Jdi na obsah Jdi na menu
 


Monika – matka svatého Augustina

 

imagescagvrt6s.jpg

 

 

Monika – matka svatého Augustina

 

 

Monika se narodila v křesťanské rodině roku 332 v Tagastě, poblíž Kartága, ve východním Alžírsku (nyní Souk-Ahras). V jej rodině byla kázeň Kristova učení zákonem a vycvičila ji v boží bázni. O její výchovu v tomto duchu se nepřičinila ani tolik matka, jejíž pečlivost Monika později velmi chválila, ale stařičká služebná, která již -když byl dítětem- vychovávala jejího otce. Díky tomu, ale i pro stáří a mravy, byla v této rodině velmi vážena. Výchovu a péči o panské dcery zastávala velmi starostlivě a byla, když bylo zapotřebí, přísná ve svém hněvu, ale při vyučování obezřetná. Mimo čas, kdy střídmě pojedly u rodičovského stolu, jim nedovolovala pít ani vodu, i když prahly žízní. Aby se prý v nich neusadil zlý návyk. Říkávala:
„Nyní pijete vodu nemajíce v moci víno.Ale až se provdáte, budete mít na starosti spižírny a sklepy. Pak se vám voda znechutí,ale návyk pití potrvá. Trochu sebezpření nikdy neuškodí.“
Takovým poučováním a cvičením v opanování držela v mezích žádostivosti útlejšího věku a náklonnost dívek mezi hranicemi slušnosti,takže netoužily ani potom, co se slušelo.
Tato byla Monika vychovávána ctnostně a ve střídmosti, až dospěla do věku na vdávání. Provdána byla za pohana Patricia, dobromyslného muže, ale ve hněvu prchlivého. Pokud se muž rozhněval, Monika mu neodporovala ani slovem, ani skutkem. Když se pak Patricius vyvztekal a uklidnil se, tu v případě, že se rozpálil bezdůvodně, mu ze svého jednání složila účet. A když mnohé paní, jejichž muži byli mnohem mírnější, při důvěrných rozhovorech tupily živobytí svých manželů, Monika je za to kárala a vážně jim domlouvala. Když pak viděly, jakého prchlivého manžela snáší, divily se, že nikdy neslyšely o tom, že by ji Patricius bil nebo že by spolu vážně nepohodli -byť na jeden den- kvůli různým domácím neshodám... Při jednom důvěrném rozhovoru se ženy Moniky zeptaly, jak to dělá a ta jim vysvětlila své chování vůči muži. A ty, které se pak řídily jejími radami, jí později děkovaly. Také svou tchyni, kterou zpočátku služebné popichovaly zlým našeptáváním, přemohla svou poslušností, vytrvalou trpělivostí, tichostí a ta nakonec svému synovi odkryla lživé pomluvy služebných, kterými byl narušován domácí mír mezi né a snachou a sama žádala o potrestání. Patricius matku poslechl, udavačky potrestal- dokonce výpraskem a ta jim slíbila stejnou odměnu, pokud by nadále na snachu donášely něco špatného jen proto, aby se zalíbily. A protože se žádná z nich toho již neodvážila, v domě konečně zavládla pohoda.
Manželům Patriciovi a Monice se roku 354 narodil syn Augustin. Otec, cholerický pohan, prostopášný a matka, zbožná křesťanka, mírná, láskyplná a cudná. Neudivuje proto, že manžela i syna získala pro křesťanství. Zbožná manželka zmohla v rodině mnoho. Augustin na ni nikdy nemohl zapomenout, kárala ho více příkladem než slovem. Augustin na ni uctivě vzpomíná ve svých Vyznáních jak dvakrát za den chodila do chrámu, jak hojně udílela almužny, s rozvahou spravovala dům a všem sousedům projevovala nezištnou lásku. Co mu v nejútlejším mládí vyprávěla o Kristu, jak ho učila křesťanským modlitbám, vodila do kostela; všechna její slova tkvěla hluboce v jeho srdci i když bloudil nejvíce. I když byl daleko vzdálen, v bouřlivé noci jeho života jako hvězda na nebi mu zářila vzpomínka na zlaté mateřské srdce.
Když Augustin absolvoval domácí školu, byl poslán za dalším vzděláním do Madaury; otec z něho chtěl mít vzdělaného a slavného muže a matka se v prostotě svého srdce domnívala, že snad učenost neodvrátí dítě od Boha. Ale ve škole, kde v brzké době předčil všechny spolužáky, se v něm probudila ctižádost a pýcha. Dlužno podotknout, že Augustin byl údajně malým, slabým človíčkem. Věděl a uměl mnoho, ale jeho srdce zdivočelo, protože v madaurské škole se nikdo nestaral o srdce dítěte; hledělo se jen na prospěch, o mravnost nikdo neměl zájem a nemravnost netrestal.
