Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Revue Salve 1/2010

pokračování

Přátelství s Adeodatovou matkou

První otázka, kterou bychom si měli položit, pokud chceme uvažovat o vztahu, který ovlivňoval Augustinův život zhruba čtrnáct let, je tato: lze o něm vůbec uvažovat také jako o vztahu přátelském, nebo jej lze na základě některých Augustinových výroků považovat za synonymum hříchu a bezuzdnosti? McNamara zastává ve své obsáhlé a jinak vynikající studii, toto mínění: „(Nebyla mezi nimi) možná žádná výměna myšlenek, jelikož tato žena neměla vzdělání a nebyla schopná sdílet s Augustinem jeho intelektuální hledání pravdy. Nemohla mu poskytnout více než cit a fyzické uspokojení. Jejich jednota mohla být pouze částečná.“[1] Tento soud by plně odpovídal antickému vzoru, který jsme se pokusili výše představit. Domnívám se však, že tento soud zároveň odhaluje jeden z limitů antického ideálu. Takové pojetí totiž vlastně snižuje velké množství vztahů mezi muži a ženami v dějinách, a to i v rámci křesťanských manželství, na úroveň čistě citového a tělesného uspokojení, alespoň v případech, kdy šlo o vztahy vzdělaných mužů a jejich žen, které neměly přístup ke vzdělání a nemohly tak být svým mužům rovnocennými partnerkami v „intelektuálním hledání pravdy“. Otázka, kterou však nemůžeme zcela vyřešit v tomto příspěvku, pak zní takto: je manželství jednou z forem, nebo dokonce výsostnou formou lidského přátelství, nebo je pouze jeho formou nedokonalou a částečnou, nebo s ním dokonce nemá vůbec nic společného? Je nepochybnou pravdou, že Augustin dává manželství a přátelství do souvislosti poměrně zřídka a zdá se, že existuje text, který skutečně naznačuje, že manželství je přátelství čistě podřazené: „Bůh nám poskytuje některá dobra, která jsou žádoucí pro sebe sama, jako moudrost, zdraví, přátelství; jiná, která jsou nezbytná k jinému účelu, jako jsou nauka, jídlo, nápoj, spánek, manželství, tělesné spojení. (…) Pro zušlechťování přátelství (slouží) manželství a tělesné vztahy; z těchto vztahů vyplývá pokračování lidského rodu“[2] Z takového pojetí by se však dala odvodit nejen nadřazenost přátelství, jakožto spíše duchovního vztahu, před manželstvím, jako vztahem spíše tělesným, ale i možnost, že by mohlo být v pořádku, když by mezi manželi ještě neexistovalo skutečné přátelství, které by se prostřednictvím manželství a tělesných vztahů teprve budovalo. Není pochyb, že mnoho takových manželství existovalo a pravděpodobně i existuje, avšak lze takový vzor považovat za ideál?

Ponechme tuto otázku stranou a podívejme se, jak sám Augustin na stránkách Vyznání líčí svůj vztah ke své družce.[3] Je zřejmé, že motivace tohoto vztahu byly z jeho strany značně různorodé. Na to poukazuje již jednou citovaný text: „Milovat a být milován se mi zdálo být tím nejsladším a toužil jsem mít také tělo milované osoby. Takto jsem poskvrňoval přátelství nečistotou žádostivosti, zastíral jeho zář pekelnou temnotou chlípnosti.“[4] Předchozí citaci potvrzuje i kontext celé šesté knihy Vyznání, v němž Augustin, mimo jiné, uvažuje o způsobu života, který by mu nejlépe umožnil hledat pravdu. Před svým přítelem Alipiem se v této době snažil ospravedlnit volbu života v manželství, jako slučitelnou s životem zasvěceným hledání pravdy. Jeho volba se však nezakládala na upřímném přesvědčení o věci samé, jako spíše na přesvědčení, že není schopen žít bez ženy.[5] Co je pro naše téma ještě důležitější, je však skutečnost, že mu nešlo tolik o neschopnost odloučit se od konkrétní ženy, s níž žil více než deset let a s níž měl syna, ale o domnělou neschopnost žít zdrženlivě. Uvažoval dokonce o sňatku, který by byl finančně výhodný a nepřinesl výdaje: „(…) Pak bude vhodné vstoupit do manželství se ženou, která má majetek, takže pro mě nebude zátěží. Zmírní (rovněž) mou vášeň. Mnozí velcí a příkladní muži se (přeci) dokázali věnovat studiu, ačkoliv žili v manželství“[6] Zejména kvůli naléhání matky, která se domnívala, že jednou řádně sezdán, přijme Augustin křest a povede řádný život[7], se nakonec pro manželství opravdu rozhodl. Ne však se svou družkou, nýbrž s neznámou dívkou, již ještě chyběli dva roky do věku, kdy bylo možné do manželství vstoupit.[8] Zasnoubení ovšem znamenalo nutnost propustit družku, jakožto překážku řádného manželství.[9] Tato epizoda snad více než všechny ostatní vyjadřuje rozporuplnost Augustinova vztahu k této ženě. Na jednu stranu se odhodlá k jejímu propuštění, na druhou stranu píše: „Mé srdce, které s ní bylo pevně připoutané, bylo bolestně zraněno a dlouho krvácelo. Ona se mezitím vrátila se do Afriky a učinila ti slib[10], že již nikdy nebude patřit jinému muži a zanechala mi syna, který se nám narodil (…) Otevřená rána způsobená odloučením od mé předchozí družky se nehojila, naopak, po prvních chvílích palčivé bolesti začala hnisat, takže má bolest sice nebyla tak prudká, měl jsem však menší naději na vyléčení.“[11]

