Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

„Ita in quibuslibet rebus humanis nihil est homini amicum sine homini amico.“[1] V této těžko přeložitelné slovní hříčce shrnuje Augustin význam, který má přátelství pro lidský život. Je čímsi, co dává životu novou kvalitu, vlévá radost, relativizuje mnohé životní úspěchy a neúspěchy: „I když by nás sužovala chudoba, tížil žal, zneklidňovala tělesná nemoc, působilo nám bolest vyhnanství, nebo trápila jakákoliv jiná těžkost, avšak byli by nám na blízku lidé, kteří se nejen umějí radovat s radujícími, ale také plakat s plačícími (srv.: Řím 12,15), kteří dokážou říci slovo útěchy a hovořit s láskou, velká část hořkosti by byla odstraněna.“ (…) A naopak: „I v případě, když bychom měli přemíru bohatství, nepotkala by nás ztráta dítěte ani manžela, byli bychom stále zdraví na těle, bydleli v zemi, již by se nedotkly pohromy, avšak byli bychom mezi vrácenými lidmi, mezi nimiž by se nenašel nikdo, jemuž bychom se mohli svěřit a z jehož strany bychom se nemuseli obávat oklamání, podvodu, hněvu, úkladů, nestala by se všechna ostatní dobra hořkými a nesnesitelnými a neschopnými přinést nám jakoukoli útěchu?“[2]

Můžeme říct, že tímto způsobem Augustin prožíval přátelství před svým definitivním příklonem ke Kristu a křesťanství. Avšak ani poté se význam, který pro něj tento lidský vztah měl, nezmenšil. Přesto dostává, díky objevu vztahu ke Kristu, nový nádech a nové důrazy. Tváří v tvář Boží lásce ztrácí svou absolutní hodnotu, je částečně relativizován právě touto Boží láskou. To je ostatně zjevné už v citovaném listu Probě, jak se ukáže, až daný úryvek zasadíme do kontextu celého listu.

V tomto příspěvku se chceme pokusit ukázat vývoj Augustinova pojetí přátelství, od jeho dětských kamarádství, kdy prožívá ještě nereflektované vztahy ke svým vrstevníkům, přes období mládí, v němž se vzdálil od křesťanství, avšak přijal za svou ušlechtilou vizi přátelství pocházející z antické filosofie, až k období definitivního obrácení a letům kněžské a biskupské služby. Na několika příkladech déle trvajících vztahů rovněž uvidíme změny v jejich prožívání, právě v souvislosti s Augustinovým vnitřním vývojem. Augustinova konečná syntéza tohoto tématu, pokud o ní lze hovořit, je, podobně jako jeho zpracování celé řady dalších témat, poměrně originální. Byl prvním křesťanským autorem, který vypracoval teorii křesťanského přátelství a spojil tak antickou tradici vyvyšující partikulární přátelství jednotlivců s křesťanskou vizí universálního bratrství.[3]

Augustinova povaha a jeho rodinné a kulturní zázemí

„Líbil jsem se sám sobě a toužil jsem být krásný i v očích lidí“ (…) „A co mě více lahodilo než milovat a být milován?“[4] Těmito slovy Augustin popisuje své zájmy okolo šestnáctého roku věku, avšak můžeme říci, že vyjadřují jeho povahu, která se nezměnila po celý život. Projevovala se již v dětském věku, v období hledání pravdy a konečného obrácení byla do hloubky očištěna, aby nakonec dozrála v letech služby církvi. Již v dětství byly pro Augustina nejšťastnější ty chvíle, které mohl trávil s kamarády. Toužil po společenství, po uznání, chtěl vyniknout, co je doopravdy přátelství však ještě nechápal. O tom svědčí jeho vlastní slova ve Vyznáních, kde vzpomíná na nutnost „kupovat“ si přátelství: „Dopustil jsem se rovněž krádeží, (…) abych mohl rozdávat ostatním, kteří prodávali své hry, ačkoli v nich nacházeli podobné zalíbení jako já. Při hře jsem propadal prázdné touze po vyniknutí a často jsem vítězství získal podvodem.“[5] Později se obě vzpomínaná negativa, touha po společenství přátel za každou cenu a touha být obdivován, prohloubí a přivedou tak mladého Augustina k životu, kterého později tolik litoval. Pokusíme se ukázat, jak se projevovala v různých oblastech jeho života, který ve Vyznáních vnímá z perspektivy svého hříchu a odvratu od Boha. Domnívám se, že tato perspektiva je pravdivá, natolik, nakolik velké hodnoty lásky, přátelství a vědění vztahoval egoisticky pouze sám k sobě a toužil jimi zabezpečit a naplnit svůj život.

