Myšlenky od Cassiciaca a jiné I.část
Myšlenky od Cassiciaca a jiné
Někteří autoři životopisů a jiných prací o svatém Augustinovi uvádějí tehdejší obec, nebo snad jen usedlost Cassiciacum, o které se světec v souvislosti se svojí konverzí zmiňuje především ve Vyznáních, za věky nadobro ztracenou, nebo splynutou s jiným městem, jiní vedli a dokonce ještě občas vedou spory o její alespoň přibližnou lokalizaci a věrohodný popis. Měli jsme možnost se seznámit s jednou rozsáhlou, téměř vědeckou prací na toto téma, ve které je s mnoha odkazy na historické prameny a podložena nejrůznějšími důkazy, popisovaná s neuvěřitelným smyslem i pro ty nejmenší detaily vila milánského profesora Vereconda, ve které jeho kolega Aurelius Augustin přibližně půl roku pobýval se svými několika africkými přáteli, se svojí matkou a synem. Při čtení této velice důkladně propracované studie jsme se občas nemohli ubránit úsměvu, zároveň ale i upřímného obdivu nad úžasnou pílí, houževnatostí a obrazotvorností autora. Popis vily je tak a obšírný a detailní, že máme pocit, jakoby v ní autor s Augustinem osobně žil a nakonec nás barvitý popis každé maličkosti tolik pojme, že nakonec máme pocit, že jsme tam tehdy byli i my. Vzhledem k tomu, že se nerozpakuje velmi pečlivě popsat nejen vilu, její detailní okolí i denní režim skupiny, ale i to, co a kdy pravděpodobně psal Augustin například jedno úterý dopoledne, a jaký text odpoledne, nemohl nás už překvapit dokonce ani poměrně detailní popis nejen druhu skel v oknech, i například domácích lázní, ale - s prominutím - i toalety s mnoha podrobnostmi podloženými důkazy, navíc podepřenými vlastními úvahami o tomto prostoru.
V porovnání s tím se pak už jeví například popis toho, jakým oknem pronikalo do domu slunce ráno, a jakým oknem mohli dočasní obyvatelé obdivovat západ slunce, nebo vážně míněný a odůvodněný popis toho, jakým směrem měl Augustin uloženou hlavu při spánku, už jen jako podružné...Tato neuvěřitelná práce vedle dalších podrobností (například o tom, že v domě nevařila Augustinova matka Monika, ale služebník, který udýchaný dobíhal skupině oznámit čas oběda a právě z toho, že tuto skutečnost nevolal od dveří jídelny, ale musel běhat oznámit kamsi pod strom na zahradu, autor logicky usoudil značnou rozlehlost celého areálu) nakonec splnila naše očekávání v tom smyslu, že jsme se mohli dozvědět pravděpodobné, i když v několika variantách nabízené umístění Augustinem jmenovaného Cassiciaca.
Jako pozadí pro naší úvahu jsme si nakonec vybrali onu více životopisci nabízenou lokalitu v podhůří Alp severně od Milána, dnešní město Casciago v provincii Varese v kraji Lombardie, a už dál nebrali ohled na předložené jiné alternativy umístění obce i jejího možného původního i pozdějšího názvu (např. Cassago, Cassiaco, Cassicium, a podobně...) Zároveň jsme se ale už nenechali vtáhnout do dalších úvah autora studie například nad tím, že pokud Augustinovo Cassiciacum bylo skutečně v dnešním Casciagu, kde hledat vysvětlení, proč se takový mistr vzletných slov a tak bystrého úsudku nezmiňuje také o okolních nádherných jezerech, například o Lagu di Varese a dalších, jakoby tam vůbec nebyly...
