Jdi na obsah Jdi na menu
 


Paměť a teologie sv.Augustina

Paměť a teologie sv.Augustina

Obrazek

1. Úvod

 

     Nejvýznamnější postavou mezi západními církevními Otci je bezesporu svatý Augustin (354 - 430), známý jako Augustin Aurelius nebo Augustin z Hyppo, města v severní Africe (dnes Annaba v Alžírsku).

Augustin mnohem více než kdo jiný přispěl k utváření západního způsobu uvažování o povaze člověka a Boha. V první řadě dovršil syntézu mezi klasickou řeckou filosofií a křesťanstvím (zejména díky křesťanské adaptaci novoplatonismu) a tím položil základ filosoficko - teologické soustavy, ze které těžil celý středověk. Největší vliv měl Augustin na západní, latinskou církev (a to i v řadě praktických otázek, týkajících se např. lidské sexuality a manželství či pravidel řeholního života).

Za mnohé však vděčí Augustinovi rovněž řada křesťanských nekatolických myslitelů nové doby - např. Martin Luther (1483 - 1546), Blaise Pascal (1623 - 1662) či Søren Aabye Kierkegaard (1813 - 1855). Augustin totiž např. předjímal Descartovo “Cogito ergo sum” (myslím tedy jsem) či Freudovo podvědomí. To mu umožnilo zavést do psychologie a teorie poznání metodu, kterou dnešní terminologie nazývá introspekcí - vhledem do prožitků a vnitřních zkušeností vlastního jáství. A také mu to umožnilo odůvodnit jistotu poznání proti skeptikům, kteří považovali všechno poznání pouze za pravděpodobné.

Za filosoficky nejvýznamnější jsou považovány Augustinovy úvahy o pojmu času obsažené v jeho slavné filosofické autobiografii Vyznání (latinsky Confessiones). V první devíti knihách Vyznání Augustin velmi sugestivně líčí svůj život v mládí a vývoj svého myšlení, vrcholící jeho konverzí ke křesťanství (ve věku třiceti dvou let). Poslední čtyři knihy pak již nejsou věnovány popisu minulosti, nýbrž popisu přítomných problémů, které se týkaly jeho myšlenek jakožto biskupa a komentátora Písma (Augustin se stal biskupem v Hyppo v roce 395). Tyto knihy obsahují Augustinovy originální analýzy paměti (kniha desátá), času (kniha jedenáctá) a stvoření (kniha dvanáctá a třináctá) a to v kontextu pokusu o subtilní exegezi první biblické knihy Genesis (pojaté jakožto alegorie o povaze Církve, Bible a svátosti). Právě Augustinově analýze lidské paměti bude věnována tato práce. Hluboká analýza paměti, provedená Augustinem, samozřejmě našla uplatnění v teologii, nicméně ovlivnila rovněž i filosofii (zejména filosofii mysli) a psychologii, neboť i tyto vědy se vážně zabývají fenoménem paměti a její úlohou v procesu lidského poznání.

 

2. Paměť a její úloha v procesu poznání

Paměť (řecky mnémé) se dnes obecně považuje za subsystém komplexního systému zpracovávajícího informace (zpravidla využitelná sdělení či využitelné zprávy), kdy paměť slouží k uchování jednotlivých informací v čase. Paměť člověka pak představuje schopnost jedince uchovat si výsledky interakce se světem, umožňující reprodukovat a využívat tyto výsledky v další činnosti, zpracovávat a spojovat je v systém. Paměť přitom úzce souvisí s myšlením a jeho druhotnými formami, a to jako produkt s procesem. Obsah elementární neřečové paměti tvoří psychické modely skutečnosti, které vznikají při bezprostředních vztazích jedince a prostředí. Ve vyšší řečové paměti se pak fixují modely objektivních vztahů věcí. To umožňuje podřízení paměti objektivní logice věci - tedy zapamatování významu a jeho reprodukování.

Paměť obvykle bývá odlišena od fantazie a zkušenosti. Paměti se narozdíl od fantazie přisuzuje tzv. familiárnost (známost) a zařazení v časové řadě, což představy nemají mít. Zkušenost je pak zobecněním z paměťových záznamů. Paměť převádí minulé prožitky do proudu aktuálního uvědomění v té podobě, v níž se udály. Zkušenost však spojuje paměť s anticipací, tedy s jistými formami imaginací budoucích stavů. Paměť ovšem zůstává nadále podstatnou složkou zkušenosti. Proto také má paměť zásadní význam pro sebeidentitu člověka. Paměť totiž zakládá lidské poznání v intencionálním smyslu. Člověk prohlíží svět skrze svou zkušenost a zároveň na tomto základě očekává budoucí jevy a konstruuje plány na své budoucí postavení ve světě .

