Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Mgr. Markéta Langová

            Svatý Augustin se narodil v severní Africe, na území dnešního Alžírska. Ráda bych vám zde předložila velmi krátkou náboženskou historii severní Afriky neboli Maghribu, regionu ve kterém se narodil svatý Augustin. Od dob Augustinových se v tomto regionu setkala tři velká monoteististická náboženství, která mají společné kořeny a která byla ovlivněna náboženstvím původních berberských obyvatel, vývojem politiky, sociálními nepokoji a snad i mentalitou obyvatelstva.

Podívejme se tedy na začátku našeho setkání, o jaký region se jedná, řekne-li severní Afrika[1].

* Z geopolitického hlediska podle definice OSN zahrnuje tato oblast státy Západní Saharu, Maroko, Alžírsko, Tunisko, Lybii, Egypt a Súdán

* Z kulturního hlediska se severní Afrika dělí na oblast Maghribu, Sahary a údolí Nilu.

Severní Afrika se též často přiřazuje k Blízkému východu.

Nás bude zajímat oblast Maghribu, tak nazývá arabský svět část severní Afriky zahrnující Maroko, Alžírsko (bez Sahary), Tunisko a Lybii. Maghrib znamená arabsky západ, od Egypta dál pak začíná oblast východu – Mašrik.

            Maghrib má bohatou historii, ale my se zde omezíme pouze na to, co se zde dělo z hlediska dějin náboženství za Augustinova života nebo krátce před jeho narozením a dále až do dneška. Vše samozřejmě ve stručnosti, protože tato historie je opravdu bohatá a zajímavá.

Podívejme se na některá důležitá zeměpisná a dějepisná data:

Augustinus Aurelius se narodil (13.11. 354) ve numidském městě Thagaste – což je dnešní Souk Ahras v Alžírsku. Souk je trh, ahra (pl.ahras) v berberském jazyce chawi znamený lev.

Město Hippo Regius (za Francouzů Bône, dnes Annaba), leží též Alžírsku.

Město Kartágo se nalézá v dnešním Tunisku (Carthage).

Původními obyvateli severní Afriky byli berberské kmeny, jejichž příslušníky byla i Augustinova rodina.

V roce 313 byl vydán císařem Konstantinem (306-337) Milánský edikt, který zrovnoprávňoval křesťanství s ostatními státními náboženstvími Římské říše. 

První zmínky o křesťanství

Křesťanství se v severní Africe šířilo a upevňovala již od počátku 2. stol. Snad i díky náboženským a kulturním vlivům Féničanů, které zde přetrvávaly a jejichž náboženský kult měl společné  kananejské (fénické) semitské prvky se židovstvím, ze kterého křesťanství vycházelo. Proto křesťanství v severní Africe mnohem více zdůrazňovalo starozákonní prvky než církve v Římě a na východě[2]. Počet věřících zde dosáhl relativně vysokého počtu a důležitým centrem křesťanů se stalo Kartágo. První jistou zprávu o křesťanech máme až z akt mučedníků v Scilliu v Numidii z doby kolem r. 180[3]. Další zprávy nám přináší Tertulliánovy spisy. Také víme, že kolem r. 220 shromáždil kartaginský biskup Agrippinus na synodě více než 70 biskupů, o 20 let později jich bylo 90 a ke konci 3. století byla africká města převážně křesťanská[4]. Ovšem přesná statistika neexistuje. Církevní historik Jaroslav Kadlec odkazuje na L. Hertlinga, který došel k těmto číslům: na západě bylo kolem roku 100 jen několik tisíc křesťanů, kolem roku 200 více jak 10 000, kolem roku 3000 asi 2 miliony a kolem roku 400 snad 4 až 60 milionů. Na východě bylo mnohem více křesťanů – kolem roku 300 5 až 6 milionů, kolem roku 400 snad 10 až 12 milionů. Pokud se srovnají uvedená čísla s celkovým počtem obyvatelstva římského impéria, které mělo kolem roku 200 po Kr. asi 70 milionů a kolem roku 300 jen asi 50 milionů obyvatel, pak vidíme, že křesťané představovali jen malou menšinu[5]. Nicméně berberská Afrika dala církvi tři papeže: Viktora I. v letech 186-201, Miltiadese v letech 311-314 a  Gelasia I. v období 492-496.

