Jdi na obsah Jdi na menu
 


Člověk a Augustin

imagesCAEK8OY3.jpg

 

Augustinův pohled na člověka

 

 

 

                               

 

 

 

          Snad každý člověk, kterého zaujme dílo a život svatého Augustina, se dříve nebo později nevyhne překvapivému  poznání, že samotný vrchol, kterým všemocný Bůh zakončil své úžasné stvořitelské veledílo, na první pohled neměl pro Učitele církve téměř žádnou hodnotu. Vrcholné dovršení veškeré Stvořitelovy činnosti, člověk, kvůli kterému připravil všechno  viditelné i neviditelné  kolem nás, má pro velkého myslitele Augustina s jeho přibývajícím věkem i objemem zpracované látky stále menší význam. Jediný smysl má člověk pouze v tom případě, pokud je prostředkem na cestě k Bohu. Tedy žádné očekávané nekonečné velebení vrcholu celé Stvořitelovy tajemné činnosti, nýbrž nečekaně pesimistický pohled na člověka a faktická degradace významu lidstva. Augustinův pohled na smysl bytí je opět vyhraněně černobílý. Bůh by tak v podstatě stvořil člověka hlavně (nebo snad výhradně?) k tomu, aby k němu opět směřoval, což by bylo logické tvrzení, ovšem nebýt teologova  přesvědčení, že vše ostatní, co člověk vnímá a miluje, jeho zájmy, radosti a podobně – pokud nesměřují k Bohu, od Boha je odvádějí. Augustinovo trvalé nadšení výhradně pro Boha, které získal svojí konverzí a které u něho nikdy neochablo, sice církvi přineslo obrovské duchovní zisky, ovšem na druhou stranu také mnoho nejasností a až téměř zkomolených výkladů. Ty však matka Církev do svého učení nepřijala.

         Numidský biskup za svého křesťanského života vyvíjel velmi úporné úsilí k tomu, aby pokud možno co nejhlouběji pronikl do poznání celé problematiky příčin vzniku a další existence hříchu a zla a v jeho dílech na toto téma obvykle zaregistrujeme jistý, s věkem a pronikáním do tématu vzestupný pesimismus v jeho pohledu na hodnotu člověka a na jeho působení  na tomto světě. Ve svých úvahách tak kupříkladu dospěl dokonce až ke svému legendárnímu skeptickému označení lidstva jako  massa perditionis, tedy  hříšná masa. K takovému poznání kupodivu došel navzdory velkému významu, který například přikládal nutnosti pevného přátelství  a  především vzájemné křesťanské lásky mezi lidmi, kterou sám lidem rozdával, ale také od nich očekával. Ovšem přátelství a lásky, které promyšleně, po zralé úvaze a vzájemném rozhodnutí lidi spojuje na cestě k Bohu tak, že vše ostatní, co jim Bůh k této cestě ke zpříjemnění přichystal, je druhotné, nepodstatné, a pozornost od Boha odvádějící.  

         Upřímné přátelství bylo jeho velmi  silnou životní potřebou, po které celý život toužil, a spolu s pravdou se zaujetím hledal a také objevoval. I přes všechen upřímný obdiv a respekt k jeho ojedinělému dílu, a možná až synovskou úctu a lásku k svatému Augustinovi můžeme jen velmi těžko pochopit a bez výhrad přijmout fakt, že tak velká osobnost ve svém pesimistickém pohledu na člověka jednou dojde dokonce až k myšlence, že by pro lidstvo bylo nejlépe, kdyby se přestalo rozmnožovat. Lidé by prý žili jen pro Boha a manželé by nežili přirozeným manželským životem, aby se tak vyhnuli dalšímu předávání dědičného hříchu ve svých dětech. Žili by jako bratr a sestra ve vzájemné úctě a sourozenecké lásce a veškerý svůj zájem a růst by soustředili výhradně ke Stvořiteli. Na logickou poznámku, že by ale v takovém případě pak lidstvo vymřelo a Boží dílo by ztratilo svůj význam, odpověděl Augustin v tom smyslu (a jak vyplývá z větší části jeho učení o tomto tématu), že by v takovém případě lidstvo s předstihem splnilo svojí úlohu zde na zemi a ti, kterým Bůh předurčil spásu v nebeské blaženosti, by se svého štěstí dočkali už o to dříve.