„Dali nám knihy,“ vypravoval později Augustin, „psané krásnou a lahodnou řečí; leč byl v nich jed a já polykal hltavě, co bylo sladkého, nedbaje, že si tím otravuji srdce a duší.“
Z madaurské školy se Augustin vrátil jako šestnáctiletý s pověstí nadějného mladíka, ale jeho dětská nevinnost byla ta tam. Na další studia se měl odebrat do Kartága. Protože toto rozhodnutí vycházelo více z otcovy hrdosti než z nadbytku jmění -byl nezámožným tagestskýnm občanem- po celý rok se konaly přípravy a šetřily peníze na Aaugustinův pobyt v Kartágu. A tato doba zahálky, kdy byl zproštěn všeho učení a žil bezstarostně u rodičů, měla na Augustina neblahý vliv. Probouzely se v něm -jak jinak v tomto věku- různé žádosti. Proč tedy rodiče nebděli starostlivěji nad Augustinem? Později se o tom vyjádřil takto:
„Ne tobě, Bože, to pravím, ale lidem k výstraze. Žádný otec na dítě své tolik nevynaložil jako můj otec, leč otec můj nestaral se, abych žil podle Boha, stačilo mu, že vynikal jsem vědomostmi a byl dobrým řečníkem. Jinak pouštěl volnou uzdu všem mým vášním až do nejdivočejší rozpustilosti.“
Co vedle takového otce mohla pořídit slabá matka? Augustin se o tom vyjádřil bez obalu:
„S nevýslovnou starostlivostí mne zbožná matka varovala před tělesnými hříchy, leč já jsem ji nedbal, ač to byl Bůh, kdo mluvil jejími ústy. Její napomínání jsem měl za ženský žvást a styděl jsem se ji poslouchat. A tak jsem slepě pádil do záhuby, a když se jiní druhové veřejně chlubili svou nestydtostí, zardíval jsem se studem, že jsem méně nestydatý nežli oni; a tak jsem páchal neřesti nejen ze žádostivosti, ale i z touhy po chvále.“
Je na místě připomenout, že Augustin se již v šestnácti letech seznámil s dívkou Melánií, s níž žil čtrnáct let v nereguálním svazku. Měli spolu dokonce syna, který dostal jméno Adeodatus, ale i on se měl později stát světcem. Augustin se s Melánií rozešel až na naléhání matky Moniky.
Na vysokém učení v Kartágu v Augustinovi uhasla poslední jiskřička studu. Vstoupil tam do spolu, jehož členové se sami nazývali „kazisvětové“, kteří nejenže sami byli zkaženi, ale všude šířili dekadenci. V době, kdy Augustin pobýval v Kartágu mu zemřel otec, který rok předtím pro náležité přípravě přijal svatý křest. Augustina se zatím zmocnila touha po pravé moudrosti. Četl spisy mudrců a protože v nich nenašel Ježíšovo jméno, o němž mu matka Monika vyprávěla kdysi tolik velebného a vznešeného, otevřel a četl Písmo svaté.
„Rozhodl jsem se číst Písma svatá, abych poznal, jaká jsou“, napsal později. „A nalézal jsem je pyšná a nepochopitelná, prostá v počátku, v pokračování vznešená a zahalená v tajemství. A mně se Písmo svaté zdálo sprostým v porovnání se spisy mudrců, protože má nadutost zamítla jeho prostou mírnost a má bystrost nepronikla jeho vnitřním msmyslem. Písmo je zajisté takové, že vzrůstá s maličkými... Já jsem se však styděl být maličkým, neboť ve své nadutosti jsem se zdál sobě nad míru velikým v učenosti.“
V té době se na východě vzmáhalo manichejské učení, které uznávalo dva bohy, o Kristu a vykoupení mělo zamotané pojmy, upíralo lidem svobodnou vůli, zavrhovalo manželství, oltáře i oběti. V tomto učení Augustin tápal plných devět let
„Do takových jsem upadl bláznovství,“ píše později Augustin, „že pouhá vzpomínka na ně mi studem polévá mou tvář.“
Ve dvacétém roce svého života se Augustin vrátil do svého rodiště a zřídil si tam školu řečnictví. Jistě si domyslíte, s jakou bolestí jeho matka Monika, teď vdova ve smutku, pohlížela na syna jinověrce. Monika prolévala nad smrtí duše svého syna více slz než nejedna matka nad hrobem svého dítěte. Den co den se modlila k Bohu za jeho obrácení, ano, nechtěla s ním bydlet pod jednou střechou a jíst u jednoho stolu – to proto, aby ho tímto mírným trestem přivedla k poznání.