Společenství vrstevníků miloval natolik, že se s nimi dopouštěl toho, „co by sám v žádném případě nevykonal.“[6] Jedná se o krádež hrušek, na které neměl chuť, a které ani neokusil. Sám popisuje, co ho lákalo: „Byl to smích, který (…) dráždil naše srdce při pomyšlení, že učiníme něco takového lidem, kteří by od nás něco podobného nečekali a byli by zcela proti. Proč jsem se však radoval, že nejsem sám? Snad proto, že není jednoduché smát se, když je člověk sám?“[7] Prvním důvodem tedy byla radost ze společenství, druhým strach, že by přílišná „citlivost“ mohla vyvolat nevoli přátel a tak oslabit jejich společenství: „Jeden řekne: „Pojďme, udělejme to“ a ostatní se stydí nebýt beze studu.“[8]

Dalším z problémů, který nedokázal zvládat, byla probouzející se tělesná touha, kterou pociťoval především okolo sedmnáctého roku. I tato oblast byla spojena s příkladem jeho vrstevníků a přátel. Ve srovnání s nimi vnímal sám sebe jako „nedostatečně hříšného“, což ho opět vedlo k touze vyrovnat se: „V mé nevědomosti jsem se vrhal střemhlav do propasti, tak slepý, že jsem se styděl mezi svými přáteli, že nejsem stejně nestoudný jako oni. Když jsem slyšel, jak vyvyšují své bezuzdnosti a chlubí se jimi tím více, čím horší byly, snažil jsem se jednat stejně, nejen pro zalíbení ve věci samotné, ale také pro chválu, kterou jsem si tak získával.“[9] Když Augustin psal svá Vyznání, nahlížel již, jak se v jeho srdci mísila touha po přátelství, lásce a společenství milované osoby s dosud nekontrolovanou tělesnou touhou: „A co mě více lahodilo než milovat a být milován? Nedržel jsem se však v hranici náklonnosti duše k duši, jak je tomu ve světle přátelství. (…) Nedokázal jsem již rozlišit jasnou modř náklonnosti od mlhy chlípnosti. (…) Milovat a být milován se mi zdálo být tím nejsladším a toužil jsem mít také tělo milované osoby. Takto jsem poskvrňoval přátelství nečistotou žádostivosti, zastíral jeho zář pekelnou temnotou chlípnosti. (…) V těchto letech jsem měl u sebe ženu, s kterou jsem však neuzavřel legitimní manželství, nýbrž jsem ji přijal pro svou vášeň, zbavenou rozumu; měl jsem však jen ji samotnou a zachovával jsem jí věrnost jako v manželství. Přesto jsem v tomto svazku sám na sobě zakoušel obrovský rozdíl, jaký je mezi čistotou manželství uzavřeného za účelem plození a spojením pro chlípnou lásku, kde se sice také rodí děti, ale proti vůli rodičů, ačkoliv si po narození jejich lásku získají.“[10]

Třetí oblastí, v které se snažil zabezpečit přátelství a úctu lidí, byla rétorika. Kromě celé řady mravně pochybných vzorů, které v antické literatuře objevoval, to byla atmosféra školy, která ho do hloubky ovlivnila a na níž činí narážku ve Vyznáních „Pohleď Bože, (…) na přísnost, s jakou lidští synové dodržují zákony písmen a slabik, přijatých od těch, kteří před nimi používali slov; a zároveň pohleď na nedbalost, jakou dokazují vůči zákonům věčné spásy, přijatých od Tebe. Pokud někdo z těch, kteří znají a vyučují staré zvyky výslovnosti, vysloví homo bez aspirované první slabiky, jak to ukládají zákony gramatiky, jsou lidé pohoršeni více, než když by nenáviděl druhého člověka a jednal tak proti Tvým zákonům. (…) Ve škole takové morálky jsem sedával; v takové aréně jsem se cvičil. Více jsem bál, abych se nedopustil nepřesnosti v mluvení, než se snažil vyhnout závisti vůči tomu, kdo se nepřesnosti nedopustil. Říkám toto, můj Bože, a vyznávám před Tebou, za co mě chválili lidé, jejichž přízeň pro mě tehdy znamenala životní čest.“[11]