         Ve své nesmírné horlivosti na vytyčené cestě a zaměření veškerého úsilí už jen výhradně pro Boha, ke kterému vykročil po své konverzi v dospělosti, tedy Augustin chvílemi přestává vnímat další existenci stále hřešícího, a tím Boha trvale urážejícího člověka za žádoucí. Tím, že by se člověk přestal rozmnožovat, by vlastními silami urychlil tisíce let očekávaný konec tohoto světa, spásu předem vyvolených a neodvratnou záhubu lidí předurčených k věčnému zatracení. Bůh si za svoji nepopsatelnou lásku ke svému stvoření nezaslouží, aby jím byl nadále tupen a urážen  hříšným způsobem života, kterým člověk od počátku světa žije. Augustin ve své vizi spatřuje šťastného a spokojeného milosrdného Boha, který ve své Boží obci už neurážený hřešícími lidmi navěky přebývá obklopený svými pomocníky anděly a lidmi, kteří se i přes svoji stigmatizaci dědičným hříchem na zemi chovali podle jeho příkazů a zákonů.

         A nejen to, nezapomeňme, že podle jeho učení o predestinaci to jsou lidé, které Bůh přeurčil, ještě než se narodili. V tom případě by to byli i lidé, kteří se možná ani podle Božího zákona nechovali - to ale Augustin samozřejmě ví, a na takovou námitku cituje známé: „Kdo jsi,  člověče...“. Dokonce se zdá, že mu v takové představě příliš nevadí slíbený druhý příchod Božího syna na svět, jehož přesný okamžik zná jen ten, který svět stvořil, a který má znamenat jím naplánovaný konec světa. Zmíněnou vážně míněnou Augustinovou myšlenkou o lidech žijícími jen pro Boha a nepředávajících život dál, dojdeme k poznání, že světec ve své lásce k Bohu by považoval za příhodné, kdyby lidé svojí vlastní iniciativou směřující k zániku lidstva, svému Stvořiteli sice naprosto nevyžádaně, ale přesto „pomohli“ a celý proces zániku hříšného světa tak urychlili. Jelikož o takové „pomoci“ Bohu vůbec uvažoval jako o vhodném lidském konání (i když kvůli špatnosti a bezbožnosti části lidí reálně neuskutečnitelném), musel si být jistý, že Bůh by takovou mimořádnou iniciativu s radostí přijal i přesto, že by byl zásadním způsobem (i když z těch nejlepších pohnutek) narušen jeho tajemný plán s existencí celého svého díla. A musíme poznamenat – nenapadlo v té chvíli Augustina, že by mohl odkudsi  shůry zaslechnout ono: „Kdo jsi, člověče...?“

         Největší pozdně antický teolog byl podle všeho oprávněně přesvědčený, že se ve svém poznání Boha dostal až na samé hranice, kam  se až člověk v Boží milosti může dostat a možná i proto ve svém rozvažování o řešení problému zla a hříchu postoupil až uvedeným snad dobře míněným, ale pro svoji nereálnost asi zbytečným úvahám. Přesto i za takový poznatek bude vděčný každý, kdo si vytváří svůj vlastní obraz Augustinovy osobnosti.