Jednu noc měla zvláštní sen. Viděla se jak stojí na nějaké dřevěné lávce – smutná a zarmoucená. Proti ní přicházel krásný a veselý jinoch, usmíval se na ni a ptal se po příčině jejího smutku a slz. A když mu odpověděla, že oplakává zkázu bloudícího syna, řekl jí, aby se obrátila a podívala se, že kde je sama, tam stojí i její syn. Když se pak obrátila, spatřila Augustina, který stál vedle ní na téže lávce.
Vypravovala svému synovi o tomto snu a on se jí ho snažil vyložit v tom smyslu, že se vyplní, až se i ona stane manichejkou. Ale Monika synovi bez rozpaků odpověděla:
„Nemáš pravdu, protože mi nebylo řečeno, kde Augustin stojí, tam budeš stát i ty, nýbrž kde ty Moniko stojíš, stojí i tvůj syn.“
Ale nejen modlitbou a káráním, ale i skutkem hledala zbloudilou Augustinovu duši. Jednoho učeného a moudrého biskupa, zběhlého ve starých knihách, prosila s usedavým pláčem, aby ho navštívil, vyvrátil jeho bludy a přivedl ho od zlého k dobrému.
„Nech ho,“ odpověděl biskup, „a jen za něho pros u Boha. Augustin přemítaje pozná, jaký je to blud a jak veliká bezbožnost. Vše chce čas.“
Když ho však v slzách nepřestávala prosit, řekl jí prorockým hlasem: „Odejdi již ode mne, a měj naději, protože to se státi nemůže, aby takových slz syn zahynul.“
A ta doba se blížila. Augustinem doslova otřásla smrt nejdražšího přítele. Rostli spolu jako chlapci, chodili spolu do školy, stali se nerozlučnými přáteli. Tento přítel se těžce rozstonal zimničním zánětem a dlouho ležel beze smyslů ve smrtelném potu. Když již pochybovali o jeho životě, pokřtili ho bez jeho vědomí, protože se trochu přikláněl ke křesaťtanství, i když byl doposud jako Augustin pohanem. Po vykonaném křtu se přítel zotavil a trochu se mu ulevilo. Sotva s ním směl Augustin mluvit, vypravoval mu o tom křtu, uváděl ho v posměch, domnívaje se, že i přítel obrátí v posměch křest, který obdržel v bezvědomí. Ale přítel se Augustina zhrozil jako nepřítele a s neočekávanou rozhodností ho napomenul:
„Augustine, chceš-li být a zůstat mým přítelem, nemluv tak přede mnou!“
Augustin byl nad míru překvapen. Potlačil své vnitřní hnutí a odešel. Myslel si, že až se přítel úplně uzdraví, všechno mu vymluví. Ale za jeho nepřítomnosti upadl přítel opět do horeček a za několik dnů zemřel.
Augustinův zármutek byl nevýslovný. Všechno se mu zdálo zastřeno smutečním hávem. Rodiště, otcovský dům...všude hledal přítele a nenalézal; přál si odejít za ním. Ulevil si občas pouze pláčem. V tu dobu přišel do Kartága Faustus, nejosvícenější ze všech manichejských. Augustin ho toužebně očekával, protože se na něho odvolávali všichni manichejští, ten prý odpoví Augustinovi na nejožehavější otázky a zaplaší jeho pochybnosti.
Když přišel, Augustin v něm poznal příjemného člověka, hladkých slov, který vyprávěl totéž, co říkali ostatní, ale mnohem lahodnějšími slovy. Když mu Augustin předložil svoje pochybnosti a tesknosti srdce, tu se Faustus upřímně a skromně přiznal, že není schopen na jeho otázky odpovědět.
Augustin se konečně rozhodl, že opustí Afriku a další štěstí bude hledat v Římě. Před svým odchodem si přál ještě vidět matku. Ta jej s pláčem doprovodila až do přístavu, chtěla mu cestu vymluvit nebo jet s ním. Ve svých „Vyznáních“ Augustin píše:
„Trpce jsem ji oklamal, když mne zdržovala; přelhal jsem ji, že chci jenom pobýt na lodi s přítelem, který míní odplout za příznivého větru. A když se zdráhala beze mne jít zpět, s tíží jsem ji přemluvil, aby vedle břehu v kapli svatého Cypriána čekala přes tu noc. A tu noc jsem já tajně odplul; ona však trvala na modlitbách a prolévala slzy. Nebo co prosila od tebe, Bože můj, tolika slzami, než abys mne nechal odplout? A zdálo se, že jsi ji nevyslyšel...