Z hlediska časového se předpokládá trojí druh paměti: krátkodobá paměť (přenáší vnější stimuly do mozku, kde dochází k jejich filtraci), střednědobá paměť (umožňuje fixaci informace) a dlouhodobá paměť (váže informaci na stabilní neuronální okruhy). Nejvýrazněji se na zpracování vnějších stimulů podílí dlouhodobá paměť. Převod výsledků vnímání ze střednědobé paměti do trvalé struktury osobnosti je zprostředkován spánkem (jeho určitou fází) nebo z neurofyziologického hlediska jemu podobný procesem. Dlouhodobá paměť se tak stává významnou součástí trvalé struktury osobnosti, v jazyku moderní filosofie mysli tzv. endoceptivní struktury osobnosti. Endoceptivní struktura osobnosti je výsledkem endocepce, kdy endocepce se chápe jako opak percepce (smyslového vnímání): jde vlastně o vnitřní vnímání prožitků světa člověkem. Tzv. endocepty jsou skladištěm všech obsahů myšlení, skrze něž prohlížíme svět a které nemohou být ztotožněny s podvědomými strukturami. Podle filosofa Karla Pstružiny endocepty konkrétně představují ”rozsáhlé systémy minulých zkušeností, představ, přání, plánů, očekávání, které nejsou snadno vyjádřitelné slovy, jsou spíše dispozicemi.” Člověk vnímá jen část všech počitků a to tu část, která prošla filtrem endoceptů. Lidská mysl si vytváří svůj vnitřní model světa v podobě endoceptů v době puberty. Od pubertálního převratu potom vnímáme to a tak, jak myslíme, jaké jsou naše endocepty. V poznání již nedominují vjemy, ale mysl. Mozek si už začíná vybírat, co budeme vnímat a co vnímat nebudeme.

Na výše uvedeném příkladu endocepce vidíme, že vědecká bádání moderních kognitivních věd přinášejí velmi zajímavé až překvapivé výsledky. Rozbor Augustinových výkladů paměti (viz dále) však podle mého názoru ukáže, že náš hipponský genius již mnohé z toho anticipoval ve svých analýzách paměti. Ačkoliv je jeho výklad paměti v řadě momentů originální a podle některých autorů dokonce ”nezávislý jak na Aristotelovi, tak na Plotinovi”, přeci jen podle mne vykazuje určitou návaznost na předchozí filosofickou tradici.

3. Vlivy na Augustinovo pojetí paměti

Svým životem a dílem stojí svatý Augustin na rozhraní dvou epoch. Bývá nazýván posledním mužem antiky a prvním mužem středověku. Přechod od antiky ke středověku uskutečnil Augustin i svým duchovním vývojem, kdy se postupně dostával od manicheismu k astrologii a skepticismu (akademické školy), od skepticismu dále k platonismu a novoplatonismu, až posléze spočinul v křesťanství. V průběhu této své dlouhé duchovní pouti ke křesťanství jako nejvyššímu zdroji pomoci, spásy a moudrosti Augustin načerpal i některé podněty ohledně paměti.

Staří Řekové připisovali přesně a dobře fungující paměti nemalou důležitost, o čemž svědčí úcta, které se těšila bohyně paměti Mnemosyne. V té době bylo rukopisů velmi málo a byly žárlivě střeženy, a tak bylo ústní podání hlavním způsobem, jak získat a předat informace. A jedinou cestou zachování obsahu příběhu bylo jeho uložení ve vlastní paměti. Proto Řekové tolik cenili umění paměti, založené na vytváření série obrazů v mysli. Základem umění paměti se stala zvláštní cvičeni mysli. Nejdříve bylo nutné vytvořit určitá místa a zároveň mentální obrazy věcí, které si chtěli zapamatovat. Posléze bylo nutno v mysli uložit jednotlivé obrazy do zvolených míst v přesném pořadí tak, jak šla místa obrazy za sebou. Řekové a po nich i Římané čas používali architekturu a její základní prvky a komponenty jako základ umění paměti. Takový systém používal mimo jiné i římský politik a filosof Marcus Tullius Cicero (106 - 43 před Kristem), jehož spisy, jak již víme, přiměly Augustina vážně se zabývat filosofickými a náboženskými problémy (viz poznámka 13).

Setkání s filosofickým myšlením Platóna (427 - 347 před Kristem) a jeho následníků Plótina (205 - 270 po Kristu) a Porfyria (232 - 304 po Kristu) v rámci poslední filosofické školy starověku novoplatonismu umožnilo Augustinovi seznámit se s platónskou naukou o poznání jakožto rozpomínání se (řecky anamnésis) nesmrtelné duše na ideje, které kdysi spatřila. Platón a jeho stoupenci totiž rozlišovali viditelný svět - svět smyslů čili svět mínění (řecky doxa) a rozumový svět - svět mimo smysly, svět pravdivého poznání (řecky noésis) čili svět idejí. Ideje byly chápány jako skutečně existující neměnné esence věcí, které jsou nezávislé na duševním světě lidí a umožňují poznání a myšlení. Jednotlivé věci jsou pak pouze napodobením (řecky mimésis) idejí, na nichž jsou závislé jako na svých vzorech (řecky paradeigma). Někdy se hovořilo o účasti, participaci (řecky methexis) věcí na ideách nebo o přítomnosti (řecky parúsia) idejí ve věcech.

Opravdové poznání pak podle platonismu nutně závisí na propojení smyslových dojmů s otiskem vyšší reality v duši. To znamená, že veškeré systémy, které si člověk vytváří v mysli, jsou výsledkem zapamatování skutečných vzorů, reálně existujících idejí. Veškeré poznání se tak stává vlastně rozpomínáním duše na ideje, které spatřila v dřívějším bytí, tedy než vstoupila do smrtelného těla. Prostřednictvím smyslové zkušenosti, učitelů a hledáním sebe sama se duše člověka rozpomíná na ideje jako na něco, co je jí důvěrně známé z předchozích stavů a vtělení. Hmotný svět, svět jevů, je tak jen prostředkem rozpomenutí se na původní odvěké poznání.

Platónův žák Aristotelés (384 - 322 před Kristem) považoval paměť za základ veškeré znalosti, neboť podle něj právě modifikace smyslových vjemů prostřednictvím paměti vytváří náplň intelektu. Konkrétně podle Aristotela lidé vnímají pouze jednotlivá fakta, tyto vjemy následně utkví v duši a tak z vnímání vznikne paměť (vzpomínky), velký počet vzpomínek potom vytvoří jedinou zkušenost a ze zkušenosti nebo z každého obecného, které se v duši ustálí, pochází zase počátek umění a vědění. Poznání se tedy podle Aristotela rodí generalizací vnímání (tedy vlastně indukcí), přičemž paměť, chápána jako trvání, zde hraje klíčovou úlohu. Z Vyznání víme, že Augustin již asi ve dvaceti letech přečetl a pochopil Aristotelovu knihu Deset kategorií. S prvky aristotelské logiky se setkal Augustin rovněž v rámci novoplatonismu, který ho ovlivnil nejvíce.

Novoplatonismus umožnil Augustinovi především definitivně se zbavit manicheismu, vrátit se k filosofii a znovu zvážit vlastní metafyzické stanovisko. Pomohl mu rovněž najít vhodný jazyk k vyjádření mystické zkušenosti. Augustin byl zvlášť silně ovlivněn jednak novoplatónským rozlišením jednotlivých hierarchií stupňů (hypostasí) jsoucna, jež vycházejí z nejvyššího principu (Jednoho), jednak navazující myšlenkou návratu všech věcí k Jednomu. Tento návrat se týká i lidské duše, neboť i jejím cílem je splynutí s Jedním, přičemž za toto Jedno lze dosadit Boha. Duše však splynutí s Bohem dosahuje po stupních, kterými jsou: 1. překonání všeho tělesného (očištění), 2. diskursivní myšlení (dialektika), 3. prožívání krásy, 4. nazírání rozumem (kontemplace) a 5. pohřížení se do sebe, ztráta vědomí sebe sama (extáze), naplnění božským světlem (osvícení) a splynutí s Bohem. A tak u novoplatoniků nacházíme mystickou nauku o sebezapomínajícím odevzdání, které umožňuje bezprostřední sjednocení s božstvím (Bohem). Taková mystika byla cizí veškeré předchozí řecké filosofii, nacházíme ji však u všech velkých mystiků křesťanského středověku, včetně svatého Augustina samotného.

Vidíme, že Platón a jeho pokračovatelé Augustina významně ovlivnili, nezůstal však jen u nich. Pod Ambrožovým vlivem se obrací ke spisům svatého Pavla v Novém Zákoně. Uvědomuje si, že rozum sám nestačí: člověk potřebuje milost, pomoc od Boha, aby se stal celou osobností a našel pravou svobodu. Pramenem autority a zjevení se mu stává Bible. Začíná chápat hranice rozumu a rozum pevně zakotvuje ve víře. Poznání idejí se pro něj stává otázkou poznání křesťanského Boha. Problematiku idejí tedy Augustin posunuje z oblasti filosofické do oblasti teologické. Namísto světa idejí a světa smyslového píše o Bohu a stvořeném světě. Nedílnou součástí Augustinova výkladu stvoření a otázek s ním souvisejících je i analýza paměti.

4. Paměť a poznání Boha u Augustina

Augustin se zabývá přímou analýzou paměti v desáté kapitole své autobiografie Vyznání. Otázek paměti a její úlohy v poznání se však dotýká i v ostatních kapitolách svého Vyznání, a to nejen v jeho druhé, filosofické části (knihy 10 - 13), nýbrž i v jeho první, převážně autobiografické části (knihy 1 - 9). Ve Vyznání chápe pamětí Augustin sílu (či mohutnost) lidského ducha (či duše), náležící k jeho přirozenosti. Člověk má podle Augustina tělo a duši. Tělesnými smysly, které jsou vně, Boha najít nelze. Lepší je poznávat tím, co je uvnitř, čili lidskou duší (vnitřním člověkem). Augustin tak chce pomocí duše dospět až k poznání Boha. Poznat Boha však podle něj nelze ani pomocí síly duše, která oživuje tělo, ani té síly duše, která dává duši cit. Nutno postoupit nad tyto síly a tak na řadu přichází paměť jako další síla (mohutnost) duše. Augustin připisuje paměti velkou sílu. V paměti tkví představy mnoha druhů věcí: představy jako tělesa, vědy skrze sebe samy nebo skrze jakékoliv pojmy a poznatky, hnutí mysli (ctižádost, veselost, strach a zármutek), které paměť přechová. V paměti tkví také pravidla a zákony, čísla a míry a také představy zapomenutých a ztracených věcí. Díky paměti člověk může rovněž hovořit o minulosti v přítomnosti, neboť minulost tkví v jeho paměti. Člověk může předvídat i budoucí věci, a to díky znamením a příčinám, které se nacházejí v přítomnosti. V paměti člověk dále nalézá sám sebe, když si vzpomíná na to, co vykonal či cítil.

V paměti podle Augustina tkví i sama věc označovaná jako ”blaženost” čili idea blaženosti. Blaženost je podle něj v paměti jako radost, po níž všichni lidé touží. Radovat se v Bohu, z Boha a pro Boha pak podle Augustina představuje věčnou blaženost, která je i radostí z pravdy, neboť Bůh je pravda. A tak svatý Augustin nenalézá Boha mimo paměť. Bůh je však v paměti až od té doby, co jsme ho poznali. Dříve tam není. Boha lze poznat jen v Něm a nad sebou samým. Bůh se však dává ve svém milosrdenství poznat. Podle Augustina Bůh odpovídá všem, kdo se Ho táží o radu a pak nařizuje zdrženlivost, která člověka sjednocuje a přivádí zpět k jednotě, od níž se tak velice odchýlil.

V paměti jsou žel i představy nežádoucích věcí, které tam upevnil zvyk (tedy klamné a smyslné představy). Kvůli žádostem těla, pokušení očí a pýše života člověk ztrácí kontakt s Bohem, odpadá od Něj (čili hřeší). Proto hledá vhodného prostředníka. Jako prostředník se mu vnucuje Ďábel, ten je však klamným prostředníkem. Jediným pravým prostředníkem je člověk Ježíš Kristus. Člověk se tak stává světlem jen v Pánu. Žádosti sice táhnou člověka i potom do propasti, láska Ducha svatého však ho povznáší. Duch svatý rovněž dává člověku řeč moudrosti a řeč poznání, přičemž větším darem je řeč moudrosti než řeč poznání. Proto člověk nemůže objevit pravdu, jestli mu jí nevnukne Bůh.

5. Závěr - vliv Augustinova pojetí paměti na pozdější přístupy k poznání Boha

Augustinův přístup k paměti a k poznání Boha vůbec se stal inspirací pro řadu dalších myslitelů, usilujících o poznání Boha. Augustinův důraz na to, že jenom Bůh osvěcuje naši temnotu,[2][33] se např. stal inspirací pro vznik iluministické nauky o poznání (iluminismu), podle níž je lidský rozum ve své kognitivní činnosti osvícen světlem Božího rozumu.[3][34] Tato nauka se stala přímo základní charakteristikou augustinismu - teologického a filosofického směru navazujícího na Augustinův myšlenkový odkaz v užším smyslu.[4][35] K augustinismu se ve 13. století hlásili např. teologové Joannes Peckham, Roland z Cremony, Petr z Tarentaise a Robert Kilwardby. S různou intenzitou přijímali filosofické prvky augustinismu rovněž takoví slavní teologové středověku jako Anselm z Canterbury (1033 - 1109), Petrus Lombardus (1095 - 1160) či Johannes Fidanza.Bonaventura (1217 - 1274). V novověku se k augustinismu přihlásili jansenisté a v nejnovější době například Romano Guardini a Max Scheler. Úlohu paměti v poznání Boha pak specificky vyzdvihovali zejména dva myslitelé: ”génius středověku” blahoslavený Raymond Lull (1232 - 1315) a renesanční filosof Giordano Bruno (1548 - 1600). Oba společně sdíleli představu, že přesným uchováním obrazů, představujících v paměti řád vesmíru, se lidé mohou napojit na nejvyšší inteligenci celého vesmíru (čili Boha) a spojit tak svoji mysl s myslí vesmírnou (čili s Bohem).

Paměť či pamatování (vzpomínka) našly přirozeně své pevné místo v křesťanské víře a v teologii. Člověk v Písmu svatém je chápán jako obraz Boha (Gn 1, 27), a proto je v zásadě schopen se na Něj upamatovat, i když na druhé straně na Boha může zapomenout (Oz 2,15).[5][36] Proto Boží smlouvy s člověkem navazují na předchozí události uchovávané v Boží paměti: Bůh se rozpomenul a zasáhl (Gn 8,1či Ex 2,24), Bůh také slibuje, že i příště se rozpomene a spasí (Gn 9, 14 - 16). Spásnou událostí, která natrvalo utkvěla v paměti lidu Staré smlouvy, je vyvedení z Egypta[, spásnou událostí tkvící v paměti lidu Nové smlouvy jsou pak velikonoce. Vzpomínka v obou těchto případech se nejen kryje s přítomností (aktualizace události), nýbrž ústí i do očekávání (např. Ez 40 - 48 a Zj 1, 17 - 19). Navíc křesťané mají Spasitelovo zaslíbení, že Duch svatý jim bude připomínat Jeho tajemství (např. J 14,26 či J 16,13). To, že Bůh řídí a probouzí lidskou paměť a že Bůh je pamětliv člověka, osobně prožíval i svatý Augustin (viz výše poznámka 21).

V teologii 20. století problematiku paměti vyzvedla tzv. politická teologie, reprezentovaná zejména katolickým teologem Johannem Baptistou Metzem (nar. 1928) a evangelickými teology Jűrgenem Moltmannem (nar. 1926) a Dorotheou Sőlle (1929 - 2003). Jednou ze tří základních kategorií politické teologie je právě pojem memoria (dalšími dvěma základními kategoriemi jsou vyprávění a solidarita). Tento pojem může znamenat jednak schopnost vzpomínat čili paměť, jednak může jít také o obsah vzpomínání (vzpomínky). Obsah víry jakožto vzpomínka (memoria) na utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista má přitom praktickou a mobilizující sílu, která volá k následování. Vzpomínka má nejen objasňovat minulost, ale rovněž otevírat budoucnost. Výpovědi křesťanských dějin obsahují podle stoupenců politické teologie kritický a osvobozující potenciál, který nutno znovu aktivizovat a zapojit do společensko-kulturního zápasu.

I na příkladu politické teologie vidíme, že svatý Augustin je vskutku jedním z nemnoha myslitelů, jehož názory působily dalekosáhle na kulturní vývoj v dalších staletí. Rovněž prognostické práce, kterých jsem se zúčastnil v letech 1985 - 1991, vycházely zprostředkovaně z Augustinova poznatku, že člověk může předvídat i budoucí věci díky znamením a příčinám, které se nacházejí v přítomnosti (viz třetí kapitola). Augustinovy úvahy korespondují i s poznatky moderních kognitivních věd - např. v otázce úlohy paměti pro sebeidentitu člověka či v intencionálním smyslu lidského poznání (viz kapitola první a druhá).