Jak hluboko byla ve společnosti Augustinovy doby zakořeněna zmíněná negativa, jichž se Augustin v mládí nedokázal vyvarovat, ukazuje i postoj rodičů k jeho způsobu života a vzdělání. Uveďme alespoň jednu citaci, která se dotýká jak jeho podlehnutí tělesnosti, tak vzdělání: „Moji rodiče se nesnažili potlačit tento pád prostřednictvím manželství; zajímali se pouze o to, abych se naučil komponovat nejlepší řeči a vítězit prostřednictvím líbivých slov.“[12] Příkrost těchto slov se poněkud zmírní, pokud si uvědomíme, že mužská nevěra a sexuální nevázanost byly v době úpadku římského impéria čímsi běžným a zákonem tolerovaným.[13] Byl to jeden z nešvarů, proti němuž musel Augustin, již jako biskup, bojovat.[14] Částečně podobná byla i situace týkající se vzdělání. Ačkoliv křesťanství v Augustinově době již v Římě zapustilo kořeny, neexistoval ještě systém křesťanského školství a vzdělání.[15] Proto rodiče, kteří chtěli svým synům zajistit vyšší vzdělání, neměli v podstatě jinou možnost, než zvolit školu, podobnou těm, které navštěvoval Augustin. Všechny tyto údaje nám mohou napomoci lépe pochopit, co všechno mělo vliv na utváření Augustinovy osobnosti a snad i zmírnit jeho přísné sebehodnocení ve Vyznáních. Pravdou však zůstává, že v mládí podlehl rovněž své touze po vyniknutí a obdivu lidí, tedy dalšímu postoji, který později musel korigovat.

Dvojí role antické kultury v Augustinově životě

Antická kultura však pro Augustina nikdy nebyla jen synonymem hříchu a úpadku, jak by se mohlo zdát na základě předchozích oddílů. Ani po přijetí křesťanství se tohoto dědictví nezřekl. Naopak, Římanem zůstal po celý život a rozvrácení říše barbarskými kmeny hořce litoval.[16] Jeho první a snad i nejdůležitější obrácení, totiž obrácení, při němž se v devatenácti letech rozhodl hledat pravdu, čemuž zůstal věrný po celý zbytek života, způsobila četba knihy pohanského autora, totiž Ciceronův Hortensius.[17] Podobný vliv měl Cicero i na způsob, jakým Augustin prožíval a reflektoval přátelství. Cicero ve svém dialogu O přátelství (De amicitia) posbíral starší teorie a vypracoval syntézu klasického ideálu přátelství.[18] Přátelství je zde definováno jako soulad citů, náklonností, přesvědčení[19], jako soulad ve věcech lidských i božských, doprovázený vzájemnou láskou.[20] Dokonalé přátelství může existovat jen mezi lidmi ctnostnými[21], ti kteří nadřazují nad ctnost bohatství, moc nebo pocty, nejsou skutečného přátelství schopni.[22] Proto je povinností přítele pomoci příteli, pokud se od ctnosti začne vzdalovat.[23] Takové přátelství se pak stává jedním z největších pokladů, který lze získat, natolik důležitým, že bez něj nemá cenu žít[24], neboť není nic sladšího, než mít přítele, kterému by bylo možné beze strachu říci vše, tak jako bychom to říkali sobě samým.[25] Kromě tohoto partikulárního přátelství, spojujícího dvě osoby zná již Cicero přátelství ke všem lidem určité společnosti, v tom případě však nejde o přátelství v pravém slova smyslu, ale spíše o jakési společenství či lidskou blízkost.[26]

V následujících oddílech se zaměříme na dva vztahy, které Augustin prožíval v období hledání pravdy, avšak ještě před svým definitivním příklonem ke křesťanství. Pokusíme se ukázat, nakolik v nich Augustin žil ideál přátelství popsaný Cicerem a nakolik ho tyto vztahy následně odkázali na nedostatečnost tohoto ideálu. Oba tyto vztahy mají společný bod: neudávají jméno, ani žádné bližší životní souřadnice osob, jichž se týkají.

Přítel ze čtvrté knihy Vyznání

Příběh tohoto přátelství se odehrál již po zmíněném Augustinově prvním „obrácení“, v době, kdy vyučoval rétoriku v rodné Tagastě.[27] Při jeho líčení ponechává stranou nejen jméno dotyčné osoby, ale rovněž i širší vnější popis přátelství. Soustřeďuje se na vnitřní prožitky, které v něm přátelství působilo, na své úsilí o společenství ve všech oblastech, zcela v souladu s antickým ideálem a zejména na svůj prožitek ztráty tohoto přátelství, z něhož můžeme poznat, jak velký význam pro něj mělo: „V rodném městě jsem měl přítele, mě drahého díky shodným zálibám, které nás spojovali. (…) Odvedl jsem ho od pravé víry, kterou ještě, ve svém mládí, nevyznával s ryzostí a přesvědčením a připoutal ho k zhoubnému pověrečnému výmyslu, který byl příčinou slz, které pro mě prolévala má matka.“[28] Přátelství trvalo teprve rok, když Augustinův přítel onemocněl, a protože jeho blízcí se obávali rychlé smrti, byl pokřtěn v bezvědomí. Augustin líčí, jak usiloval zachovat přítele v „pravdě“ manichejského učení, ihned po jeho procitnutí: „Jakmile mohl mluvit, neboť jsme k sobě byli natolik připoutáni, že jsem ho nikdy neopouštěl, snažil jsem se v jeho očích zesměšnit křest, který přijal v čase, kdy neužíval myšlení ani smyslů, a předpokládal jsem, že se bude smát se mnou. On se na mě však podíval zděšeně a odpověděl mi s mimořádnou a náhlou přísností, že pokud chci být jeho přítelem, měl bych s ním přestat mluvit tímto způsobem.“[29] Můžeme v tomto vyprávění zahlédnout, nakolik oba mladíci byli přesvědčeni o nutnosti souladu „ve věcech božských“[30] pro skutečné přátelství. Nevíme však, jak by se jejich přátelství vyvíjelo dál, neboť Augustinův přítel brzy po této události zemřel.

