Jdi na obsah Jdi na menu
 


Judaismus a sv. Augustin 1.část

synagoga-galilea-vykopavky.jpg

 

 

 

 

sv. Augustin a Ježíšovo židovství

 

 

 

 

                                                                                

                                                                                 V XVIII. knize druhého svazku zcela ojedinělého díla svatého Augustina nazvaného O Boží obci (De civitate Dei), nalezneme příkladně v jeho 46. kapitole některá tradiční a silně zažitá tvrzení a odkazy, které měly našim věřícím pro podporu a upevnění  jejich přesvědčení dokazovat  oprávněnost a jedinečnost naší víry především na základě různých proroctví, Žalmů a dalších textů obsažených v Tanachu. Zároveň  zde Augustin pro tento účel užívá i odkazy na některé novozákonní autory - ve skutečnosti však na neznámé spisovatele, kterým byly pro zvýšení prestiže novozákonních textů později přiřčena známá jména z Ježíšova života:  Matouš, Marek, Lukáš a Jan. 

     Dnešní biblistika však spatřuje problematiku autorství evangelií v ještě složitějším světle a dokonce připouští různé fáze jejich vzniku, to znamená i podíl více, později velmi pečlivě zvolených, nám však neznámých autorů, z jejichž různých textů byly vybírány jejich nejdůležitější christologické části. Tím že tyto skutečné autory neznáme, jsme ve skutečnosti velmi ochuzeni, neboť neznáme ani jejich motivaci k sespání svých zpáv, nevíme, zda někdo z nich byl například přímým svědkem Ježíšovy veřejné působnosti. Byl někdo z nic odpadlý žid jako apoštol Pavel, byli to prvokřesťané, nedávní pohané? Existuje celá řada dalších nezodpovězených otázek, které by mnohým badatelům pomohly doplnit a vyjasnit široké spektrum velmi zajímavých okolností, za kterých naše evangelia vznikala. A to nejen proto, že například některá z nich vznikla vlastně až přibližně 70 a možná více roků po Ježíšově smrti.

    Jeden zvídavý žák druhého stupně jisté církevní školy  nedávno řešil s vyučujícím  otázku, proč se údajný očitý svědek Ježíšovy působosti rozhodl k sepsání svého evangelia až po takové době, a zda k tomu ještě mohl mít - vzhledem k jeho předpokládanému věku - dostatečné dispozice. Upřesněme, že se  konkrétně jednalo o evangelistu Jana.

     Výslednému evangelijnímu textu bylo přiřčeno  autorství určité významnější osobnosti z údajného Ježíšova blízkého okolí proto, aby se takovému textu dodala váha, úměrná jeho významu pro naše učení. Na tomto konstatování nehledejme nic objevného, ani příliš znepokojujícího; jde v podstatě o standardní postup, který jsme mimo mnohé jiné také zřejmě převzali z  náboženského judaismu jako vůbec prvního monoteistického učení na světě. Nutno však podotknout, že na rozdíl od našeho dogmatičtěji zaměřeného křesťanství  židovské učení užívá nejen v oblasti jejich svatých textů především doplňující výrazy tradice, naše tradice, tradice nám říká, můj názor je..., naši učenci zastávají názor a. j, také i v oblasti jejich autorství, době vzniku, i v dalších podstatných teologických otázkách. Uvedené však platí s výjimkou textů svaté Tóry, o jejichž autorství a době vzniku si žádný zbožný žid na světě nedovolí ani náznakem pochybovat, nebo snad dokonce o jejich autentičnosti jakkoli diskutovat.

    Naše dnešní zamyšlení  spočívá především v naší dlouhodobé snaze mimo jiné i poskytnout realisticky smýšlejícím věřícím určité pro někoho možná nové, nebo alespoň méně známé skutečnosti z křesťanství  Augustinovy doby, z jeho počátků, i z jeho nepochybných vazeb na většinu původního učení a víru Ježíšova  židovského národa. Od tohoto také i  námi utiskovaného a v mnoha případech fanaticky, nesmírně krutě pronásledovaného  národa, pro který i náš svatý Augustin nikdy nepoužíval mírnější  výraz, než naši židovští nepřátelé, jsme například přijali i způsob jejich bohoslužebného shromažďování, i styl a uspořádání  jejich prostorů pro tyto účely. V dlouhém výčtu například nemůže chybět ani očividná podoba základního uspořádání mnoha prvků bohoslužby obou náboženských směrů a podobně...K tomu jen podotýkáme, že biblický judaismus se sám nepovažuje za náboženství, nýbrž za způsob života s Bohem