- o -
Půlročnímu pobytu k usebrání a přípravě na Augustinovo přijetí do společenství křesťanů, předcházela velmi známá a samotným aktérem vrcholně emotivně popisovaná konverzní scéna, která se odehrála pravděpodobně někdy v červenci roku 386 (existuje i jiné a dokonce na den přesné datum - 15.srpna 386) v zahradě milánského dmu, kde Augustin bydlel. Její okolnosti popisuje stejně emotivně velký Augustinův obdivovatel a autor na dlouhá léta jedinečného životopisu tohoto světce, Giovanni Papini: „Alypius Augustina s úžasem mlčky poslouchal, vidouc ho úplně jiného, než obyčejně a orosené čelo, rozpálené tváře, vytřeštěné oči, chraptivý hlas více než slova prozrazovaly jeho duševní rozčilení. Nečekaje na odpověď, vyběhl na zahradu, jež patřila k domu, aby se uklidnil a aby byl sám. Avšak prudké rozhořčení, které měl Augustin sám ze sebe, nepolevilo. Činil dojem gestikulujícího zuřivce, stiženého záchvatem. Hned si rval vlasy, hned si klepal na čelo, hned vyhazoval do vzduchu knížku sv.Pavla, kterou vzal s sebou, hned svíral kolena sevřenými prsty, vzdychajíc přitom a sténajíc nesouvislými slovy. Zlobil se na sebe, hrozil se tvrdošíjné nemoci svého ducha, tvrdě se obviňujíc, že neměl odvahu rozbít řetěz, který ho poutal k zemi, hned nedočkavě prahnul po tom, až jej rozbije třeba i za cenu, že si oderve kusy masa, a hned zase posedlý tělesnými fantaziemi, vzpomínkami na prožité oplzlosti, strachem, že je navždy ztratí, že se bez nich neobejde. Říkal si: Skončeme to! Skončeme to!...A zatímco dále plakal s veškerou stísněností zarmouceného srdce, zaslechl náhle z vedlejšího domu hlas hocha, nebo dívky: Vezmi a čti!“
Dostačující a podle našeho názoru i velmi realistický Papiniho popis posledních okamžiků Augustinovy konverze, dokazující hlubokou znalost světcovy duše i povahy, vychází především z vlastního, snad ještě emotivnějšího popisu hlavního aktéra této scény v Confessiones – ve Vyznáních. V této souvislosti se stále nabízí otázka, zda oslovení Bohem skrze prostředníka, v tomto konkrétním případě skrze dětského, je skutečně tak jedinečné, jak někteří autoři tvrdí, nebo je to jen v Augustinově podvědomí zafixovaný určitý analogický případ z historie, který v něm mohl v nynějších emociálně velmi vypjatých chvílích vyvolat podobné hnutí mysli. Zcela vyloučit nelze například i možné jisté vnitřní ovlivnění listy apoštola Pavla, (které pravdu úporně hledající Augustin nedávno od někoho získal jako doporučenou variantu k úvaze), respektive jeho podobným oslovením „shůry“, jevem, kdy Bůh skrze svého Syna měl oslovit stejně iracionálně v damašské poušti svého židovského pronásledovatele Saula slovy : „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“. Mohlo jít i o ovlivnění starořeckou literaturou a tam uváděnými podobnými případy definitivního procitnutí a nalezení (domnělé) pravdy, nebo nějakého závažného rozhodnutí k řešení konkrétní situace.
Také o Augustinovo následné reakci po oslovení dětským hlasem se dodnes mezi badateli diskutuje podobně; šlo o otevření knihy, kterou měl nejblíže po ruce - tedy Pavlovo listy, na zcela náhodném místě a vztažení věty, na které v textu padne prvně zrak, na sebe jako Boží výzvu (Řím.13, 13). Tady už byl Augustin motivovaný přinejmenším nedávným vyprávěním jistého vyššího státního úředníka, který ho v Miláně navštívil. Jmenoval se Ponticianus, byl pokřtěný, a vyprávěl Augustinovi a jeho přítelovi Alypiovi příběh o poustevníkovi svatém Antonínovi, který podobným způsobem otevřel Písmo a ihned na místě se rozhodl zcela se řídit jeho textem. Ani tento Antonínův způsob pro rozhodnutí o svém dalším směru cesty za pravdou samozřejmě nebyl originální, nýbrž v některých staletích velmi široce užívaný způsob věštění budoucnosti zvlášť v Egyptě a starém Řecku - kupříkladu mimořádně oblíbené byly věštby sestavené ze stejně náhodným způsobem vybíraných Homérových veršů.