Podobně jako po smrti přítele, o němž byla řeč v předchozím oddílu, hledal Augustin útěchu v dalších přátelstvích, snažil se, tentokrát ne zcela úspěšně, přehlušit bolest z odloučení od ženy prostřednictvím další ženy, dokud by neuplynula léta, která dělila jeho snoubenku od věku, v němž mohla vstoupit do manželství.[12]

Vraťme se nyní k otázce, kterou jsme položili na začátku oddílu: šlo ve vztahu k nejmenované ženě, matce Adeodata, o skutečné přátelství. Domnívám se, že ano, i když o přátelství velmi nedokonalé. Nikoli však z důvodu nedostatku společných idejí, které by tyto dva mladé lidi spojovaly.[13] Ze změti citů a myšlenek, které Augustin líčí a jimiž žil v posledních letech tohoto vztahu, můžeme usuzovat, že ještě nebyl „vyšší úrovně“ přátelství schopen a to i přesto, že po něm nesmírně toužil. Zdá se, že chtěl příliš vlastnit druhou osobu, příliš jejím prostřednictvím opájet štěstím sám sebe, bez toho, aby byl sám schopen plně se darovat. Domnívám se, že ze stejného důvodu byl dlouho neúspěšný i v hledání pravdy, které bylo příliš teoretické, bez vztahu k životu, bez vědomí, že pravdu, třeba jen částečnou, je třeba den po dni uskutečňovat. Pokud by tomu tak nebylo, mohl by uvažovat o zapuzení milované osoby a finančně výhodném sňatku, které by mu „umožnili hledat pravdu“?[14]

Augustinova reflexe jeho životních ztrát

Ukázali jsme příklad dvou významných přátelských vztahů, které pro Augustina skončily tragicky. Jak ještě uvidíme, celý jeho život je poznamenán jistou tragičností a ustavičným ztrácením toho, co pro něj bylo nejcennějším. Tyto události však měly mimořádnou důležitost pro Augustinův duchovní růst. Jeho velikost se projevuje v tom, že je dokázal reflektovat a integrovat do života. Podívejme se nyní na reflexi těchto ztrát, kterou zařazuje ve Vyznáních právě za oddíl, v němž pojednává o smrti drahého přítele, abychom mohli vnímat jejich odraz a změněný způsob prožívání v době po definitivním obrácení.[15]