   Skutečnosti, které často úmyslným zkreslením způsobeným prvokřesťansky euforickým nadšením, nedostatečnými a povrchními jazykovými znalostmi, nebo pozdější svévolné zásahy bezpočtu mnišských opisovačů do posvátných textů, měly svůj velký podíl na vytvoření a udržování především náboženského antijudaismu především z naší strany v podstatě až do dvacátého století. Nejrůznější manipulace s obsahem původních záznamů, vytrhávání jednotlivých vět z kontextů, zkomolené a špatně přeložené a vykládané texty, nebo naopak nezařazení jiných evangelijních zpráv do kanonizace Písma, a mnohé další podobné aktivity měly původně za cíl nalezení a upevnění zásadních prvků, tvořících teologické základy našeho nového náboženství. Ty ovšem byly defintivně ustanoveny vlastně až v Augustinově době.

    Takový postup při utváření nového náboženského směru odedávna byl a je zcela standardní i v ostatních nově vznikajících duchovně orientovaných denominací na celém světě a pokud se takovým způsobem může člověku nabídnout duchovně obohacený kvalitní život,  jde zřejmě o Boží vůli a rozhodnutí. Jestliže je nový náboženský směr vycházející z jiného staršího třeba až překvapivě úspěšný a rychle se šíří, není třeba ze strany původního směru  závistivě bít na poplach a hledat a poukazovat na novém směru na jeho nedostatky. To už pak zavání troufalou a možná až sebezničující kritikou Božího tvora vůči vůli svého Tvůrce. Možná že právě tím, že Bůh svojí vůlí dopustil vznik nového duchovního proudu a požehnal mu, dává najevo původnímu náboženskému směru svoji nespokojenost se životem v Bohu, který praktikují jeho členové, popřípadě celý národ. A právě toto byl zřejmě případ vzniku křesťanství na základě jeho odštěpení od původního, ovšem i samotným Ježíšem praktikovaného židovství Boží Smlouvy, jak ho tehdy chápali a dodnes také chápou židé, národ této Smlouvy.

     Chování a způsob především duchovního života židovského národa se totiž mnohokrát v jejich téměř už čtyři tisíce let staré historii postupem času začalo značně odlišovat od principů Smlouvy, kterou jim dal Stvořitel a kterou svobodným rozhodnutím „ratifikovalo“, tedy přijalo tehdy šest set tisíc přítomných  dospělých mužských svědků tvořících pevný základ Ježíšova židovského národa. Ostatně byl to ve své době mimo mnoho jiných zbožných židů také i Jan a právě jeho příbuzný Ježíš, kteří se vydali na nelehkou cestu potulných kazatelů, kteří se také rozhodli hlásat především mezi venkovským lidem nutnost hlubokého pokání a radikální nápravu duchovního života národa Izraele, který se svým jednáním v určitých bodech už rapidně odlišoval od nekompromisních požadavků sinajské Smlouvy. Žádný z těchto židovských kazatelů však nehlásali nutnost, ani žádným způsobem neusilovali o zrod nějakého nového náboženství – to rozhodně nesmíme zapomenout. (V našem případě  se tak na základě Pavlovy horečné  - a podotýkáme, že už tehdy značně protižidovské -  aktivity začalo fakticky dít  až přibližně dvě desetiletí po Kristu.)  Opačné jednání by totiž znamenalo zpochybnění Boží Smlouvy, nebo alespoň některých jejích bodů.