Pronásledování křesťanů

Severoafričtí křesťané prožívali těžké zkoušky za pronásledování, která měla několik stádií. Z toho prvního období, ve kterém křesťany pronásledoval též císař Marcus Aurelius (161-188) víme o dvanácti mučednících ze Scillia v Africe, o nichž se zachoval dobový protokol. Z druhého stádia máme sbírku akt z Kartága o mučednictví 22 leté vznešené Římanky Vibie Perpetuy a většího množství jejích družek. Tato sbírka patří k nejúchvatnějším kusům celé starokřesťanské literatury. Hlavní částí je deník, který Perpetua psala ve vězení po svém křtu. Za císaře Diokletiána začalo v roce 303 další rozsáhlé velmi kruté pronásledování. Z Afriky se nám zachovala soudní akta o skupině mučedníků – Saturninovi a druzích, kteří byli zadrženi při nedělní bohoslužbě, dále o biskupovi Felixovi a Crispině[6].

K velkým postavám severní Afriky před Augustinem patřil Tertullián, zemřel po r. 220 v Kartágu. Byl právníkem a teologickým spisovatelem a stavěl se proti gnostickým heretikům. Dalším byl biskup Cyprián, který žil a učil  též v Kartágu a byl sťat v r. 258. Byl velkým obhájcem jednoty církve. Tertullián a Cyprián se stali zakladateli křesťanské literatury v latinském jazyce. Ale také se stali duchovními otci pozdějšího donatistického hnutí. Tertullián svým montanistickýcm spiritualismem a  mravním rigorismem a Cyprián svou tezí o závislosti křestní milosti na pravověrnosti udělovatele křtu. Tyto dvě hereze se spojily a vznikla nauka o závislosti všech prostředků milosti (jmenovitě svátosti křtu a kněžského svěcení) na pravověrnosti jejich udělovatelů (Cyprián) a na osobní bezhříšnosti nositelů církevních úřadů (Tertullián)[7].

Donatismus

Donatistické hnutí propuklo až na sklonku pronásledování křesťanů a v severní Africe způsobil velké rozdělení církve. V roce 311 v Kartágu část křesťanů napadla platnost svěcení biskupa Caeciliána. Důvodem bylo to že biskup, který ho světil za pronásledování, vydal pohanům knihy Písma svatého, což znamenalo těžký hřích, v té době o tom nepochyboval žádný křesťan. Tato rigoristická část kartaginských křesťanů vyžadovala, aby světící biskup byl bez hříchu a vyvodila ze svého přesvědčení ten důsledek, že proti Caeciliánovi zvolili protibiskupa, presbytera Majorina. Tak hnutí dostalo církevně právní organizaci. Nástupcem Majorina se stal biskup Donatus, po kterém bylo pojmenováno celé hnutí.

Obě strany se dovolávaly zakročení císaře Konstantina, který pak kvůli tomu dal svolat v Římě roku 313 synodu, na kterou se měli dostavit zástupci obou stran. Následovala synoda v Arelate (314) a další rozhovory v Miláně v roce 316. Synody rozhodly, že požadavky schizmatiků nejsou oprávněné a císař Konstantin se snažil o vedení rozhovorů po dobrém. Nakonec však ztratil trpělivost, schizmatické biskupy poslal do vyhnanství a jejich kostely dal zavřít. To však donatistické hnutí jen posílilo. Konstantin tedy vypovězené biskupy povolal zpět a kostely dal otevřít, tím se však znovu pozice donatistů upevnila a o smíření s církvi nechtěli diskutovat. Konstantinovi nástupci hnutí začali opět násilně potlačovat a to vedlo k propuknutí divokého náboženského fanatismu, který pak nabyl podobu sociální revoluce. Zemí procházeli náboženští fanatici (circum celliones), kteří se považovali za svaté, za bojovníky za víru, za Kristovy vojáky, přidávali se k nim uprchlí otroci a nespokojené venkovské obyvatelstvo, dožadovali se sociálních zákonů jako např. péče o chudé, zrušení otroctví a v církvi se dožadovali rigoristických reforem. Při tom se dopouštěli násilností a teroru vůči katolickému obyvatelstvu, bořili kostely, loupili a vraždili. Stát vůči nim byl téměř celé století bezmocný a konec jejich řádění učinil až vpád Vandalů. Afričtí biskupové kvůli donatistům neustále svolávali synody. Augustin se stal biskupem (396) v době, kdy Donatismus byl v plné síle. V té době jako kartaginský biskup svolal nejméně 20 synod, ale všechna ustanovení narážela na neochotu donatistických biskupů. Zbývala možnost teologické polemiky a tuto cestu zvolil právě Augustin.