Vítr vál, nadýmal naše plachty a vzdaloval nás od břehu. Dopustils to, Bože, a tenkrát nevyslyšel, abys jen mým žádostem a jejím bolestem tím dříve učinil konec. Má matka dosti se vyplakavši a na mou nevěrnost a ukrutnost vyžalovavši opět znovu počala se modlit za mne a odešla domů; já pak do Říma.“
V Římě Augustin dosti těžce onemocněl. Monika o tom nevěděla, ale denně se za syna modlila. Jakmile se Augustin uzdravil, byl povolán do Milána (r. 384) jako učitel řečnictví, kde se seznámil s biskupem Ambrožem, kterého si velmi oblíbil. Tehdy se již v jeho srdci začalo rozednívat.
V té době přijela za Augustinem jeho matka, silná v pobožnostech, a od té doby ho následovala po zemi i po moři bezpečná v důvěře v Boha.
„Nalezla mne nebezpečně tonoucího v zoufalství, vyznával později Augustin. „A když jsem jí pověděl, že již nejsem manichejcem, ale ani křesťanem, nezaplesala radostně, jakoby by očekávala něco neočekávaného. Její srdce nezaplesalo radostí, když uslyšela, že z velké části je již vyplněno, oč k tobě, Bože, denně byla vzlykala... Ale se srdcem plným důvěry mi pravila, že má víru v Krista, a že než opustí tento svět, uvidí mne věřícím katolíkem. Do chrámu Páně chodila ještě horlivěji a svůj zrak obracela na biskupa Ambrože. Milovala tohoto muže jako božího anděla, protože poznala, že díky jemu jsem byl alespoň tak dalece přiveden. A Ambrož často, když mne spatřil, začal velebit mou matku a velebit mě, že mám takovou matku.“
Augustinovo probuzení pozvolna začínalo. Vyvrcholilo roku 387 o velikonočních svátcích, kdy byl Augustin v Miláně pokřtěn rukou biskupa Ambrože, když se předtím vzdal svého učitelského místa.
Dlužno dodat, že Augustin se se svatým Ambrožem seznámil tak, že jako odborník na řečnické umění si přišel poslechnout konkurenci. Více ho zajímala forma než obsah. Brzy se však ponořil do hlubších vrstev Ambrožova projevu a nakonec došlo (r.386) k obrácení. Prý se to stalo tak, že seděl v rozjímání na uzahradě milánského domu, když uslyšel dětský hlas, který srozumitelně pronesl:
„Tolle! Lege!“ (Vezmi a čti!)
Augustin otevřel knihu epištol sv. Pavla, která před ním ležela na stole a zrak mu padl na třináctou kapitolu Listů Římanům: „Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodování a pitkách, ne v necudnosti a prostopášnosti, ne ve sváru a závisti. Ale oblečme se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že to vyvolává žádosti.“
Tato slova byla jakoby adresována přímo Augustinovi. Vzápětí se rozešel s matkou svého syna, ještě pár týdnů vyučoval jako profesor rétoriky, pak uzavřel školu a odešel s matkou Monikou a několika přáteli na statek Cassiaciaku nedaleko Milána. O velikonocích r. 387 -jak již bylo řečeno- pak přijal z rukou biskupa o se svým synem Adeodatem křest.
Aby mohli dále prospěšněji sloužit Bohu, Augustin a Monika se vraceli z Milána do Afriky. Bylo to v Ostii nad Tiberou, kde vzdáleni od světského ruchu, po obtížích dlouhé cesty odpočívali u otevřeného okna, odkud bylo vidět přes zahradu na otevřené moře. Přátelsky spolu rozmlouvali, ale ne o minulosti, ale o tom, co na ně čeká. Rozjímali o radostech, o kterých se píše v bibli, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují... A pak s těmito radostmi porovnávali rozkoš tělesných smyslů a dovolenou pozemskou blažemost, vzkříšení těla a věčnou odplatu... Tu Monika řekla Augustinovi:
„Co se mne týče, synu, nic mne více nepoutá k tomuto životu. Co bych zde ještě dělala a proč jsem zde, nevím, protože se již naplnila má naděje. Měla jsem jen jedno přání, které měl drželo při životě. Abych tě viděla jako katolického křesťana dříve než umřu. Hojně mi toho Bůh nadělil, že tě vidím jako sluhu Božího a že jsi od sebe odvrhnul všechnu pozemskou rozkoš. Co bych zde více dělala?“