Jak všichni víme, v židovském národě se poprvé a svými dopady úspěšně tato snaha objevila samozřejmě ne u Tóru hluboce uctívajícího Ježíše, nýbrž až u jejich zbožného, avšak později odpadlého soukmenovce Saula, budoucího faktického zakladatele naší víry, známého jako apoštola  Pavla. Ten, přestože tohoto velkého syna Abrahámova národa nikdy neviděl, ani neslyšel, teprve až několik roků po Jeho smrti  začal vnímat smysl Mistrovy kazatelské, rok trvající mise svým vlastním pohledem. A to na základě jeho osobní vize v damašské poušti, kde se mu Zmrtvýchvstalý Kristus  zjevil. Tedy ne o Jeho osobnosti, kterou v podstatě neznal (logicky proto se o Ježíšově životě téměř nikde nezmiňuje), nýbrž o významu a smyslu velkého, pravou víru obnovitelského a na pokání izraelského lidu apelujícího Ježíšova díla, začal Saul hovořit mezi řeckými pohany nejprve v oblasti, odkud sám pocházel. Opodstatnění jeho vlastního výkladu smyslu Ježíšovy veřejné činnosti i původu jeho osobnosti se nakonec především u pohanů ukázalo jako správný krok a proto se také i my dnes považujeme za křesťany, souhlasící s Pavlovým  teologickým pojetím Ježíšovy existence.

     Ačkoli určité zbožné skupiny tvořící židovský národ s některými částmi veřejných projevů a skutků Ježíše nemohly souhlasit, protože se v určitých bodech jasně lišily od Božího učení v Tóře, nevybočovalo jeho chování a projevy na veřejnosti z náboženského hlediska natolik znepokojivě, že by snad ohrožoval základní židovské učení Smlouvy. (Ježíšovy veřejné aktivity přinášející pozornost davů se báli především Saducejové, po generacích si předávajících  nesmírně výnosné místo kněží - správců jeruzalémského Chrámu. Nebrojili přímo proti Ježíšově teologii, nýbrž se báli jeho některých až revolučně pobuřujících názorů, které mohly v přeplněném Chrámu vyvolat mezi věřícími nepokoje a především by tak v případě zásahu římských vojáků, udržujících ve městě klid, byly ohroženy finanční dary z velkých pokladen, hojně umístěných v Chrámu a okolí.)

K tomu došlo jak víme až po jeho jen rok trvajícím veřejném působení, když se rozhodl na velké pesachové svátky vstoupit do Jeruzaléma a upoutat tam na sebe pozornost tisíců přítomných židovských poutníků, římských vojáků i saducejských kněží, správců chrámu a vyvolat s nimi konfrontaci. To vše podle vizí dávných proroctví. Tehdy už s největší pravděpodobností začal považovat veškeré své jednání a chystané kroky za vůli svého Boha, Otce všech lidí, samozřejmě především židovských věřících, kteří s ním podepsali Smlouvu, a kterým za to slíbil Boží požehnání. Ovšem s dovětkem podmínky do doby, dokud budou tuto Smlouvu dodržovat, což byla důležitá okolnost v jejich veškeré další existenci. Do Jeruzaléma Ježíš putoval po celý svůj život  jako každý zbožný izraelita  alespoň třikrát ročně na tzv. poutní svátky, které byly předepsány v Chumaši (Tóra, z hebrejské číslovky pět – Chameš, tedy pět svatých knih, křesť. Pentateuch) jako přání Boží vůle, takže se tam velmi dobře orientoval a stejně dobře znal jak jejich přesnou organizaci, tak jejich tradiční saducejské organizátory.  Velmi dobře znal i organizaci a brutální chování římských vojáků z místní  jeruzalémské posádky.

     Přestože nepochybně všichni víme, že Ježíše na základě jeho chování před jeruzalémským Chrámem zatkli v Getsemanu výhradně tito římští vojáci, a tito ho také   druhý den za městem ukřižovali, chceme jen v zájmu skutečnosti upřesnit, že na rozdíl od naší vžité tradice došlo k jeho zatčení už ve středu, a  k ukřižování  tedy ve čtvrtek dopoledne, jak to ostatně mimo jiné zdroje zcela  jasně uvádí například i evangelista Jan (18, 28). V pátek byl už totiž velmi významný  Pesachový svátek za přítomnosti desetitisíců židovských věřících poutníků a nic podobného by se tedy ten den nemohlo stát. Na tabulce, na kterou se v krátkosti zapsalo pro informaci kolemjdoucím odsouzencovo provinění a přibila se na kříž nad jeho hlavu, nebylo v Ježíšově případě uvedeno jako důvod k ukřižování provinění proti židovskému náboženskému zákonu - kupříkladu Mesiáš židovského národa, apod., které by tak jasně dokazovalo, kdo  jeho smrt inicioval. 