Donatisté měli dobrou organizaci, pokládali se za církev čistých, zbožných a svatých, ale rozsévali nepřátelství a nenávist vůči katolíkům. V každém městě, kde byl katolický biskup, měl proti sobě donatistického biskupa. I Augustin měl svého protibiskupa. Augistinovo literární popírání donatismu tvořilo důležitou součást jeho biskupského působení. Připadla mu vůdčí úloha též při teologických rozhovorech v Kartágu v roce 411. Sešlo se tam 286 katolických a 279 donatistických biskupů. Augustin s ostatními katolickými biskupy v zájmu smíru dokonce navrhl, že odstoupí ze svého úřadu, když se donatisté vrátí do společenství víry. Jejich velkorysost se setkala jen s odmítáním a vyhrožováním. Tento nezdar vedl jinak tolerantního Augustina k nešťastnému přesvědčení, že bude nutné přivést donatisty ke spáse proti jejich vůli. Nesprávná interpretace „compelle intrare“ (Lk 14,23) vedla v pozdější historii k hrozným důsledků a též se stala základem středověké inkvizice[8], dovolával se jí Luther i Calvin.

Ačkoli byl donatismus argumentativně přemožen Augustinem, a ačkoli byl pronásledován státem, udržel se až do roku 429, kdy do Afriku napadli Vandalové, kteří pronásledovali jak katolíky, tak donatisty.

Podstatou donatismu je tedy popírání církve jakožto objektivně působícího stavu milosti a spásy a zdůrazňování náboženského subjektivismu a mravního rigorismu. Z počátku nemělo hnutí ráz dogmatické hereze, ale církevně právního schizmatu. Hnutí vysoce hodnotilo nábožensko-mravní život církevních představitelů a tím záhy získalo v celé církvi mnoho přívrženců[9].

Manicheismus

Další herezí, která ohrožovala církev a dostala se i do severní Afriky byl manicheismus. Propadl mu i Augustin ještě před svým křtem. Manicheismus vlastně nemá s křesťanstvím moc společného. Tuto nauku začal šířit Peršan Mání (215-273), který chtěl dovršit Boží zjevení jako poslední Boží vyslanec po Buddhovi, Zarathuštrovi a Ježíšovi. Zastával strohý dualismus a proces světa viděl jako neustálý zápas mezi světlem a temnotou, mezi principy dobra a zla, mezi duchem a hmotou. Učil, že člověk má přemáhat zlo, vzdalovat se veškeré zlé hmoty, zdržovat se pojídání masa a vína i pohlavní rozkoše[10]. Manicheismus se ve 4. století v Římské říši rychle rozšířil, přejal mnoho křesťanských prvků a proto se stal velkým nebezpečím.

Ariáni

Nestačilo, že severoafrická církev trpěla rozkolem s donatisty, ale s Vandaly přišlo ariánství. Vznik této hereze se odvozuje od Aria (260-336), duchovního správce kostela v Alexandrii. Roku 318 se dostal do sporu s alexandrijským biskupem, protože hájil subordinaciánskou christologii. Byl to přísný asketa, strhující kazatel se sklony k fanatismu a byl velmi vážený u lidu. Jeho teorie zcela oddělovala Logos od Boha, hlásal, že Logos není pravý Bůh, není ani věčný, ani všemohoucí, má rozdílnou podstatu, je stvořený v čase, je nedokonalý. Logos je sice první z tvorů a daleko předčí člověka, proto ho nazývá polobohem (Demiurgem)[11]. Jak vidíme, to se opravdu neslučuje s katolickou vírou v Ježíše jako druhou Božskou osobu. Tím se Arius postavil mimo křesťanství. V roce 318/319 nebo 323 alexandrijská synoda zamítla jeho učení a byl vyloučen z církve. Arius našel pomoc u svých přátel v Antiochii, kteří mu pomohli prosadit návrat do Alexandrie. Tam po jeho návratu došlo k pouličním nepokojům. Nakonec zakročil císař Konstantin a pozval všechny biskupy na všeobecnou (ekumenickou) synodu do Niceje, která se začal konat v roce 325. Po dlouhých a vzrušených debatách byla právě zde definována pravá nauka v tzv. niceském vyznání víry: Kristus se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty (homoúsios) s Otcem. Arius a jeho stoupenci byli vyloučeni církve a císař nařídil spálit jejich spisy. Tím to ovšem neskončilo, protože císař Konstantin změnil svůj postoj a roku 328 byl z vyhnanství zpět povolán ariánský biskup Eusebius i sám Arius, který když formálně vyslovil souhlas s nicejským vyznáním víry, byl dosazen zpět do svého úřadu.

