mých přátel, s kterými mě váže nejbližší přátelství. (…) Ač jsi úzce vázán ke svému bratrovi, přece ne více než jsme navzájem spojeni já a můj bratr Severius. Přesto víš, jak zřídka se přihodí, že se s ním mohu setkat. A to ne z mé nebo jeho vůle, nýbrž pro potřeby církve, které nadřazujeme potřebám tohoto času, s pohledem upřeným k budoucímu životu, v kterém spolu budeme nerozlučně. O kolik větší odevzdanost musíš tedy mít, pro dobro téže církve Ty, a snášet odloučení od svého bratra, s nímž okoušíš pokrm Páně kratší domu než já s mým nejdražším Severiem? (…) Nyní se nestýkáme více než jen občas, prostřednictvím krátkých dopisů.“[23]

Dalším důrazem, který přináší Augustinův způsob prožívání křesťanství a jeho biskupská služba pro pojetí přátelství, je nutnost přivádět přátele ke Kristu. Navracíme se tak k citaci z listu Probě, kterou jsme započali tento příspěvek[24], a kterou jsme slíbili doplnit. Zdálo se, že podle tohoto úryvku by přítomnost či nepřítomnost dobrých přátel vlastně rozhodovala o kvalitě života. V další části listu však Augustin poněkud zmírňuje toto tvrzení a ukazuje, že i přátelství má v posledku hodnotu natolik, nakolik přivádí ke Kristu: „Duše se nemůže považovat za zdravou, pokud nedává přednost věčným hodnotám před časnými. Proto není užitečné žít v čase, než pro získání zásluh, které nás přivedou k životu věčnému. Proto jakékoliv dobro, které je vhodně žádáno, musí být vztaženo k životu, který se žije v Bohu a s Bohem. Jestliže totiž milujeme Boha, milujeme v něm i nás samé a, v souladu s druhým přikázáním, opravdově milujeme i svého bližního jako sebe sama. To však pouze tehdy, když se ho snažíme přivést, nakolik na nás záleží, k podobné lásce k Bohu.“[25] Augustin neváhal aplikovat pravidlo o přátelství jako „pouhém“ prostředku na cestě k Bohu ve svém životě a ukončit tak přátelství či vztahy, které tento účel nemohli splňovat, ač pro něj takový krok byl vždy bolestný. Přerušil například několik přátelství s těmi, které v mládí přivedl do manichejské sekty, a kteří ho později nebyli ochotni následovat na cestě katolické víry. S jedním z nich, Fortunatem, se dokonce střetl ve veřejné disputaci. V té sice obstál, znamenalo to však jeho poslední setkání s druhem z mládí: „Fortunatus, zcela zahanben, odjel z Hippo a více se sem již nevrátil. Tak byl, díky muži Božímu, vyhnán tento omyl[26] z duší všech, kteří byli přítomni, i těch, kteří byli nepřítomni, ale dozvěděli se, co se stalo. Byla však potvrzena katolická víra a posílena pravdivost její nauky.[27]

Přátelství s Bohem

Nestálost a časová omezenost a častá nutnost odloučení, která postihují přátelství mezi lidmi, nebyly jedinými důvody, které Augustinovi ukazovaly jejich relativní hodnotu. Byl si rovněž vědom nemožnosti pochopit do hloubky srdce druhého člověka a nemožnost nechat druhého plně vstoupit do vlastního srdce. Tuto pravdu si uvědomil již v době bolestného hledání pravdy, v měsících deziluze z manicheismu: „Horečně jsem hledal původ zla. Jaké utrpení proto, co se rodilo v mém srdci, jaké nářky, Bože můj! Ty jsi zde však byl, abys je vyslyšel, jen já jsem to nevěděl. Když jsem v mlčení hledal, hlasité byly před tebou nářky mého srdce, které stoupaly k tvému milosrdenství. Ty jsi znal mé utrpení, z lidí však nikdo. Jen malou část mých muk jsem vyjevoval svým nejbližším přátelům. Ale mohli vůbec slyšet křik mého ducha, když nestačil čas ani slova k jeho vyjádření? Avšak veškeré sténání mého srdce pronikalo k tvému sluchu.“[28] Zkušenosti jako tyto zřejmě stály u kořenů nejen pojetí přátelství v Bohu, o kterém jsme až do této doby uvažovali, ale také toho, co bychom mohli nazvat přátelství s Bohem. Augustin ukazuje, že Bůh sám si volí své přátele, s kterými se dělí o svou moudrost a dává na ní podíl.[29] Protože Bůh přebývá v duši každého člověka[30], je možné s ním zde přebývat a tak jakýmsi způsobem překonat bolest, kterou působí nutné odloučení od přátel. Tento postoj doporučuje svému příteli Nebridiovi, v dopise, kterým odpovídá na jeho výtku, že se dostatečně nestará o zabezpečení jejich společného života: „Domnívám se, že Tvá matka, která nemohla snést Tvou nepřítomnost již tehdy, když jsi byl zdráv, ji snese ještě méně nyní, když jsi nemocný. (…) Zde jsou zas někteří, kteří by se mnou nemohli odejít za Tebou a které si nemohu dovolit opustit. Ty však můžeš přebývat s potěšením také ve společenství svého ducha. Vyžadovalo by však velkou námahu, aby oni mohli činit totéž.“[31]

To, co Augustin doporučoval svému příteli, měl později jako biskup možnost sám praktikovat, zbavený útěchy z přítomnosti svých nejbližších a nejlepších následovníků, kteří se stali biskupy ve více či méně vzdálených sídlech. Dosvědčuje nám to například sama kniha Vyznání, která je především dopisem Bohu a dialogem s ním, do nějž dává částečně nahlédnout také ostatním lidem. V tomto smyslu interpretuje prvotní význam sepsání této knihy Agostino Trapè: „Zdá se mi, že způsob vysvětlení vzniku Vyznání je tento: potřeba rozbít samotu, v které se nacházel a osvobodit se ze sevření apoštolských aktivit. Řekl jsem: vyjít ze samoty. Svatý Augustin byl, bez ohledu na svou závratnou apoštolskou aktivitu, velkým samotářem. Koho měl kolem sebe? Přátelé, kteří ho mohli chápat a vést s ním plodný dialog, byli všichni vzdáleni. Ti, kteří byli kolem, ho měli rádi, ale nebyli schopni pochopit touhy jeho duše. Byl proto sám, a aby zvítězil nad touto samotou, napsal nejoriginálnější ze svých děl (…) Co však jsou Vyznání? Dopis Bohu. Augustin představuje to, co již poznal, aby navázal dialog s Bohem. Chtěl zároveň vypovídat o svém životě a modlit se k Bohu. Píše lidem, avšak mluví k Bohu. A zatímco píše, rozmlouvá s Bohem. Vše co řekne, se spontánně přetváří v modlitbu, neboť vše říká Bohu.“[32]

Zatímco v celém průběhu života Augustin společenství přátel vyhledával a jeho ztrátou trpěl, ve svých posledních dnech se naopak dobrovolně odloučil od všech, kteří byli kolem, aby se tak připravil na definitivní rozchod a zároveň na budoucí shledání na věčnosti: „Během své poslední nemoci (…) si nechal napsat kající žalmy Davidovi, a zatímco ležel na posteli, hleděl na tyto listy umístěné na protější stěně, četl je a stále hořce plakal (…) Deset dní před svou smrtí prosil nás přítomné, abychom nenechávali nikoho vstupovat do jeho pokoje, mimo hodin, kdy ho přicházeli navštěvovat lékaři, nebo když mu bylo přinášeno jídlo. Jeho vůle byla respektována a on se celý tento čas věnoval modlitbě.“[33]

Závěr

Na předchozích stránkách jsme se pokusili nastínit proces, který Augustina vedl k promýšlení antického modelu přátelství, jímž žil ve svém mládí. Viděli jsme, že pro něj blízkost přátel vždy zůstala jednou z nejdůležitějších věcí, a že nikdy neustal s úsilím o budování mezilidských vztahů s poukazem na všeobjímající lásku, která by zcela smazala rozličné způsoby spolužití s blízkými či vzdálenějšími osobami. Můžeme říci, že mezi láskou a přátelstvím je úzký vztah, nejsou však zcela totéž. Láska k bližnímu je pro Augustina povinností, přátelství především darem. Darem, a to je rozdíl oproti antickému modelu, který není uzavřen v mezích čistě pozemských. Bylo řečeno, že pro Augustina pravé přátelství existuje pouze v Bohu, tedy mezi těmi, kdo jsou spojeni s Bohem „poutem lásky, vylité do našich srdcí Duchem svatým, který nám byl dán (Řím 5,5).“[34] Ač nevylučuje aktivitu člověka, který v životě přirozeně hledá přátele, dosáhnout pravého přátelství není možné bez Boží milosti, přátelství tedy v posledku zůstává Božím darem, přesahujícím naše přirozené schopnosti. Když se ještě jednou vrátíme k citaci, kterou jsme začali tento příspěvek a čteme ji s pohledem na přátelství jako na jeden z největších Božích darů, můžeme vlastně těmto slovům rozumět i takto: „I když by nás sužovala chudoba, tížil žal, zneklidňovala tělesná nemoc, působilo nám bolest vyhnanství, nebo trápila jakákoliv jiná těžkost, avšak dokázali bychom vnímat, že Bůh je nám nablízku a neopouští nás, velká část hořkosti by byla odstraněna.“ A naopak: „I v případě, když bychom měli přemíru bohatství, nepotkala by nás ztráta dítěte ani manžela, byli bychom stále zdraví na těle, bydleli v zemi, již by se nedotkly pohromy, avšak odvrátili bychom se od Boha, nebo nevěřili v jeho blízkost, nestala by se všechna ostatní dobra hořkými a nesnesitelnými a neschopnými přinést nám jakoukoli útěchu?“[35] To, že přátelství musí přivádět k Bohu, znamená vlastně to, že člověk uznává tento Boží dar, spolu s přítelem ho Bohu navrací a přináší tak díkůvzdání za tuto velkou útěchu, kterou nám Bůh dává již v tomto životě, a která bude naplněna na věčnosti.[36]

                                                                                    -  O  -