     V našem křesťanském prostředí se však od samého začátku až v podstatě do nedávné doby tendenčně tvrdilo (savtého Augustina nevyjímaje), že Ježíše zabil jeho vlastní židovský národ za to, že se prohlásil za jejich dávno  očekávaného Mesiáše. Ani jedno však nesouhlasí se skutečností. Ježíše mohli ukřižovat – a také to udělali výhradně římští okupační vojáci a na tabulce nad svojí hlavou měl mučedník se škodolibou ironií vlastní Pilátovi trojjazyčně napsaný skutečný důvod odsouzení : Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, což znamenalo, že skutečný důvod Ježíšovy tragické smrti byla podle římských zákonů vzpoura, neboť se měl veřejně prohlásit za židovského krále. Na vzpouru pamatoval římský zákon jediným možným trestem, a ten také římané velmi urychleně ještě před Pesachem vykonali. Pilát, nesmírně krutý a zároveň zbabělý a podle historiků nervově velmi labilní  římský prefekt dané provincie se totiž nesmírně bál skutečné vzpoury obrovských davů židovských poutníků právě přebývajících v Jeruzalémě na tyto svátky. Než se mezi davy rozkřiklo o probíhajícím soudu s jejich soukmenovcem a poté  i o vyhlášení trestu, byl již Ježíš bohužel římskými vojáky ukřižovaný. O staletí daleko pozdější dramatické líčení zatčení, a především průběhu soudu, vedené z naší strany, velmi často poukazuje na tehdy ve skutečnosti spíše náhodné přítomné Ježíšovy soukmenovce jako na krvežíznivý židovský národ en-bloc, se vztekem a nenávistí zarudlýma očima, zlostně řvoucí a krvelačně  dychtící po Ježíšově smrti.

    O skutečnosti, že pravda však byla  jiná, však dnes hovoří i mnoho studií nežidovských a dokonce samotných křesťanských autorů  a od podobných pojetí se dnes postupně dokonce i sama naše církev  v mnoha  případech distancuje. V pracích na toto a podobné téma, které jsme měli možnost mnohokrát důkladně prostudovat, se v této souvislosti například poukazuje na častou nereálnost a zkreslenost takových líčení okolností Ježíšova soudu a jeho odsouzení už jen proto, že Ježíše ve skutečnosti znalo z jeho ročního veřejného působení jen malé procento židů. S jasným úmyslem  a bez ohledu na skutečnost uměle zveličovaný zájem a angažovanost Ježíšova vlastního národa na jeho tragické smrti byla bohužel dalším důležitým argumentem pro časté projevy nenávisti k Božímu národu z naší strany a jedním ze základních kamenů  budoucího antijudaismu. 

     Jako jeden z logických důvodů malé informovanosti tehdejšího židovského národa o Ježíšově existenci se často poukazuje na tehdejší nesmírně omezené komunikační možnosti, které v podstatě nejvíce spočívaly na ústním předávání informací na poměrně velkém území. Analfabetů u střední a nižší vrstvy obyvatelstva byla v té době drtivá převaha (při té příležitost podotýkáme, že například i Augustinova matka svatá Monika ještě ve čtvrtém století neuměla číst ani psát, což ovšem byla standardní situace nejen žen v římském pozdně antickém imperiu). Jako další důvod rozporující tehdejší líčení drtivého podílu židovského národa na odsouzení a smrti svého židovského soukmenovce Ježíše udávají historici i někteří dnešní badatelé skutečnost, že on sám, případně i se svým bratrancem Janem nebyli jediní velmi zbožní aktivisté, kdo podobnou obrodnou náboženskou misi v Judei podnikali – mnozí této bohulibé potulné kazatelské existenci zasvětili celý svůj život a dokonce tento způsob života ve víře předávali i svým synům.  To se dělo už daleko před Ježíšem, a také i po něm až minimálně do doby zboření monumentálního Jeruzalémského Chrámu - opět římskými vojsky.

     Autoři  uvedených poznatků tím poukazují na fakt, že židovský národ byl na podobné náboženské obroditele nejrůznějších kvalit do určité míry zvyklý a pro jejich množství a určitou vzájemnost jejich projevů jim většinou byla věnována pozornost, nepřesahující akční rádius okresu, kde se kazatel momentálně nacházel. Připomínáme zde například podobnou, avšak první roky mimořádnou pozornost nevzbuzující kazatelskou praxi na řeckém pohanském venkově už zde zmíněného apoštola svatého Pavla, samozřejmě na jiné téma. První křesťanské obce, které v Malé Asii založil, čítaly zpočátku v mnoha případech jen například členy jedné jediné rodiny, popřípadě se služebnictvem, nebo nejbližšími příbuznými.