Augustin uvádí ve Vyznáních ještě poslední podnět, který ho pravděpodobně už definitivně ujistil o správnosti svého směrování k víře. Bylo to vyprávění o nedávném okamžitém rozhodnutí dvou mladých vojínů římské armády přijmout křesťanství na základě četby životopisu zmíněného otce mnichů, svatého Antonína (Vita sancti Antonii), jehož autorem byl také pozdější světec, Alexandrijský patriarcha Athanasius (Atanáš).
Po těchto pro Augustina převratných událostech, které už nevnímal jen jako nabídky, nýbrž pobídky, se v silně euforickém rozpoložení rozhodl už jen dokončit pár týdnů výuky, které zbývaly do zahájení prázdnin (V této části Itálie začínaly školní prázdniny později kvůli vinobraní.) Vedení školy oznámil přerušení svého vyučování zatím na neurčitou dobu ze zdravotních důvodů, a proto mu jeho kolega nabídl bezplatně svůj statek na venkově v podhůří Alp k odpočinku a vyléčení dýchacích cest na zdravém vzduchu. Snad ani netušil, že se jeho africký přítel po prázdninách na katedru již nemíní vrátit, ovšem dost možná i samotný Augustin, jakkoli dychtivě na Boží výzvu řekl „ano“, si po tolika letech neúspěšného hledání pravdy nechával ještě pro jistotu trochu pootevřené dveře do své školy... Nezapomínejme, že i přes trvalou schopnost okamžitého dětského nadšení a vzplanutí pro novou věc, dokázal být i velmi racionálně, někdy dokonce až nečekaně chladně uvažující člověk. To se projevilo zvlášť markantně až později, především v souvislostech s výkonem jeho biskupského úřadu.
Existuje názor jednoho životopisce, že Augustin, už velmi silně ovlivněn platonismem a celou řadou novoplatoniků, ještě chvíli před svým rozhodnutím a následným odjezdem z Milána do ústraní Cassiciaca, cituji: „...stále ještě váhal mezi světskými ambicemi - poctami, penězi, sňatkem – a mezi povoláním k dokonalému životu“. To je ovšem velký a snadno vyvratitelný omyl, který by přidával do Augustinova životního obrazu velmi falešný odstín, protože o žádném „povolání k dokonalému životu“ (pokud ovšem je tento výraz zcela správně přeložený a i dobře pochopený...) rozhodně nikdy neuvažoval, v opačném případě by se o tom jistě velmi rád a nejednou zmínil. Stačí si otevřít jen jeho Confessiones a přečíst si, jak byl násilně a přes své marné protesty doslova dostrkán nekompromisními farníky k oltáři k naprosto nečekanému vysvěcení v Bazlice Pokoje v Hippo Regio, a jak se mu tak jediného během okamžiku zhroutily jeho mnohaleté představy o poklidném životě kdesi v ústraní ve skupině pravdu hledajících filozofů podle řeckého vzoru.