         Na druhou stranu Augustina nelze nevnímat také jako člověka, k jehož nejpodstatnějším charakterovým rysům patří vedle emotivně a vytrvale vyznávané lásky k Bohu také až horoucně projevovaná láska k druhému člověku. (obojí nalezneme například v jeho Confessiones – Vyznání) Tato vrozená vlastnost se projevovala v mnoha obměnách zvlášť výrazně od jeho jinošství, kdy toužil po upřímných a silných přátelských vztazích hlavně mezi svými kamarády a přáteli ze studií svobodných umění v Kartágu. Několik jich skutečně také prožil a dokázal na ně ještě po létech s láskou vzpomínat. Potřeba bez ustání milovat a také tak být milován, potřeba dokonce až vmilovat se do druhého člověka ho dovedla k tomu, že už od svých asi šestnácti let žil dlouhá léta s družkou téměř manželským způsobem života.

         Nadmíru silnou, až krajně vypjatou láskou disponoval i ve vztahu k matce Monice, i když skutečně vroucího a nepotlačovaného projevu synovské lásky byl s největší pravděpodobností schopen  až po svém obrácení. Jiné podstaty bylo jeho upřímně projevované i  toužebně očekávané přátelství až přirozená bratrská láska k několika svým přátelům v Miláně, a po konverzi především Bohem prosycený srdečný vztah ke svým spolubratrům v komunitách. Pravou křesťanskou lásku, upřímné přátelství a vroucí mezilidské vztahy nakonec až do konce života také projevoval svému okolí a hlásal jako duchovní pastýř mezi svěřenými věřícími. Čistá, nezkalená láska ve vztahu k Bohu a srdečné přátelství mezi lidmi navzájem při jejich společné cestě za poznáním jsou  námětem mnoha jeho myšlenek, prací a vnějších projevů, ale jak už bylo řečeno, navzdory tomu je jeho koeficient hodnoty člověka skutečně velmi malý. Nelze také zastírat, že někdy  pod vlivem emocí, marnosti, výbuchem zlosti, nebo později vyčerpávající únavy z nekonečného boje proti domnělým či skutečným nepřátelům církve a rouhačům jednal způsobem, který se jako láskyplný k bližnímu příliš nazvat nedá. Ovšem pokud bychom si v takovém případě chtěli o příčinách vytvořit spravedlivý a objektivní úsudek, museli bychom znát všechny okolnosti, za kterých k takovým projevům došlo.

         Člověk má tedy u Učitele církve hodnotu především (nebo snad výhradně?) v tom, že je  prostředkem na cestě k Bohu. V jednom své díle například hovoří o tom, že je jen jeden druh lásky a tou samou láskou milujeme člověka i Boha. Rozdíl je ale ve vůli, díky které milujeme: „Boha milujeme z vůle vlastní, ale svého bližního z vůle Boží“. V tom případě by nikdy nešlo druhého člověka přirozenou vůlí milovat, protože tato vůle nevychází přímo z nás, z naší přirozenosti, nýbrž z přání a vůle Boha. Takto pojato skutečně člověk slouží pouze jako prostředek. Není příliš obtížné pochopit, jak celou věc vnímal Augustin, totiž že láska a  vzájemné mezilidské vztahy mají ve srovnání s láskou a vztahem k všemocnému Bohu stvořitele jinou charakteristiku. Obtížné je ale pochopit proč a na základě jakých poznatků dva rozdílné způsoby lidské lásky chápe. Podle něho tedy v podstatě láska k druhému člověku směřuje především k Bohu a neslouží k tomu, aby lidé touto láskou v prvé řadě činili šťastnými druhé. Jde v tom případě o Augustinovy obavy, aby lidé nemilovali jeden druhého tak silně, že by v takovém stavu snad zapomínali milovat i Boha? Tedy obavy z nemístné „citové konkurence“? Člověk, respektive jeho význam pak musí být snížený až k míře zanedbatelnosti, aby se tím dostatečně výrazně projevil jasný a nekonečně propastný rozdíl mezi člověkem a Bohem, a aby snad někoho nenapadlo vyvyšovat se až na jeho úroveň. Ale jak  mohl velký teolog ve svém vášnivém zaujetí vůbec připustit obavy z možnosti případného nebezpečí jakékoli konkurence Bohu, které jsou tak navýsost absurdní, že každému věřícímu musí připadat jako zbytečné téma? Pokud se na celý problém Augustinovy negace podstatnějšího významu člověka podíváme z pozice  jeho priorit a snad i s přihlédnutím na právě uvedené poznámky, může takový pohled alespoň někomu snad naznačit návod pro pochopení, těžko však pro souhlas.