     Mnoha rozhovory s našimi křesťanskými spolubratry rozličného věku jsme zjistili drtivě většinovou neochotu k dalšímu možnému vzdělávání i samostudiu biblických textů a náboženské historie omlouvanou především nedostatkem času. Velké většině bohužel stačí pro splnění své povinnosti jednou týdně návštěva bohoslužby a jako její vzdělávací část vedle úryvku z Písma především vyslechnutí si kázání na různá témata. Za doby Ježíšovy roční kazatelské a křtící mise v Judei a pak ještě celých patnáct století poté až do Gutenbergova převratného vynálezu, se jak víme veškeré informace a poznatky mezi prostým obyvatelstvem předávaly především ústně. Židovský národ postavil svojí existenci vedle nepředstíraného osobního života ve víře každého jednotlivce zároveň na plnění Boží vůle předanou Zákonem. K tomu, aby tuto vůli plnili, je v prvé řadě zapotřebí každodenního systematického studia především textů svaté Tóry. Tak tomu bylo za Mojžíše, v Ježíšově době, a tak je tomu i dnes a  proto se Ježíšovu židovskému národu už dávno říká národ knihy. Zmiňujeme se o tom jen proto, že sám Ježíš bývá velmi často líčen ve své pozemské roli jako původně prostý nevzdělaný dělník, kterému jeho Otec Bůh předal svoji nejvyšší moudrost, aby jí později, až mu určí, tuto Boží moudrost předával lidem. Z uvedeného si však dovolujeme zpochybnit jen jeho charakteristiku jako prostého, nevzdělaného člověka. Žádný skutečně věřící a zbožný příslušník Ježíšova národa právě z důvodů jeho povinnosti studovat Boží texty nikdy nemohl být nábožensky nevzdělaný, kupříkladu ani příslušníci novozákonně tak populárního řemesla, jakým bylo rybářství. Z některých historických dokumentů například vyplývá, že právě Ježíšovo předpokládané tesařské řemeslo (některé prameny poukazují spíše na větší pravděpodobnost jeho řemesla kamenického) bylo v tehdejší nejen vysoce ceněno z hlediska praktického, ale  také i proto, že především na malých široce roztroušených venkovských  obcích místní tesař pro své obyvatele údajně většinou  platil za znalce Tóry.

     Vzhledem k tomu, že se především dříve každý potomek zbožného žida vždy učil  od malička  nejdůležitější části  obsáhlé posvátné Tóry velmi úporně memorovat (dnes mají děti pochopitelně další široké vzdělávací možnosti), bylo i za Ježíše považováno velmi mnoho dospělých izraelských mužů za znalce Tóry i navzdory tomu, že vždy nemuseli umět ani číst, ani psát. Není pochyb o tom, že se i on sám už jako dítě, zvláště jako nevlastní tesařův syn, nesmírně důkladně s texty Tóry seznamoval a tak jako jeho jiní vrstevníci zcela jistě  uměl citovat její celé pasáže. Studium Boží Tóry, snaha o detailní plnění Jeho Zákonů a předávání těchto zkušeností dalším generacím byl odjakživa a je i dnes základní smysl života každého věřícího příslušníka Ježíšova židovského národa. Přihlédneme - li k uvedeným důkladně ověřeným poznatkům, usnadní nám nabyté vědomosti lépe pochopit hlavní důvody, které židovský národ vedly ke vždy odmítavým stanoviskům  na historické snahy našich křesťanských souvěrců na náš výklad některých jejich svatých textů. Především máme na mysli ty případy, kdy ti naši souvěrci v těchto židovských spisech hledali důkazy a na jednotlivých úryvcích  textů pak také dokazovali, že o budoucí existenci našeho Ježíše Krista jako Mesiáše, spasitele světa, už před tisíci roky prorokovali nejvýznamnější židovští proroci.  A právě nad jedním, nebo nad  dvěma takovými úryvky, na kterých totéž dokazuje i velký Augustin, se za chvíli budeme zamýšlet. 