O kněžském povolání ho nenapadlo ani uvažovat a zajímal ho zcela jiný způsob života, než náročná pastorace mezi numidskými berbery, nebo výhledově pravděpodobná, ale velmi vysilující správa místní diecéze. (poznámka: Tehdy být biskupem znamenalo přijmout doslova nebezpečné a také ze strany svých oveček velmi nevděčné povolání. Jen v Numidii bylo kolem dvou set katolických a ještě více donatistických biskupů a svým vlastním biskupstvím se tedy mohla pochlubit téměř každá trochu větší vesnice. Biskupský úřad tehdy mezi lidmi nebýval příliš vážený, vzdělání mnoha biskupů bývalo často na té nejnižší úrovni a nezřídka i jejich lidské kvality a způsob vlastního rodinného života se příliš nelišily od základních vrstev společnosti. V pátém století být knězem, nebo biskupem - na rozdíl pozdějších dob - ještě skutečně znamenalo v drsných afrických podmínkách především nezištně sloužit druhým lidem až do krajnosti.) Navíc dosud, jak se zdá, Augustin ani neprojevil například nějaký výraznější vztah k nižším vrstvám společnosti, které tehdy tvořily velkou většinu severoafrických křesťanů. Až donedávna byl Augustin zvyklý především brát, ne dávat jiným, tím spíše ne dávat sám sebe druhým. Například dokud žil jeho otec Patricius, s naprostou samozřejmostí od něho přijímal jeho těžce nabyté prostředky nutné k zaplacení svých studií. Když chtěl z více důvodů opustit Afriku, bez váhání využil nabídky manichejských bratří ve víře na učitelský post v Římě, později pak manichejcům s radostí kývl na protekční místo skvěle placeného učitele rétoriky v Miláně, samozřejmě bez toho, aby jim řekl, že jejich víře již nevěří a tudíž se také už necítí být manichejcem. Ještě po mnoha létech s neskrývaným potěšením konstatuje, že mu cestu z Říma do Milána tehdy hradil stát...
Pozdější Otec církve by si při své výjimečné inteligenci a zároveň schopnosti (i když popravdě řečeno, ne vždy a za každých okolností) velmi reálného pohledu na život zcela jistě nikdy nemyslel, že kněžské povolání samo o sobě je pojistkou a zárukou pro tzv. dokonalý život, a to bez ohledu například na morální kvality kněze, jeho soukromý i veřejný život, způsob, jakým své povolání vykonává, a desítky dalších faktorů. Zcela naopak – po přijetí kněžské služby za své povolání a následnou pastorací začal ovlivňovat samozřejmě nesrovnatelně větší množství lidí, než na které měl určitý vliv jako učitel, nebo později jako mnich. Úměrně tomu se pak zcela zákonitě dopouštěl daleko více nejrůznějších omylů a často i nevhodných rozhodnutí, kterých později náležitě litoval a které také při každodenních rozjímáních na sklonku dne pak svěřoval Bohu. Přestože si byl velmi dobře vědom své hodnoty, nikdy „netrpěl“ přehnanou skromností, a zcela samozřejmě počítal s tím, že jeho spisy budou nepochybně číst budoucí generace, nikdy by svůj kněžský život ani omylem neoznačil snad jako dokonalý. Právě naopak, s přibývajícím věkem na sobě objevoval a nebál se v hluboké pokoře veřejně poukazovat na své nedokonalosti a upřímně litovat minulých chybných činů a rozhodnutí.
I tyto poznatky je dobré mít na zřeteli, chceme-li poznat a ocenit skutečnou velikost Augustinovy víry. Snad poprvé v životě dokázal tak zjevně projevit hlubokou pokoru a oddanost Bohu, stejně jako se musel během pár okamžiků vyrovnat s vědomím, že se mu rázem zhroutily jeho ideální představy o svém šťastném budoucím životě. Ve svém momentálním skutečném neštěstí a bezradnosti, sám proti davu, nakonec s nezadržitelným pláčem přikývl na ten až vášnivě křičící vox populi, ve kterém však nakonec bezpečně dokázal rozeznat Boží apel k službě právě těmto vrstvám.
