Jdi na obsah Jdi na menu
 


Postavení vypravěče u Augustina

1. 5. 2010

Obrazek

 Postavení vykladače u Augustina

estetika

Augustinus Aurelius byl velice pozoruhodná osobnost. V jeho spisech nalezneme anticipaci snad veškerých myšlenek, které ještě dnes jsou předmětem mnoha (velmi polemických) diskurzů. Velice zajímavé a podnětné je jeho pojetí interpretace, a hlavně interpretátora, který je zprostředkovatelem vztahu mezi člověkem a textem. Pro Augustina to byla velmi důležitá role, hlavním úkolem vykladače bylo zprostředkování smyslu Bible všem lidem, tedy takového textu, který v sobě spojuje víru s rozuměním. Sám se domníval, že písmo je pro vykládání nejvhodnější, a to i pro generace budoucí. Svá stanoviska, spolu s podmínkami správné interpretace, předložil v jedenácté a dvanácté knize Vyznání, podnětné postřehy jsou také v dialogu O učiteli. Pravda je pro něj proces, pozná ji jedině ten, kdo po ní pátrá: "hledání pravdy vyžaduje mnohem více slov, než její nalezení".[1]

Základní podmínkou interpretce je u Augustina víra, a to samozřejmě i tehdy , když se snažíme pochopit a vyložit problémy s vírou přímo nesouvisející. To samo již odkazuje na základní zdroj našeho poznávání a chápání, na Bibli. Ne, že by Augustin neuznával antické autory (zvláště filosofy), měl je naopak rád, vážil si jejich moudrosti, v některých svých textech se na ně odvolává jako na autority, avšak konečnou a vrcholnou maximou pro něj byla jedině Bible. Víra má vždy nutně přednost před porozuměním, můžeme se odvolat na známé heslo věř, abys rozuměl. Sám ve dvanácté knize Vyznání píše: "Uvěřil jsem Tvému Písmu, ač jeho slova jsou pro mne velikým tajemstvím[2]." Východiskem je víra, po ní přichází na řadu interpretace, která umožňuje rozumění. To vše vede ke snaze dobrat se pravdy. Cest k ní je mnoho, existují i dílčí pravdy, ovšem všechny (jakkoli stejně pravdivé) jsou prostředkem k jedinému cíli, k Pravdě (Bohu).

Samotná interpretace však není jednoduchá. Již Augustinovi předchůdci rozlišovali rozličné způsoby, jak určitou pasáž Bible vyložit. On sám postuloval čtyři možné druhy významů, tyto se staly závaznými pro celý středověk. Jsou jimi: smysl doslovný, alegorický, morální a anagogický. Augustin tedy neklade požadavek absolutního, nutně jediného správného (a pravého) výkladu. Mezi těmito smysly není žádná hierarchie, žádný z významů není považován za správnější, či pravdivější, všechny mají své místo i opodstatnění, svůj řád. Můžeme tak v exegezi sledovat jediný smysl, nebo jednu pasáž interpretovat všemi čtyřmi způsoby.

Největším problémem při samotné interpretaci je naše vlastní osoba. Augustin velmi naléhavě varuje před tendencemi subjektivismu. Vlastní projekce, soukromé inspirace vedou k velkým omylům a zapříčiňují nezdar celé snahy, vyhnutí se subjektivnosti považuje za hlavní krok na cestě k pravdě. Východiskem z této nastražené pasti je dialog. Jen v něm je možné korigovat své názory, své já. Evidentně se zde projevuje vzor Platóna. Dialog je vhodný proto, abychom si uvědomili, že si nesmíme osobovat nárok na pravdu, nesmíme svůj výklad chápat dogmaticky, bezrozporně. Nemáme žádnou vlastní pravdu, ona nám přece ani nepatří, nejsme jejími vlastníky, či pány. Zároveň se ale ocitáme v kruhu. Je sice nutné potlačit své já, avšak stejně důležitá je potřeba naší sebereflexe ve vztahu k textu. Stojí zde intimní, veskrze nesdělitelná zkušenost. Interpret se tak dostává do rozporu, toto je hlavní úskalí exegeze. Sama zkušenost s Biblí je Augustinem chápána jako cosi nesdělitelného, tím tedy zároveň nereprodukovatelného. Augustin píše:" A kdyby můj hlas a mé pero Ti chtělo vyznati vše, co jsi mě oznámil o této záhadě, který z mých čtenářů by byl schopen to pochopiti?[3]".