Ve Vyznáních následuje po zmínce o přítelově smrti dlouhé líčení Augustinova žalu, i jeho reflexe nad přátelstvím, které ve skutečnosti nebylo ještě pravým přátelstvím. Musíme si uvědomit, že tyto řádky Augustin psal již jako biskup, někdy kolem roku 400[31], zatímco vzpomínky se vracejí do roku 376. Stránky Vyznání tak můžeme chápat také jako plod čtvrt století reflexe a zrání.

Nejprve se podívejme, jak světec vzpomíná na prožitky z mládí: „Žal zahalil temnotou mé srdce (…) Moje oči ho očekávali všude, a když jsem ho nenalézal, nenáviděl jsem celý svět, protože na něm nebyl a nemohl mi říci: „Hle přijde“, jako v době, kdy ještě žil, ale nebyl se mnou. Stal jsem se záhadou sám sobě (…) Omrzelost životem se ve mně spojovala se strachem ze smrti. Myslím, že čím více jsem ho miloval, tím více jsem nenáviděl smrt a bál jsem se jí jako krutého nepřítele, který mě vzal přítele, a chystal se, v mé představivosti, pozřít zakrátko všechny lidi, pokud mohl pozřít tohoto mého přítele (…) Všechno budilo v mé duši odpor, dokonce i denní světlo a vše, co nebylo on bylo pro mě smutné a odporné, vyjma nářků a pláče.“[32]

Tyto řádky vyjevují krásu i tragičnost antického modelu přátelství, a myslím, že můžeme říci, že vyjevují také krásu i tragičnost Augustinovi duše v těchto letech, potažmo krásu i tragičnost každého člověka, dostatečně hlubokého na to, aby ve svém životě hledal skutečně cenné a vysoké hodnoty, avšak zároveň člověka, který ještě nepochopil, že i to nejkrásnější v tomto světě nemůže jeho život definitivně naplnit. Augustin sám mluví ve Vyznáních podobně. Ukazuje, jak smrt blízké osoby může člověku odhalit neštěstí, kterým je život bez Boha, neštěstí, které si dříve nedokázal uvědomit: „Ano, byl jsem nešťastný a nešťastný je každý, kdo je svírán láskou k tomu, co podléhá smrti. Avšak tehdy, když ho trýzní ztráta, uvědomí si neštěstí, jehož kořistí byl již před touto ztrátou.“[33] Augustin ukazuje i to, že mu jeho víra, přijatá od manichejců, nebyla schopná přinést útěchu: „Abych (svou duši) vyléčil, musel bych ji pozvednout k Tobě, Pane. Chápal jsem to, ale nechtěl jsem a nezdálo se mi to příliš užitečné, protože jsi pro mou mysl nebyl přesvědčivým a neměnným bytím, nebyl jsi tedy pro mě tím, kým ve skutečnosti jsi.“[34] Nezbylo mu tedy nic jiného, než nadále hledat útěchu mezi hodnotami, které nabízí tento svět. Aby přemohl neustále se vracející vzpomínku na přítele, znovu opustil rodné město a usadil se opět v Kartágu, kde čas a nové vztahy postupně zahladili bolest: „Čas není nečinný, nepřechází zahálčivě, aniž by se dotýkal našich citů. Naopak, jedná v naší duši s překvapující silou (…) Největší útěchu mi (však) přinášeli další přátelé, s nimiž mě pojila láska k tomu, co jsme milovali namísto Tebe.“[35]

Prozatím ponecháme stranou jakési širší „ponaučení“, které Augustin čtenáři Vyznání na tomto místě předkládá a podíváme se na další hluboký a dlouho trvající vztah, opět s osobou, jejíž jméno a jakékoliv bližší údaje jsou čtenáři odepřeny. Nazveme ji matkou Adeodata, Augustinova syna, kterého mu právě tato žena porodila.