Asi pět dnů po této rozmluvě Monika omdlela a onemocněla. Augustin a jeho bratr stáli u jejího lůžka, zarmouceni nad tím, že tak daleko od domova, v neznámé cizině, jejich matku překvapila nemoc. Věděli, že si zjednala hrob vedle svého manžela. Když přišla Monika k sobě, zvolala:
„Kde jsem byla?“ Pak se podívala na syny sklíčené zármutkem a řekla: „Pochovejte zde svou matku!“
Augustin mlčel, zadržoval pláč, ale jeho bratr řekl něco v tom smyslu, že by si přál, aby neumřela v cizině, ale ve vlasti. Vyslechla ho se zarmoucenou tváří, pokárala ho pohledem, že tak smýšlí, načež pravila:
„Pohřběte moje tělo kdekoliv, nezarmucujte se starostí o mne, jedině o co vás prosím, pamatujte na mne při Hospodinově oltáři kdekoli budete.“
Její nemoc se zhoršila a devátý den od počátků své choroby duše opustila její tělo. Stalo se ro roku 387, v padesátém šestém roku Moničina života. Augustin jí zatlačil oči a pochoval v Ostii na mořském břehu. Potom se vrátil do vlasti, žil tři roky na samotě poblíž Tagasty. V roce 391 byl v městě Hippo vysvěcen na kněze a pro svou zbožnost a učenost byl jmenován pomocníkem tamnějšího stařičkého biskupa, po jeho smrti r. 395 byl zvolen jeho nástupcem. Jako biskup se staral nad jiné o přiměřené vzdělávání mladšího duchovenstva a o zřízení semináře. Zemřel roku 430 během obležení Hippa vandalským králem Genserichem.
Jeho památku slaví církev dne 28. srpna a svaté Moniky 4. května. Slovy, spisy a životem působil Augustin ve prospěch církve nejen v Africe . V MF Dnes 11. srpna 2007 se píše: „Kniha Vyznání sv. Augustina, nejstarší dochovaná autobiografie evropské literatury, sepsaná navíc nejvýznamnějším latinským církevním autorem Aureliem Augustinem, předběhla dobu minimálně o patnáct století a její dopad na vývoj křesťanství je nepřehlédnutelný. Pro otevřenost duševních zápasů a pochybností stupňovaných až k zoufalství, bývá Vyznání právem řazeno k nejobjektivnějším požitkům moderní poezie. Svým myšlením Augustin předjímal i některé novodobé filozofy, počínaje Descartem. Navíc Augustin ve svém Vyznání objevil nový žánr, kombinující autobiografické vyprávění s filozoficko- teologickými úvahami.“
Monika se stala na dlouhou dobu vzorem všem křesťanským manželkám a matkám. Příkladným životem, modlitbou a trpělivostí získala pro církev velikého světce – Augustina.
P. S.
Co se týče literatury a dokladů, které nám po sobě Augustin zanechal, dochovalo se nám 113 knih a traktátů, přes 200 dopisů, které jsou cenné zejména proto, že si biskup z Afriky dopisoval s předními osobnostmi své doby, mimo jiné s papežskou kurií i s císařem a heretiky. Zachovalo se nám více než 500 kázání, která nastavují zrcadlo úrovni a vkusu doby v které Augustin žil. Ze spisů patří mezi nejcennější dílo O státě Božím (De Civitate Dei), v kterém hájí víru přeed obviněním, že Řím padl vinou křesťanů. Roku 410 byl totiž Řím dobyt gótským vládcem Alarichem. Slavomír Rewik v knize „Velká kniha světců“ píše:
“Kromě toho by moderní přírodovědci zaplesali, když se Augustin zabýval otázkou vzniku světa a času a shledal, že čas může být tam, kde je svět a změna. Čas a svět totiž musely vzniknout společně a doslova ,svět byl stvořen s časem´. Což je poznání, jímž přírodovědci a kosmologové odpovídají na otázky spojené s velkým třeskem, o němž neměl Augustin nejmenší představu. Čas a prostor vznikaly současně s tímto třeskem a tedy s rozpínáním vesmíru, právě tak jako v okamžiku, jemuž říkáme big bang byla uvolněna nepředstavitelná suma informací. Na druhé straně prezentoval Augustin církvi četné problémy, například otázku Božské Trojice a její trojjedinosti. Jde o Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. Tedy v podstatě o tajemství, do něhož nejsme s to nahlédnout, právě tak, jak nejsme s to nahlédnout do prvních vteřín po velkém třesku, nehledě o pohled za velký třesk.

 

 

Karel Kyr