„Šťasten, kdo miluje Tebe, přítele v Tobě a nepřítele kvůli Tobě.“[16] Tuto krátkou větu snad můžeme považovat za implicitní rozvedení biblického dvojího přikázání lásky (Mt 22,37-38). Láska k Bohu zůstává na prvním místě, láska k bližnímu nabývá dvojí podoby: jednak jako lidské přátelství pozvednuté a spoluutvářené Boží milostí, jednak jako nadpřirozený vztah k odpůrcům, zakládající se v Kristově lásce. Je zřejmé, že pro Augustina může „přítel“ znamenat dvojí: jednak skutečně blízkého člověka, jednak obecně „přátele pravdy“, tedy zejména křesťany.[17] Zůstaňme zatím u první možnosti. To, co Augustina v jeho životě tolikrát bolestně zasáhlo, byla nutnost odloučení od přítele. Řešení tohoto problému nachází až tehdy, když přijme a pochopí Boží neměnnost a věčnost a zároveň se smíří s pomíjivostí pozemských krás a nedostatečnou kapacitou smyslové stránky člověka, která nedokáže skutečnou krásu plně pojmout: „Lidská duše se obrací sem a tam, avšak ať je zaměřen na cokoliv mimo Tebe, je spoután bolestí, ačkoliv je zaměřen na krásu, která je vnější tobě i jemu samému. Neexistovalo by však nic krásného, pokud by nevycházelo z Tebe. Vše se rodí a zaniká (…) Čím rychleji se vyvíjí k bytí, tím rychleji směřuje k nebytí. To je ohraničení (veškerého stvoření), které jsi mu dal ty, protože každé stvoření jen částí skutečnosti, která neexistuje celá naráz.“[18] Duše, která se naplňuje jen stvořením se tak stává prázdnou, neboť toto ji naplnit nemůže. Augustin ji proto volá zpět: „Nebuď prázdná, má duše. Neohlušuj sluch svého srdce povykem svých prázdných tužeb. Poslouchej: samo Slovo tě volá, aby ses vrátila. Místo neotřesitelného klidu je tam, kde láska nezná opuštění (…) Zde však vše pomine, další bude následovat a tak se postupně utváří svět nižších skutečností. (…) Zkažená (duše), proč následuješ své tělo? Nemělo by ono naopak ono následovat tebe, která ses obrátila?[19] Vše, co vnímáš prostřednictvím svých smyslů je jen částečné, ale neznáš celek, ačkoli ti i jeho části působí potěšení. (…) Pokud se ti líbí těla, chval za ně Boha, obrať svou lásku k jejich Tvůrci, aby ses mu neznelíbila zalíbením ve věcech. Pokud se ti líbí duše, miluj je v Bohu, neboť i ony jsou proměnlivé, avšak v něm jsou ukotveny natrvalo, zatímco jinde by pominuly. (…) Zůstaňte v Bohu a zůstanete pevní. Odpočívejte v něm a naleznete odpočinek. (…) Dobro, které milujete, pochází od něj, avšak pouze pokud k němu také směřuje je dobré a líbezné. Avšak spravedlivě se stane hořkým, když se opustí Tvůrce a miluje se nespravedlivě to, co od něj pochází.“[20]

Živé zakoušení nenaplněnosti života prostřednictvím všeho stvořeného, které v hojnosti užíval, včetně nejvyšších pozemských hodnot lásky a přátelství, přivedlo Augustina k vědomí absolutní hodnoty víry a života v Bohu. Pro něj naprosto typický je však fakt, že tato bolestná zkušenost a poměrně ostrá kritika přilnutí k pozemským hodnotám, neznamená opuštění těchto hodnot[21], podobně jako kritika klasického vzdělání, neznamenalo zavrhnutí tohoto vzdělání. O přátelství to platí dvojnásob. Augustin se nikdy nestal poustevníkem. Po svém obrácení se obklopil přáteli na statku Cassiciacum, kde učinil svou první zkušenost s komunitním životem.[22] Kvůli hledání vhodného místa pro svou komunitu navštívil své budoucí biskupské sídlo Hippo, kde byl pod nátlakem lidu vysvěcen na kněze[23], z touhy po společném životě změnil své biskupské sídlo v klášter, význam slova monachos vysvětloval tímto způsobem: ač pochází od monos, neodkazuje k samotě; znamená jednomyslnost a naráží na nelpění srdce, což je nutné pro všechny, kteří touží po společném životě.[24]

Co se však zdá zvláště mimořádné, je jakési vtažení druhých osob do rozhodujících etap jeho cesty za Bohem. Máme na mysli přítele Alipia, s nímž prožil vrchol svého obrácení[25] a matku Moniku, která se podílela na mystickém vzletu v Ostii.[26] Jednalo se o osoby důležité pro celý vývoj Augustinova života. Alespoň na vztah k Monice se proto podíváme blíže.

Monika

Když uvažujeme o vztazích mezi rodiči a dětmi, nejsme zvyklí nazývat je přátelstvím. Avšak vztah Augustina a jeho matky Moniky si, minimálně v posledních letech Moničina života, tento titul jistě zaslouží. Pro Augustina nebyla jeho matka pouze tou, která ho přivedla na svět, popřípadě na pokraj dospělosti, na němž by se jejich cesty více či méně rozdělily. Monika byla také Augustinovou duchovní Matkou, jejímuž vlivu Augustin připisuje své obrácení a nalezení cesty a společnicí na cestě za Bohem: „(Má matka) mě tělem porodila pro časný svět, a srdcem, abych se zrodil pro věčný život.“[27] Podíváme se na některé klíčové momenty jejich vztahu, které nám pomohou pochopit hloubku jejich přátelství v krátkém období mezi Augustinovým definitivním obrácením a Moničinou smrtí.[28]