         Augustinovo přehnaně vyhraněné učení v tomto směru je podobně  jako v jeho teorii o predestinaci výsledkem jeho úžasného nadšení pro Boha a vše Boží, ale také i pro instituci  katolické církve, v jeho pojetí jako jediné záruky správné cesty ke spáse člověka. Požitek máme mít jedině v Bohu, vše ostatní nám musí sloužit jen jako prostředek, který slouží k dosažení tohoto cíle. Tak jako Jan Křtitel volal lidi k urychlenému obrácení, jako Ježíš hovořil o blízkých dnech a apoštol Pavel v očekávání brzkého příchodu Spasitele tolik spěchal s evangelizací pohanů, spěchá i Augustin. Chce toho ještě tolik lidem sdělit, že pro detailní vysvětlování tohoto učení mu už nezbývá  čas. Spěchejte spolu se mnou za Bohem a nezdržujte sebe ani mě zbytečnými otázkami a pochybnostmi. Nevzdalujte  své myšlenky od Boha pohledem, nebo prožíváním krásy, neprojevujte zvídavost o věci nevedoucí ke spáse; umění, věda, kultura, vše co nemá primárně přivádět lidi k Bohu, je jen ztráta vymezeného času.  

         Kdyby Augustin ve svém neklidu a horečnatosti nešel až k tak extrémním úvahám, a kdyby  člověku poskytnul dostatek času k pochopení svých ideí (kdo z lidí může říci, že všem jeho myšlenkám bezezbytku rozumí?), dospěl by takový člověk nakonec k názoru, že i v tomto svém učení má Učitel církve opět hlubokou pravdu. Člověk bezpochyby není na světě ani sám pro sebe, ani pro druhého, dokonce ani pro tento svět, ale pro Boha, jak je mnohokrát naznačené už v Písmu. Na Boha skutečně často zapomínáme a například v zápalu zamilovanosti dokážeme vyjádřit takovou míru lásky, na kterou Bůh často jen marně čeká. Ve svém spisu De katechizandis rudibus – O náboženském vyučování katechumenů, určenému jako pomůcka  jáhnovi Deogratiovi píše (kap.49): „Přidej se k těm dobrým,u kterých vidíš, že s tebou milují tvého Krále. Najdeš takových hodně, jakmile začneš být také takovým. Neboť jestli jsi dříve toužil účastnit se spolu s nimi podívané a lnul jsi k takovým, kteří spolu s tebou milovali vozataje, zápasníka  nebo nějakého šaška, oč více by tě mělo těšit spojení s těmi, kteří s tebou milují Boha.Za něho se nemusí nikdy ten, kdo ho miluje, stydět, neboť nejen Bůh sám nemůže být poražen, ale i ty, kteří jej milují, činí neporazitelnými. (pozn.autora: a co jeho nauka o předurčení?)

         Krásami světa, druhých lidí a všemi požitky, které nám Bohem daný život nabízí, jsme tedy často natolik omámeni, že skutečně zapomínáme na smysl jejich i naší existence: „Svou naději však nesmíš vkládat ani do těch dobrých, kteří tě na cestě k Bohu předcházejí, nebo doprovázejí, ani sám v sebe, jakkoli daleko bys pokročil v dokonalosti, ale jen v toho, který tebe i je ospravedlňuje a takovými činí.“

         Původní určitá podmračenost Augustinova učení o úloze člověka zde na zemi postupně začíná nabírat světlejší odstíny. Při úvahách o jeho díle se ale musíme zdržet radikálních úsudků, přestože právě radikalizmus byl nedílnou součástí povahy našeho geniálního Otce a Učitele církve.

 

 

M.Č.