      Některé uvedené poznatky ze židovského národa, náčrt několika okolností Ježíšova života a pozdějších příčin jeho smrti jsme jen heslovitě nastínili v souvislostech s dalšími příčinami pozdějšímu vzniku náboženského  antijudaismu, který nepochybně ovlivnil myšlení a mnohá díla také i našeho mimořádného světce svatého Augustina.

     Antijudasimu jako synonyma vrcholně úspěšného díla skutečného zla, trvalého protikladu dobroty, vyrovnanosti, lásky a nekonečné trpělivosti svého bytostně nenáviděného nepřítele Boha Stvořitele. Boha, který právě s tímto vyvoleným, námi křesťany bohužel naprosto nepochopitelně velmi často opovrhovaným a pronásledovaným  židovským národem Ježíše uzavřel svoji věčnou Smlouvu. Zdůrazňujeme: se židovským národem. Tedy s národem, od kterého jsme my křesťané (ještě coby dřívější pohanští uctívači model, polyteisté a vyznavači mnoha kultů) později převzali za svého jejich mimořádného židovského soukmenovce Jošuu jako i našeho Boha a našeho Mesiáše. A to  navíc dokonce jako Syna jejich jediného Boha  – Hospodina, židovského Boha, výhradního autora jejich vzájemné Smlouvy.

     Boha, který svému židovskému národu především přikázal: Nebudeš mít jiného boha mimo mne.  Věrnost a úporná snaha tohoto Ježíšova národa o striktní  dodržování daného (významově hned druhého nejpodstatnějšího) Hospodinova přikázání ovšem začalo přinášet zvlášť od Augustinova pátého století výše vyvolenému židovskému národu především z naší křesťanské strany mnohá nesmírná utrpení. A to ruku v ruce s římskou  státní mocí, kdy jsme se naprosto jednoznačně stali státní církví, tedy církví jednoho - nedávno ještě pohanského - státu, který zabil Ježíše. 

    Na počátku vzniku vzájemného nepřátelství jednoho prastarého zbožného národa a jednoho nového náboženského seskupení teologicky z něho vycházejícího, šlo především o neuznání  Ježíše svým vlastním národem za židovského Mesiáše, jak začal jejich velkého soukmenovce od své damašské vize chápat nejprve řecký žid Saul, pozdější Pavel. Důvod neuznání Pavlova výkladu byl  z pohledu jeho vlastního židovského  národa jasný a nepochybný: Ježíš podle  něho nesplňoval ani základní mesiášské charakteristiky, ani jeho veřejnou roční kazatelskou činnost neprovázely mnohé mimořádné události a děje, spojované s příchodem očekávaného Mesiáše, popisované dávnými  židovskými proroky. Pavel jako vzdělaný žid samozřejmě velmi dobře znal pohnutky, které jeho vlastní národ vedly k nepřijetí jeho výkladu, o tom rozhodně nemůže být  pochyb. Takže předem znal i nesouhlasné reakce svých učenců a rabínských autorit. 

    Jedním z mnoha dalších důvodů neuznání Ježíšova mesiášství jeho vlastním národem byly některé jeho  výroky, které se poprvé začaly na veřejnosti objevovat jako autentické evangelijní zápisy a listy, ovšem až přibližně třicet až sedmdesát let po Jeho ukřižování římskými vojáky. První z nich psal právě Pavel. Tyto projevy totiž podle těchto záznamů naprosto nekorespondovaly s mnoha rysy očekávaného Mesiáše, rovněž nastíněné starými židovskými proroky. Další kámen úrazu který se objevil později, byla skutečnost, že dávnými proroky popisovaný židovský Mesiáš má být člověk, nikoli Bůh, či snad jeho Syn. Některé názory jejich učenců dokonce hovoří o mesiášském příchodu dvou synů židovského národa, z toho jeden má být z kněžské třídy kohenů.

Později, zřejmě definitivním impulzem pro trvalé nepřátelství našich dávných křesťanských spoluvěřících s Ježíšovým židovským národem, bylo jejich už zmíněné striktní odmítnutí na náš křesťanský nátlak uznat svého soukmenovce dokonce jako Boha, resp. jako Syna jejich židovského Boha Smlouvy. Především tyto uvedené příklady, a samozřejmě i mnohé další, stály na samém počátku nekonečně dlouhé řady případů často hrůzného útisku Ježíšova židovského národa  v naší režii, nebo za našeho souhlasu a podpory. A to často za požití různé  náboženské symboliky a hromadného provolávání hesel a různých vzývání ve jménu Boha, paradoxně dříve jediného a výhradního Boha  právě židů, židovského Boha, kterého jsme i také my po Ježíšově smrti přijali za svého.