Nyní ve stručnosti – jak se ariánství dostalo ke germánským kmenům. Ariánsky smýšlející biskup Eusebius Nikomedijský, přítel Aria vysvětil Gota Wulfilu na biskupa, který žil se svými krajany na dolním Dunaji. Wulfila přeložil Bibli do gotštiny. Se svými misionáři získal pro ariánství Vizigóty, kteří žili v Thrákii – tehdy bylo ariánství dokonce státním náboženstvím v Římské říši (vyznání víry – Syn je podobný Otci). V 5. století Vizigóti nastoupili pochod s Alarichem v čele na západ do Itálie a dále,  až se usadili v jižní Galii a ve Španělsku, kde si vybudovali samostatnou říši. A tehdy se ariánství stalo jejich národním náboženstvím a odlišovalo je od katolických Římanů. K ariánství se hlásili i Vandalové, kteří se počátkem 5. století usadili též ve Španělsku (Andalusie – Vandal), ale roku 429 pod tlakem Vizigótů a na povolání na pomoc od římského správce Afriky přešli přes Gibraltar a udeřili na Římskou říši v Africe. Usadili se i s rodinami v okolí Kartága. Vandalové byli ze všech germánských kmenů nejkrutější a nemilosrdně pronásledovali katolíky, k čemuž je ještě podněcovali donatisté. Král Geiserich (428-477) byl fanatický arián, odnímal katolíkům kostely, posílal biskupy do vyhnanství, mučil, popravoval, zotročoval je. Jeho syn Hunerich byl ještě horší (477–484). Vyháněl biskupy do pouště nebo je posílal do vyhnanství na Sardinii a Korsiku, mezi nimi byl Eugenius z Kartága, apologeta Vigilius z Thapsu a Fulgentius z Ruspe, největší teolog z počátku 6. století[12]. Řádění Vandalů ukončil teprve byzantský vojevůdce Belisar v roce 534, který je donutil ke kapitulaci a tak Byzantinci ovládli severní Afriku v dalším století, až do doby, kdy tam vpadli Arabové v roce 695.

Židé

Dalším náboženství, které se ujalo v severní Africe byl judaismus. Na území severní Afriky Židé žili jistě už za panování Římanů[13]. Podle tradice první Židé přišli do dnešního Alžírska už ve 4. stol.před Kristem[14]. Po zboření Jeruzaléma v roce 70 po Kristu se počet Židů v dnešním Tunisku a Alžírsku zvětšil, ale později, když se v Římské říši stalo křesťanství státním náboženstvím, byla práva Židů silně omezena. Za panování Byzantinců v severní Africe se jejich postavení ještě zhoršilo. Podle tradice první Židé přišli do Alžírska už ve 4. stol. před Kristem[15]. Po příchodu Arabů Židé stáli většinou na jejich straně, avšak někdy Židé také bojovali na jedné straně s křesťany proti Arabům, jak vypráví legenda o judaizovaném berberském kmeni Jerua a jeho královně Kahině. Hodně arabských kmenů dodneška vykazuje stopy židovského původu[16]. Kromě Židů, kteří přišli z Palestiny, se v severní Africe usídlili též Židé vyhnaní v roce 1492 ze Španělska a Portugalska tzv. Sefardé. Berberští Židé byli silně věřící, dodržovali předpisy Bible a Talmudu, ale jako jejich sousedé Berbeři byli též silně pověrčiví. Domorodí Židé mluvili berbersky, přistěhovalí španělsky, obě skupiny pak arabsky. K náboženským potřebám také používali  pro arabštinu hebrejský alfabet.