Augustin byl po éterickém zážitku ze zahrady svého domu nevyvratitelně přesvědčený, že konečně nalezl svůj poklad pravé víry. Platonismus, velmi zjednodušeně řečeno názor o prvotnosti idejí platných ještě před hmotným světem, Augustina celoživotně ovlivnil a nejsilněji se podílel na jeho rozhodnutí pro Boha v křesťanském podání. Nejprve v idejích platonismu a později v novoplatonismu horečně hledal a porovnával, ujišťoval se a diskutoval o pravdě a tedy o Bohu, aby v platonismu posléze nacházel určité trhliny a pochybnosti, které však v pro něho zásadních věcech příliš nekorespondovaly s některými jeho filozofickými ideály. Jmenujme opravdu jen ukázkovou část autorů mnoha významných filozofických děl a představitelů těchto a podobných filozofických proudů (nezapomeňme například na později Augustinem zavržený stoicismus v čele se Senekou, básníkem Lucanem, nebo Poseidónem), které tehdy s nadšením i pochybnostmi jeho myšlenkovými bouřemi procházeli: Platon, Ovidius, Horatius a Cicero, Lucretius, Protagoras, a Plotinos, samozřejmě Aristoteles, později Porfyrius a další. Své nesmírné úsilí o poznání později soustředil spíše směrem k novoplatonickým formám, které se mu zdály pro jeho nynější způsob vnímání světa výstižnější. Nepřímo mu k tomu dopomohl hlavně svými kázáními velký milánský politik a prostým lidem milovaný biskup Ambrož, mimochodem daleko více filozoficky erudovaný, než se dlouho myslelo, nebo jeho poradce ve věcech teologie kněz Simplicianus, který se na Augustinově formaci už podílel konkrétněji. Byl to zřejmě i Cornelius Celsus se svým dílem, nejspíše také i práce Eutropia, Cornuta, k pozdějším polemikám jako příklad omylu používal často myšlenky z děl Epikúra a dalších. Nyní je třeba připomenout další důležitou skutečnost pro pochopení a ocenění Augustinovy nezměrné práce, kterou pro definitivního přijetí celého systému křesťanské nauky v tomto období vykonal.
O Bohu věděl to, co se naučil především z filozofických děl jmenovaných a dalších autorů, protože manichejské učení založené na principech dvojbožství ho na dlouhá léta v porovnání s tím spíše zmátlo. O Kristu neměl vědomosti téměř žádné. To nebyla v žádném případě jeho chyba (!), nýbrž výsledek jeho dosavadních studijních a životních zájmů - přes všechnu téměř zbytečnou a jím vytrvale odmítanou snahu jeho matky Moniky, kterou začala velmi intenzivně projevovat bohužel až daleko později, než byl k tomu ten pravý okamžik. Lze říci, že Augustin s největší pravděpodobností - s přihlédnutím na známá fakta, musel být z jednostranné podpory nejprve obou rodičů, a z pozdějšího zcela opačného tlaku své už ovdovělé matky značně rozpolcený. Nejprve ho oba rodiče všemožně motivovali k tomu, aby svůj odpor ke škole a k učení změnil v zájem. Víra v Boha a směřování ke konkrétnímu vyznání (logicky k vyznání jeho matky, otec byl tradiční, ale téměř pasivní pohan) ovšem dlouhá léta nebyly „na pořadu dne“, hlavní motivací nadanému žákovi měla být líbivě vykreslovaná budoucnost v podobě váženého, uznávaného řečníka, nebo úspěšného politika pohybujícího se ve vysokých státních sférách. Kantořina u něho neměl být cíl, nýbrž jen prostředek. Jakmile se rodičům v malém Augustinovi podařilo nechuť k učení zlomit, a začal úspěšně studovat vyšší školu v Madauře, našel už sám ve svém premiantství nejen zálibu, ale především touhu o prestiž spojenou s vlivem na okolí, přesahující v dychtivost po uznání.