Všichni věřící mají společnou touhu po pravdě, ne všichni však jsou nadáni schopností nalézat významy. Kde se ale vzalo ono různočtení Bible? Jeho podstata je ve slovech. Můžeme rozlišit slovo Boží, to je stálé, trvá, a poté jsou zde naše slova, v čase znějící, pomíjivá. Stejné je to také se smyslem a významem. Skrze Ducha bylo poselství sděleno Mojžíšovi v oněch slovech a významech pomíjivých. To je propast, přes níž se nedá přenést rozumem, interpretací, jedinou možností je víra a láska. Duch totiž měl na zřeteli všechny, k pojmenovávání tedy vybíral slova, která jsou srozumitelná všem. Bible je tedy psána tak, "aby ji ponenáhlu pochopili i ti, co si nemohou vytvořit pojem něčeho[4]". Všichni rozumní lidé se táží na pravdu, ale podle Augustina její vyjevování se záleží na povaze vůle každého člověka (pokud je dobrá, pochopí daleko více).

Mojžíš byl zapisovatel, znal on správný význam slov, zapsal pravdu? Augustin si tyto otázky položil, avšak o jejich kladném zodpovězení neměl sebemenší pochybnost. To ale není jediný problém slov a významů. Díky takovéto dichotomii vyvstávají i další otázky: kolik slov a významů ztratila Bible překlady, nezapomněli jsme dnes díky sémantickým posunům povědomí o jejich jasnosti a správnosti, jsou to stále ještě ta stejná slova? Augustinův dialog O učiteli dává na podobné otázky jasnou odpověď. Slova smysl neodhalují, naopak je jimi spíše zatemňován, nesmíme se na ně příliš spoléhat, nejsou konečným cílem na cestě k rozumění. Jsou jen prostředníkem, mohou nás však klamat: "ať jim přisoudím sebe více, pobízejí nás toliko, abychom věci hledali, ale nepředvádí je, abychom je poznali[5]". Význam je ukryt v poznávání označených věcí, nikoli slov.

Jaké je tedy postavení vykladače u Augustina? Když se podobnou problematikou v dialogu Ion zabýval Platón, označil rapsóda za zbytečnou překážku v linii Bůh- básník- divák. Pro něj je to struktura postupné degradace, její podstata i záchrana spočívá v lásce, Erótovi. Aristoteles byl v tomto směru ještě radikálnější. Veškeré umění označil za zbytečnou nápodobu, interpret je tak na ještě nižším stupni, napodobuje napodobené. Vytvoření zprostředkovatelské cesty není pro Augustina jednoduché ani přímočaré. Prvním bodem je Bůh (respektive Duch svatý). Ten totiž vnuknul slovo (pravé, trvající) Mojžíšovi[6], ale stalo tak, "jak mluvíme my". Mojžíš je tedy jakýmsi zprostředkovatelem slova, je zapisovatelem Bible. Bible je ale určená všem lidem, všichni lidé jsou pro Augustina na stejné ontické) úrovni. Není tak myslitelná žádná nadřazenost jejích vykladačů. Na druhé straně je však schopnost interpretovat darem a ten by měl sloužit všem. To je moment, kterým se v Augustinově pojetí vykladači určitým způsobem vydělují, stávají se tak součástí této zprostředkovatelské trasy.

Hlavní důraz je ale stále kladen na cíl, tedy na člověka. Sdělení skrze Ducha je formulováno s ohledem na jeho chápání, vykladač je obdařen touto schopností proto, aby pomohl v cestě Bibli ke člověku. Pozice vykladače je tak v podstatě závazek- jednak k Bohu, ale také lidem, je skrze tento dar evidentně povinován. Je otevíračem, strážcem cesty, otevírá nám cestu do nitra každého z nás, tam sídlí Pravda. Augustin ale uznává, že každý toho není schopen, neumí se dívat vnitřním zrakem. Tomu pak zbývá jediné- věřit, nemusí rozumět. Musí se ale vyvarovat pokušení, brát vykladače za autoritu, spoléhat se jen na slova."Ten, kdo sám nemůže spatřit, marně naslouchá řeči vidoucího[7]". Svou schopnost by měl chápat jako závazek, je sluha dvou pánů, oprávněným mezistupněm (prostředníkem) na cestě od Boha k člověku.

[1]Augustinus, Aurelius: Vyznání. Praha 1992. s.418.

[2]Augustinus, Aurelius: Vyznání. Praha 1992. s.427.

[3]Augustinus, Aurelius: Vyznání. Praha 1992. s.423.

[4]Augustinus, Aurelius: Vyznání. Praha 1992. s.

[5] Augustinus, Aurelius: O učiteli.In: Svoboda,K.: Estetika svatého Augustina a její zdroje.Praha.2000. s. 272

[6]Augustinus ve Vyznáních se problematice věnuje v souvislosti s různými výklady Genesis.

[7] Augustinus, Aurelius: O učiteli.In: Svoboda,K.: Estetika svatého Augustina a její zdroje.Praha.2000. s. 275.