Augustin je přesvědčen, že by se nestal tím, kým se stal, bez pomoci své matky.[29] Totéž však platí i naopak. Monika by se nestala tím, čím se stala, když by nebylo Augustina. Ne ani tak díky účasti na filosofických rozpravách, které Augustin po svém obrácení vedl na Cassiciacu, jejichž řešení většinou již předem intuitivně znala[30], jako spíše díky mnohaletému modlitebnímu úsilí o synovo obrácení, duchovní zkušenosti s ním spojené a postupnému očišťování a pozvedávání čistě přirozené mateřské lásky k lásce nadpřirozené. Můžeme říci, že nakolik Augustin na některých místech snižuje význam rodinného života jako cesty ke svatosti, v obraze své matky, který vykresluje především ve Vyznáních, popisuje příklad ženy, která se posvětila životem v manželství, péčí o manžela a syna.[31]

V období dětství nevybočoval vztah matky a syna z běžných vztahů tohoto typu. Monika se pochopitelně snažila vštípit synovi to, co sama žila, tedy víru a její projev – modlitbu.[32] Toto období však nebylo dlouhé. Již po dokončení základních studií v rodné Tagastě, odešel studovat gramatiku do Madaury, vzdálené dvacet pět kilometrů.[33] Od této doby se pro Moniku stává jeho intelektuální svět „zakázaným územím“.[34] Po křesťanské výchově z dětství ho nyní začíná zásadním způsobem ovlivňovat pohanská kultura.[35] Ještě těžší období zřejmě pro Moniku začalo v již zmiňované době, kdy Augustin začal objevovat kouzlo tělesné rozkoše. A tehdy rovněž poprvé vidíme, alespoň podle pozdějšího Augustinova přísného posouzení ve Vyznáních, Moniku rozdvojenou mezi touhou po synově řádném křesťanském životě na jedné straně a světskou kariérou na druhé. O obojím svědčí Vyznání: „Žádala mě, (…) abych se zdržel smilstva a především cizoložství. Já to však považoval za ženské povídačky, které bych se styděl uposlechnout.“[36] Ve stejném čase se však obávala, že by případné řádné manželství znemožnilo Augustinovi pokračovat ve studiu, na němž oběma rodičům záleželo, jak naznačuje již jednou citovaný text: „Moji rodiče se nesnažili potlačit tento pád prostřednictvím manželství; zajímali se pouze o to, abych se naučil komponovat nejlepší řeči a vítězit prostřednictvím líbivých slov.“[37] O něco dále však poznamenává, že toto byl spíše zájem otce, zatímco matka „se domnívala, že kulturní formace, kterou jsem tehdy přijímal, nejen mi nezpůsobí žádnou újmu, naopak, že mi dokonce pomůže dospět k tobě.“[38] Vrchol rozdělení matky a syna přišel zřejmě někdy v období jeho přilnutí k sektě manichejců. V této době ho dokonce odmítala přijímat do domu, jak naznačuje sám Augustin, když tvrdí, že později znovu „připustila, že bude žít v mé blízkosti a sdílet se mnou stejný stůl, což předtím zavrhla z odporu k mému rouhavému způsobu života.“[39]

Toto nové sblížení však závisí na Božím zásahu, který snad můžeme chápat jako odpověď na modlitby, které Monika ustavičně vysílala k Bohu a na lásku, kterou k Augustinovi chovala a snad i jako korekci tvrdého postoje, který vůči synovu sektářství zvolila. Jedná se o známý prorocký sen, v němž ji bylo naznačeno, že Augustin nakonec dospěje tam, kde se nacházela ona sama.[40] Muselo však uplynout ještě devět let, než se zmíněný příslib naplnil. Byla to léta, v nichž Monika pokračovala ve svých modlitbách a hledala příležitost, jak Augustina přivést k obrácení.

Během této doby prožila ještě jednu událost, která ji znovu ubezpečila o kladném výsledku jejích snah. Žádala nejmenovaného biskupa, kdysi rovněž stoupence manichejské sekty, aby s Augustinem promluvil a vyvrátil jeho omyl. Ten pochopil, že Augustin ještě není na podobnou debatu zralý, navíc byl zřejmě informován, že po pravdě vroucně touží. Poradil proto Monice: „Nech ho být, tam kde je. Modli se jen za něj k Pánu. Prostřednictvím své četby objeví sám, kde je jeho omyl a jak velká je jeho bezbožnost.“[41] Když Monika i nadále naléhala, okřikl ji: „Jdi, buď v pokoji! Není možné, aby syn tolika slz byl zatracen.“[42] Monika přijala tato slova jako by ji byla seslána z nebe a často to Augustinovi připomínala.[43]

Oba momenty ukazují, jakým způsobem Bůh vedl tuto ženu, ať již sám, či prostřednictvím svých služebníků, k důvěře, že jeho milost vítězí a zároveň ji inspiroval k spolupráci s touto milostí, která má prvotní důležitost a iniciativu.