Matka se brzy po manželově smrti (+373) zcela odevzdala do služby Bohu a církvi (totéž jednou udělá Augustin) a v té době jí asi nejvýrazněji začaly pronásledovat výčitky kvůli nepříliš důsledné náboženské výchově svých potomků. Ze tří dětí se citově výrazně nejsilněji upnula právě na Augustina, ovšem bylo to bohužel už v době, kdy se plně projevil jeho zájem o filozofii, avšak ještě dlouho ne o náboženství své matky, se kterou měl tehdy spíše kolísavý vztah. Pokud tehdy Monika v té nejlepší vůli působila nábožensky na syna důrazněji a více citověji, než bylo zdrávo, je jeho vstup k manichejcům v Kartágu téměř zákonitý. Jestliže z dvaceti let svého života měl Augustin přibližně dvě třetiny poskytnutou ve výchově i na africké poměry až nezvyklou volnost, těžko mohla matka očekávat, že si syn, který navíc daleko od domova žil s přítelkyní, právě nyní nechá zasahovat do života jejími nyní už pozdními radami a snahami o dozor. Manichejství ho naprosto okouzlilo svým zcela jiným výkladem Bible, o níž dosud nechtěl takřka ani slyšet, a pokud tam byl Ježíš zmiňovaný, tak pouze jako určitá světelná postava, navíc bez historického kontextu. Takový výklad se mu velmi líbil, a navíc byl docela jiný, než jaký možná slýchal od matky. Mimo jiné u manichejců nalezl i naprosté pochopení a podporu pro jeho život v konkubinátě, který pravděpodobně právě v té době začal Monice silně vadit. Morální, nebo náboženské důvody ovšem byly pokud vůbec, pak až na dalších místech jejího zájmu, protože zásadní výhrady měla hlavně k původu milenky, který mohl být synovi na překážku v kariéře.
Ještě v Cassiciacu, v době soustředění před svým pokřtěním, napsal během pár měsíců v nadšení pro nalezenou pravdu hned čtyři, v podstatě čistě filozofické práce. Ovšem po důkladném zhodnocení svých vědomostí si zatím netroufl například o Ježíši napsat nic konkrétního. Jistý velký Augustinův životopisec uvádí, že do svého pobytu na tomto venkovském sídle znal prý velmi dobře evangelium sv.Jana a listy apoštola Pavla, s tím však vzhledem k právě uvedenému nelze souhlasit. V opačném případě by tam zcela nepochybě mimo svých filozofických pojednáních o Druhé Božské osobě nějakou práci napsal a nezabýval by se především filozofickými úvahami a rozbory. Ve svém velkém nadšení pro nedávno objevené nutně potřeboval své pocity a myšlenky zapsat, ovšem dosud měl dosažené vzdělání převážně filozofického směru, navíc spíše všeobecné. Ještě dlouho musel jako základů používat neoriginální, ale osvědčené mluvnické styly a velmi často zcela evidentně kopíroval myšlenky starých filozofů. To je ale vzhledem k jeho dosavadním už zmíněným životním zájmům pochopitelné. Když si například budeme číst jeho tamní úplně první dílo Soliloquia (Samomluvy), mějme především na mysli jeho prohlášení ze začátku této práce (1, 2.7) : „ Toužím poznat Boha a duši“. Tedy logicky nejprve sám sebe, pak v přímé návaznosti s tím Boha, utříbit si nabyté poznání, a teprve potom jako další objekt svého zájmu zamýšlí se svojí vyhlášenou důkladností poznat Krista Ježíše. Protože měl velmi silné nutkání v naprostém klidu a laskavé pohodě venkova konečně uvolnit nabytým poznáním zcela přeplněnou mysl, rozhodl se po pečlivém zvážení svých možností nejprve o určitou selekcí, a následnou aplikaci zbylých vhodných myšlenek platonismu, novoplatonismu a dokonce částečně i jiných filozofických směrů do křesťanského učení. O tom však věděl zatím žalostně málo. Ve značně limitovaném čase proto musel urychleně poznat a sladit do pokud možno ideálně harmonického celku především svojí už zklidněnou filozofickou mysl a duši s Bohem - pravdou, a pokud čas do křtu dovolí, poznat maximum z Ježíše Krista.
pokračování
M.Č.