     Samozřejmě, že většinou při různých protižidovských výpadech nešlo vždy jen výhradně o naše horlivé a většinou poctivé, avšak historii židovského národa zřejmě jen velmi povrchně znající věřící.  Často se k nim ke škodě samotné církve přidávala nejrůznější bezvěrecká chátra a  spodina, v projevech násilí vůči Ježíšovu národu a v rabování jeho majetku mnohdy nejaktivnější, jak popisují mnohé historické dokumenty. Mezi další příčiny systematické negace židů z naší strany samozřejmě patřila zmíněná úmyslně  zkreslená, avšak staletími vžitá a nadále systematicky udržovaná interpretace faktu, kdo ve skutečnosti velkého syna židovského národa odsoudil a zabil. Náš dlouhá staletí neměnný a zatvrzelý postoj se nedá omluvit, chápat jeho pohnutky však snad - jen do určité míry  - ano.

     V prvních dobách naší mladé církve totiž naši věřící věděli v drtivé většině z doslechu, kdo Ježíše soudil a zabil a tento pevně daný fakt také nikdo nezpochybňoval. Veškerá relevantní  svědectví a historické záznamy o události hovořily jasně. Teprve později, především v době  před  Augustinovým narozením a pak v průběhu jeho života, začal velký a překvapivý proces diametrálních změn ve vztazích vládců římského státu (Konstantin Veliký), veřejností samozřejmě stále ještě  pevně zafixovaného jako státu, jehož příslušníci zabili Ježíše, a naší církví. Církví, mimo jiného známé také pod názvem jako Ježíšova církev. Naši věřící byli postupně nuceni svůj postoj k Tiberiovu, nyní Konstantinovu  Římu alespoň navenek přehodnotit, jinak by je čekaly potíže, a to nejen od státu, nýbrž i od představitelů své církve.  (Právě náš Augustin své věřící velmi důrazně nabádal, aby dodržovali zákony okupantů a byli k císaři loajální.)  Ti totiž náhle od státu obdrželi nejen mnohá privilegia, ale i dosud naprosto ojedinělou moc i ve světských záležitostech. A právě v této době spatřila světlo světa, nebo se lépe řečeno upevnila uměle vytvořená, zavádějící a ničím nepodložená, a konečně pro samotné křesťany zcela matoucí interpretace podílu Ježíšova národa na jeho smrti.

     Římští císařové počínaje Konstantinem totiž začali naši církev, zrozenou především na základě oběti právě tohoto národa Ježíše, paradoxně považovat za své přímluvce u jejího mocného Boha, a to nejen pro vnitřní bezpečí imperia, ale především pro úspěchy chystaných válek. V dnešním Římě ještě dnes nalezneme množství skvostných architektonických děl z té doby (většinou zkonfiskované pohanské stavby), které mimo mnohé další velkorysé dary nevyčíslitelných hodnot obdržela naše církev jako velkolepá shromaždiště k modlitbám a bohoslužbám, sloužené především za požehnání štědrému císaři a za zdar jeho válečných plánů. Loajalita našich věřících se státem byla v době obrovských sociálních problémů obyvatelstva základní normou k zajištění jejich dobré existence. Ježíšův vlastní národ tímto způsobem rychle dostával cejch národa Kristových vrahů, a později dokonce bohovrahů ! A  podle toho, jaký vztah si k židům vytvářela naše v té době už státní církev, zaujímal svůj postoj k nim i římský stát. Jaký byl, poznáme u našeho Augustina, který v té době Ježíšův národ  nazýval (v těch lepších případech) především slovy naši nepřátelé. Jakýkoli pokus o naší toleranci a uznání prastarého náboženského způsobu života, který jsme po zřejmých úpravách přijali i za svůj, vždy  pohořel na židovské obhajobě své Bohem předané víry. A samozřejmě na jejich chápání našeho mladého křesťanství, které  podle nich právě z jejich judaismu sice zdánlivě převzalo pojem transcendentního Boha, ale brzy ho prý naprosto nepřijatelně obdařilo lidskou podobou, a to příslušníkem jejich národa Ježíšem

