Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ottův naučný slovník: Augustinus Aurelius

 

2807500968_f403e3f524_t.jpg

 Augustinus Aurelius

 

 

 

 nejvýznamnější latinský církevní spisovatel, filozof a teolog období patristiky; původem ze severní Afriky. Zpočátku stoupenec manicheismu, v roce 376 učitel rétoriky v Kartágu, 383 odešel do Říma, kde jej na kratší čas zaujal skepticismus nové Akadémie, 384 – 386 se v Miláně seznámil s křesťanskou teologií a s novoplatónismem.

 Pod vlivem biskupa a církevního spisovatele Ambrože přijal v roce 387 křesťanství. 391 presbyter a 395 biskup v severoafrickém Hippo Regiu; ostře vystupoval proti donatismu. Autor množství spisů věnovaných problematice filozofie, teologie i dalších oborů. V roce 400 dokončil proslulý autobiografický spis Vyznání.

 Ve stěžejních dílech (O trojici, O obci Boží, O křesťanském učení, O genezi) vytvořil první ucelený filozoficko-teologický systém křesťanství, jehož důležitou složkou byla křesťanská interpretace výsledků antické filozofie. Bůh je nejvyšším principem a zdrojem světa, absolutnem, nejvyšší pravdou a nejvyšším dobrem.

 Svět stvořila Boží tvůrčí podstata z ničeho, vše konečné je od ní odvozeno. Boží mysl v sobě obsahuje na způsob idejí podstatné tvary všech věcí, které se podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je proto možné jen poznáváním absolutní pravdy, k níž vede cesta poznáváním sebe sama, své vlastní duše (Božské jiskry v nás), tedy introspekcí.

 Vystupoval proti manicheismu, zvláště proti jeho dualismu dobra a zla jako rovnomocných, věčně se svářejících principů. Zlo chápal jako nedostatek dobra, způsobovaný nesprávně orientovanou vůlí. V opozici vůči pelagianismu tvrdil, že člověk není svou přirozeností schopen jednoznačně směřovat k dobru a že jen málo jedinců je Boží milostí předurčeno k věčnému spasení.

 Ve spise O obci Boží rozvinul tyto myšlenky v první křesťanské filozofii dějin, které chápal jako zápas dobra a zla, obce Boží (křesťanská církev) a obce ďáblovy (pozemský stát); dějiny budou nakonec završeny vítězstvím Božího království. Současně však uznával nutnost pozemského státu, který musí existovat, pokud budou lidé náchylní k nespravedlnosti. Ve svém souhrnu přineslo Augustinovo učení neobyčejně efektivní a hluboko do středověku působící filozoficko-teologickou syntézu antické vzdělanosti a křesťanství.

 

 

 

 

 

Ottův slovník naučný


Augustinus: A. Aurelius, sv. a největší učitel církevní, narodil se 13. list. 354 v Tagastě v Numidii. Jeho otec Patricius byl tam curialis (členem městské rady) a přestoupil teprv v pozdním stáří ku křesťanství; jeho matka Monika byla rozená křesťanka a náleží k nejvznešenějším ženám staré doby tvoříc ideál ženy, matky a vdovy. Své vzdělání obdržel Augustin v Madauře a Karthagině. Ačkoli výtečnými dary ducha nadán a starostlivě od milující matky vychován a opatrován pobloudil jak u víře tak u mravech. Maje věku svého 18 let, měl s jakousi souložnicí v Karthagině syna, kteréhož Adeodatem nazval. Studoval spisy Ciceronovy a již v 26. roce věku svého dobyl si chvály spisem De apto et pulchro.

 Od svého 19 – 28 roku náležel k sektě manichaejské; ale ani studium filosofie ani manichaeové neupokojili ducha jeho. Odebrav se do Říma vyučoval tam rhétorice, odkudž po půl létě r. 384 povolán byl za veřejného učitele řečnictví do Milána. Zde byl získán vyučováním sv. Ambrože Kristu a přijal od něho i se synem svým Adeodatem před velikonocemi roku 387 křest byv posud katechumenem. Boje, které v duši podstoupil, nežli od pozemské rozkoše ku pravdě a obnovení vnitřního člověka přišel, vypisuje nám ve svých »Vyznáních« (Confessiones), sepsaných asi r. 400. Brzo po přijetí křtu chtěl navrátiti se do Afriky; v tom však zemřela matka jeho Monika v Ostii. Proto zdržel se A. ještě nějaký čas v Římě, kdež sepsal dílo De moribus Ecclesiae catholicae, pak De moribus Manichaeorum; taktéž De quantitate animae a De liber arbitrio.

 Od r. 388 žil s některými přátely vzdálen hluku světského na malém statečku blíž svého rodiště Tagasty. Dobyv sobě svými spisy slavné pověsti byl za své přítomnosti v Hippo-Regiu od tamějšího biskupa Valeria, ač se zdráhal, r. 391 za kněze posvěcen a k tomu určen, aby v zastoupení vetchého biskupa úřad kazatelský vykonával. Jemu dostalo se neobyčejného vyznamenání, že na valném sněmě africkém v Hippu r. 393 před shromážděnými biskupy symbolum víry vykládati směl (výklad ten vydal ve spise De fide et symbolo). Po smrti Valeriově stal se A. r. 395 neb 396 biskupem v Hippu. A. jest nejslavnějším učitelem církve. Své biskupské obydlí proměnil v jakýsi druh kláštera, kde společně se svým duchovenstvem bydlil, a stal se tudíž zakladatelem duchovních seminářův a kanonického života. Týž bojoval slovem i pérem proti manichaeům, donatistům a pelagiánům.

 Po neunavené činnosti, věnované Bohu v nelíčené pokoře a ctnostech příkladných, zemřel A. 28. srpna 430 v třetím měsíci obléhání města Hippa Vandaly.

 

 

 

 A. byl první dogmatik Západu a zanechal po sobě množství spisů dogmatických a polemických, zejména: De Trinitate libri XV proti arianismu; De civitate Dei, proti obžalobám pohanských filosofů; Enchiridion ad Laurentium de fide, spe et charitate, rukověť náboženství křesťanského; De agone christiano; De fide et operibus. Z oboru exegese: De genesi ad literam; Enaraliones in psalmos; De consensu evangelistarum ll. IV. Z oboru morálky i askése: De s. scriptura; De mendacio; De patientia; De sancta virginitate et de bono viduitatis; De catechizandis rudibus. Mezi filosofickými spisy A-novými zvláště jmenujeme:. Soliloquia ll. II; De vita beata; De musica.

 Mimo to zanechal četné homilie čili sermones. Nejlepší vydání obstarali Maurinové (v Paříži, 1679 – 1700, 11 sv.; u Mignea PP. Cat. T. 32 – 47). Spisy A-novy byly do mnohých jazyků přeloženy. Život sv. A-na u nás sepsali: Jos. Škoda v Kr. Hradci, 1841, pak dr. Fr. Hoška, Život a spisy sv. Aur. A-na (Dědictvím Cyrillo-Methodějským v Brně, 1863). Dr. Fr. X. Kryštůfek. Ačkoli literatura česká vzala nesmírnou škodu, hlavně válkou husitskou a třicetiletou, vysvítá přece ještě i ze zachovaných památek jejích dosti jasně a hodnověrně, že nejen vlastní spisy sv. A-na, než i mylně jemu připisované patří k nejoblíbenějším z těch, o jejichž počeštění se předkové naši zasazovali. Zvláště pak zamlouvala se jim ode dávna Soliloquia animae ad Deum mezi jiným i přes to, že ani počeštění samého slova soliloquium nebylo snadným, pokud se místo něho nedávno vzniklé »samomluvæ neujalo.

 Nejstarší z posud známých překladatelů dotčeného rozjímání, sl. Tomáš ze Štítného, říká mu »súkromá mluvenie«, překládaje ostatně způsobem za středověku nejobyčejnějším, t. j. více po smyslu než do slova. Překlad ten známe posud jen po kusém přepise jeho, zhotoveném od Václava z Pořící r. 1398 a chovaném v pražské knihovně univ. pod známkou XVII, F, 21. Ukázky z něho lze se dočísti již i ve Výboře z literatury české (1845, I, 785 – 790). Pozdějších překladů téhož rozjímání máme více než kteréhokoli z ostatních spisův A-nových.

 Nejstarší z nich byl vytištěn v Norimberce u Jana Günthera roku 1543 pod nápisem »Knížka sv. Augustinæ, jíž dal titul Soliloquia animaead Deum, t. j. samotné rozmlouvání duše křesťanského člověka s Bohem. Ostatní z posud známých vyšly v Praze, zejména: u D. A. z Veleslavína a potomků jeho r. 1583 a 1600 pod českým titulem právě předešlým; u Hraby r. 1736 pod nápisem: Soliloquia, t. j. knížka samomluvení duše k p. Bohu, překladem Benigna Sychrovského, přidavšího k nim i Manuale, Meditationes a Regnum také sv. A-na; u Schönfelda r. 1784; u Diesbacha r. 1786 dle D. A. z Veleslavína r. 1583, a sice pod č. 3., pod 1. otištěn jest tamže znova neúplný překlad největšího a nejznamenitějšího všech spisův A-nových »O městě božím«, vydaný Adamem z Vinoře u Buryana Valdy r. 1589; pode 2. »Zrcadlo hříšného člověka a o marnosti zdejšího životæ dle vydání r. 1590; pod 4. Manuale, t. j. rukověť dle vydání D. A. z Veleslavína r. 1562.

 Konečně vydala ještě i arcibiskupská konsistoř pražská r. 1828 počeštěna Soliloquia s Rukovětí spolu. Speculum peccatorum počeštil též už i Tomáš ze Štítného způsobem oznámeným výše.

 Překlad jeho však nezachoval se jen ve přepise zpomenutém tamže, než i v několika jiných, o nichž ostatně viz kromě Jungmannovy Historie literatury české (1849, str. 39, pod č. 122) i Dodavky Hanušovy k ní (1869, str. 21 a 22). Pozdější překlad téhož traktátu vyšel i tiskem, a sice naposledy u Diesbacha, jak už výše mimochodem oznámeno. Záhy byly počeštěny i Epistola k bl. Cyrillovi o sv. Hieronymovi, Regulae a Manuale, jak o tom svědčí rukopisy, vytčené od Jungmanna (str. 39. a 109. pod č. 127 a 859).

 Epistola a Regulae nebyly nikdy znovu přeloženy ani vydány mezi jiným i přes to, že se předkové naši zvláště za Daniele Adama z Veleslavína opravdu tak měli ke sv. A-nu, jak už výše řečeno. Přeložili a vydali totižto kromě posud vytčených jeho spisův i tyto ještě: Kázání adventní o soudném dni a manželům, Historii o zkáze města Jerusaléma, Naučení křesťanské, Psaní Donatistům a Žaltář, jak nás o tom obšírněji zpravil už Jungmann (str. 226 a 227 pod číslem 1761, 1766, 1767, 1768, 1770, 1773 a 1780). Úplným překladem nejvýtečnějšího všech spisův A-nových: De civitate Dei však zavděčil se nám teprve Frant. Lad. Čelakovský vydav jej v Praze r. 1829 – 1834 pod titulem: »O městě božím«.

 Ze spisů mylně připisovaných sv. A-nu, zejména: De conflictu vitiorum et virtutum přeložil anebo vlastně vyložil česky Tomáš ze Štítného s počátku výtečného rozjímání svého »O sedmi vstupních«, o čemž ostatně viz kromě Jungmannovy Historie literatury české (str. 42. pod c a str. 109. pod č. 862) i Doplňky Hanušovy (str. 25). Druhý: Sermo de auguriis byl už s počátku XV. století počeštěn od kohosi, ale teprv od A. Patery vydán (Svatovítský rukopis. V Praze, 1886, str. XLV, XLVI, 323 – 332 a 378 až 382). H.