Muslimové

V roce 695 přišli Arabové a jejich vpád se zprvu nesetkal s velkým odporem, protože země byla zpustošená a obyvatelstvo vyčerpané špatnou správou Vandalů a hrabivých byzantinských místodržitelů. Sociální rozpory se ve městech i na venkově  projevovaly sektářskými nepokoji a ještě více oslabovaly stabilitu[17]. Byzantinské posádky Arabům velký odpor nekladly, ale tvrdým oříškem se později stalo domácí berberské obyvatelstvo. Zvláště to byl usedlý kmen Awrába z pohoří  Aurés v čele náčelníkem Kusajlou, kterému se podařilo roku 683 na hlavu porazit významného arabského vojevůdce Ukbu ben Nafi´. V pozdějších letech se s Araby utkali i kočovné berberské kmeny. Mezi Berbery stále přežívá legenda o Kahině, vládkyni kmene Džeráwa, která v několika bitvách zvítězila nad arabskými dobyvateli a vyhnala je z horských oblastí. Bohužel se zde projevilo dávné nepřátelství mezi usedlými a kočovnými berberskými kmeny. Arabové využili usedlíků nespokojených s nadvládou kočovných kmenů, spojili se s nimi a v roce 702 porazili Džeráwy v bitvě, v níž padla i Kahina[18]. Od této chvíle měli Arabové volnou cestu na západ a křesťanství na území bývalé římské Afriky bylo během několika staletí zcela zatlačeno islámem. Ani muslimové však nebyli jednotní ve své víře, rozdělovali se na různé sekty a bylo by to na další přednášku, kdybychom měli mluvit o cháridžovcích, málikismu, Almohadech, Almorávidech, marabutismu, súfismu, o významném řádě Rahmanya a dalších zvláštnostech tohoto regionu.

Ráda bych se vrátila k zmíněným dvěma postavám důležitým pro paměť berberského etnika. Kusajla, vládce kmenů Awrába, pocházel z kristinianizovaného kmene, sám později konvertoval k islámu[19]. Dihya al Kahina byla podle jedněch židovského vyznání, podle jiných byla křesťanka. Podle současného tuniského historika Mohammeda Talbiho pocházela z judaizovaného kmene, ale sama později konvertovala ke křesťanství[20].

A ještě několik slov k velkým křesťanským osobnostem moderní historie – duchovním potomkům svatého Augustina a práce prvních křesťanů v severní Africe:

Jean Amarouche a Marguerite Taos Amarouche.

Jean El Mouhoub Amrouche, podle Svetozára Pantůčka „první skutečně velký alžírský spisovatel“[21], žil v letech 1906 – 1962, pocházel z křesťanské kabylské (berberský kmen) rodiny, která emigrovala do Tuniska, kde vystudoval a začal psát. Byl spisovatelem, novinářem a básníkem. Ve svých prvních sbírkách využíval náboženské terminologie. Dále sepsal a přebásnil kabylské písně, které znal od své matky. Ve svých studiích se věnoval situaci kolonizovaného člověka, kultuře a jazyku. Za alžírské války se angažoval v její prospěch nejen slovy v básních, ale i tím, že dělal prostředníka mezi de Gaullem a Ferhatem Abbásem.

Marguerite Taos Amarouche, vlastním jménem Marie-Louse Amrouche se narodila v roce 1913 a byla sestrou Jeana Amrouche. Zařadila se mezi první alžírské spisovatalky románem Černý hyacint. Věnovala se kabylské lidové tvorbě z nejrůznějších aspektů[22].

ZÁVĚR

Jaká je situace křesťanů – přesněji katolické církve v severní Africe? Církev žije, ale není zcela svobodná. Státním náboženstvím Maroka, Alžírska a Tuniska je islám. Netolerují se konverze ke křesťanství a veřejné šíření křesťanství. Nicméně – kde není žalobce, není ani soudce. Dá se říci, že především Berbeři jsou hrdí na svatého Augustina a svatou Moniku a křesťanům nejsou nepřátelští. Katolická církev má v těchto třech zemích své biskupy a působí v ní duchovní z různých řádů a kongregací. V Tunisku existuje jedna diecéze, v Alžírsku, které je mnohem větší jsou diecéze čtyři, biskupové sídlí v Alžíru, které je sídlem arcibiskupa, dále v Constantin, Oranu, Laghouatu. V Maroku existuje arcidiecéze rabatská a diecéze tangerská, ale všechno obyvatelstvo je oficiálně muslimského vyznání, případně se tolerují židé, ale křesťany mohou být jen cizinci.