     A právě vytvářet jakoukoli svoji podobu Bůh Stvořitel světa židům na Sinaji striktně pod hrozbou utrpení a smrti provinilců zakázal. Pro svoji nezlomnost ve víře a věrnost slibu svému  (později i našemu) Bohu  - Augustin jí nazýval židovskou tvrdohlavostí a zatvrzelostí - byli pro nás židé naprosto neprávem po celých patnáct století chápáni a nazýváni především jako Ježíšovo vrazi. A podle toho vypadal náš vztah k nim. Narazíme-li někdy při studiu Augustinových spisů a prací dalších křesťanských autorů na unáhlené, nedomyšlené avšak uměle udržované záštiplné výrazy a projevy o židovském národě typu bohovrazi, zabili nám Ježíše, a podobně, zamysleme se nad tím, s jakým úmyslem byly uměle vytvořeny, kdo je uměle udržoval a hlavně jak tragické měly následky. Pro oběti těchto projevů to byly především následky z hlediska jejich dočasné pozemské existence, pro  jejich tvůrce z pohledu Boha Stvořitele pak zřejmě  následky z hlediska jimi očekávané radostné existence na věčnosti.  

     Teprve až 2. vatikánský koncil ve svém historicky převratném dokumentu Nostra aetate z konce října 1965 poprvé v dějinách naší církve alespoň částečně mírní dva tisíce let trvající zcela zkreslenou  charakteristiku židovského národa pro jeho úlohu ve smrti jejich soukmenovce Ježíše. Vatikánský dokument poprvé v historii církve oficiálně: „Odmítá kolektivní vinu Židů všech dob a míst za Kristovo ukřižování, zavrhuje veškeré pronásledování Židů a lituje projevů nenávisti a antisemitismu, jímž se kdokoli a kdykoli obrátil proti Židům. Židé zůstávají pro své otce milí Bohu, jehož dary a povolání (rozumějme: dary židovskému národu, např. Desatero, Tóru a pod. a povolání židovského národa, např. jeho vyvolení Bohem k určitému druhu zvláštní služby) jsou neodvolatelné“. K tomuto výňatku z deklarace jako jeho doplnění znovu opakujeme jednu nesmírně pozoruhodnou, o čtyři staletí starší větu,  jakoby omylem uveřejněnou v tzv. Římském katechismu, manuálu pro kněze: „Křesťanští hříšníci nesou větší vinu na Kristově smrti, než těch několik Židů (doplňme: konkrétně Saducejů, správců jeruzalémského Chrámu) , kteří se na ní podíleli, protože oni vskutku „nevěděli co činí“, kdežto my to víme až moc dobře.“

     Škoda pro Ježíšův židovský národ, ale především pro svědomí nás křesťanů před Bohem, že tato tehdy až revoluční věta, přestože určená především pro  kněze, zůstala na další dlouhá čtyři století (do zmíněného koncilu) takřka ojedinělým pokusem o sebereflexi naší církve v této otázce. Vzhledem  k faktu, že téměř převratný obsah věty zřejmě nevyvolal odpovídající odezvu širší křesťanské veřejnosti - soudě podle přetrvávající a nezměněné rétoriky vůči židům, dá se předpokládat, že přestože šlo o ryze křesťanské prohlášení, chyběla z té samé strany dobrá vůle učinit první krok k přehodnocení zažitého nepřátelského postoje. 

     Dnešní krátká úvaha snad mohla posloužit jako náš další pokus o pochopení okolností postoje, který naši starší bratří ve víře zaujímali k našim snahám o změnu  jejich několik tisíc roků praktikovaného způsobu  každodenního života s Bohem. V příštím zamyšlení se již budeme věnovat přímo jednotlivým vyjádřením našeho svatého Augustina ke konkrétním úryvkům z Písma, na kterých stejně  jako tehdejší církev dokazuje existenci  Kristovy Mesiášské osobnosti jak židovskými proroky, tak i dalšími zmínkami především v jejich Tóře. V rámci objektivity se také seznámíme i s několika konkrétními námitkami Ježíšova židovského národa na jednotlivé důkazy, které jsme my křesťané v jejich posvátných textech postupně nacházeli.

 

 

 

 

M. Č

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství