Jdi na obsah Jdi na menu
 


Augustinovská kosmologie

imagescaawhchy.jpg

 

 

 

AUGUSTINOVSKÁ KOSMOLOGIE

(Aurelius Augustinus 354 – 430)

 

 

 

 

A. H. Armstrong, Filosofie pozdní antiky (Dějiny filosofie, sv. 4), s. 443-454

Aurelius Augustinus, Vyznání, Kalich, Praha 1997, kniha jedenáctá (o čase) a kniha dvanáctá (o stvoření)

 

 

 

     Kosmologií se zabývá i Aurelius Augustinus – svatý Augustin, a to ve své knize Vyznání (Confessiones), zejména pak v knize jedenácté, kde je pojednání o čase a v knize dvanácté, zabývající se kosmogonií. Protože tato část tematicky lépe navazuje na kosmogonii Platóna a novoplatoniků, uvedenou výše, budeme se jí zabývat dříve.

 

Kniha dvanáctá – o stvoření

     Augustin, ovlivněný novoplatonismem, odráží Platónovo učení, nakolik je možné v něm najít shodné prvky s křesťanstvím, v první řadě pak stvoření světa. A protože platonismus a vůbec antika neznala stvoření z ničeho, uvádí Augustin na samém počátku pralátku, avšak stvořenou Bohem z ničeho a existující ve tmě a tudíž nemající tvaru (viz začátek knihy Genesis: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma“[1]). Oproti tomu u Platóna pralátka byla vždy – v duchu antického myšlení. Augustinovo (a vlastně křesťanské) nebe – svět andělů, duchových bytostí, je pak analogií Platónova světa idejí. Dále Augustin důsledně rozlišuje Stvořitele a stvoření. V Desáté knize popisuje: „Tázal jsem se (na Boha) země a ona řekla – »já to nejsem«. A vše, co je na ní, vyznalo totéž.“[2] Podle Augustina se věcí musíme napřed ptát – tedy je zkoumat, teprve potom promluví o Bohu. Duši chápe jako něco, co už v čase, stráveném v těle, dychtí po věčném přebývání u Boha (Kniha dvanáctá, hlava XI.).

     V hlavě XVII. je krásně vysvětlen popis stvoření podaný v knize Genesis, který pak v 19. století fundamentalisté zcela odsunuli do ústraní svými „matematickými“ výklady. Pojmy nebe a země byl krátce a všeobecně označen viditelný svět a vypočítáváním dnů sděleno, že vše proběhlo postupně. „Vždyť lid, ke kterému (Duch svatý) mluvil, byl tak nevzdělaný a smyslný, že mohl pochopiti jen viditelná díla Boží“.[3]

     Jak můžeme hovořit o přirozeném vývoji a zrodu stvořených věcí, které vznikly později, aniž bychom je vyňali z okruhu Božího stvořitelského díla? Augustinova odpověď je prostá a poukazuje na analogii s vývojem semene: „Bůh stvořil vše na počátku, ale dovolil některým svým stvořením, aby zůstala latentní, potenciální a čekala na skutečný nástup, dokud nenastane správný čas a správná situace. Věci stvořené v tomto stavu označuje jako stvořené »v možnosti«, na způsob semene, neviditelně, ve své příčině apod. a jejich vznikání přirovnává ke klíčení semene a k tomu, jak z něj za příhodných okolností vyrůstá dospělá rostlina.“[4]

     V Písmu se nepíše o stvoření prahmoty, ale nepíše se tam také o stvoření cherubínů a ostatních andělů (viz Kol. 1,16). Slova „nebe a země“ v sobě také obsahují víc, než říkají, např. vodstvo bylo jen odděleno, jeho stvoření je chápáno současně se stvořením nebe a země.

 

Kniha jedenáctá – o čase

     Na dotvrzení odlišení Stvořitele a stvoření Augustin popisuje, jak stvoření hlásá Stvořitele: „Hle; nebe a země jsou, volají, že byly stvořeny, poněvadž podléhají střídání a změně. A skutečně – vše, co nebylo stvořeno, a přece jest, nechová v sobě ničeho, co dříve nebylo, v tom není střídání ani změny. Hlasitě volají také, že se samy neučinily: »Jsme zde, protože jsme byly stvořeny. Nebyly jsme tedy dříve, abychom se mohly samy stvořiti«. … Ty jsi je tedy, Pane stvořil; jsi krásný, neboť i ony jsou krásné; jsi dobrý, neboť i ony jsou dobré. Ty jsi, neboť i ony jsou. Nejsou však tak krásné, ani tak dobré, ba ani nejsou tak, jako jsi Ty, jejich Stvořitel.“[5] Z tohoto citátu je možné odvodit několik tezí:

  1. Věci byly Bohem stvořeny a dosvědčují existenci Stvořitele
  2. Stvořený svět není totožný se svým Stvořitelem, stvořená hmota nebyla před stvořením, nemohla se tedy sama na něm podílet
  3. Stvoření je dobré a krásné, podle toho můžeme usuzovat o dobru a kráse Stvořitele (který je v podstatě u Platóna nejvyšší ideou a stvoření je jeho odrazem), přestože dobro a krása stvoření je nižšího druhu.
  4. Stvoření se chová podle pravidel kosmologie – existuje v čase, to je - podléhá střídání a změně

 

     Lidé si od pradávna pokládali otázku: co dělal Bůh před stvořením světa? Augustin jen okrajově zmiňuje již tehdy známou odpověď: připravoval peklo těm, kdo chtějí proniknout tak hluboké tajemství. Sám však odpovídá kosmologicky: před stvořením nebylo času. „Jak totiž mohly uplynout nesčetné věky, jichž jsi nestvořil Ty, jenž jsi přece Původce a Zakladatel všech věků? Nebo jaký čas by mohl být, jenž by neměl od Tebe svůj původ? Poněvadž jsi tedy Tvůrce všeho času, jak možno říci, že jsi byl nečinným, byl – li před stvořením nebe a země čas? … Nebyl – li tedy čas před stvořením nebe a země, jak je možno se tázat, co jsi tehdy činil? Kde nebylo času, tam nebylo ani »tehdy«.“[6]  „Ty však jsi týž a Tvá léta jsou bez konce (Ž 101, 28)! … Tvá léta léta jsou všechna zároveň, poněvadž stojí a neplynou … Tvá léta jsou jako jeden den a Tvůj den není každodenně, nýbrž dnes …“[7] Zde je tedy ukázáno, že Bůh, který je stále týž a neměnný, neexistuje v čase. V tomto světle je také pochopitelný výrok o tom, že Syn je v Otci od počátku (souvěčné Slovo, v němž Bůh tvořil svět): „Tvé »dnes« je věčnost; proto jsi zplodil souvěčného toho, jemuž jsi řekl: »Já dnes zplodil jsem Tebe«. Stvořil jsi všechny časy a jsi před všemi časy, nebylo však času dříve, než byl čas.“[8] Kdyby přítomný čas byl stále přítomným a neměnil se v minulý, nebyl by to čas, ale věčnost, tedy způsob bytí Boha, na který se nevztahují zákony kosmologie (hlava XIV.).

 

Další Augustinovy postřehy a myšlenky o čase

  • Přítomný čas nemá žádné trvání, nemůže být dlouhý.
  • Čas je možné měřit, jen, když plyne. Když uplyne, nelze měřit, protože už neplyne (není zde uvedeno, zda souvisí s konkrétní změnou).
  • Existuje i minulý a budoucí čas - minulost však pouze v mysli. Minulý a budoucí čas (ať jsou kdekoliv) existují jen jako přítomné. Existuje přítomný čas s ohledem k minulosti – paměť, k přítomnosti – nazírání, k budoucnosti – očekávání. Mluví – li se o minulém čase podle pravdy, nevybavují se věci samy, ale slova, vzniklá z představ věcí (i jako obrazy). Je takto možné vidět i obrazy – představy budoucího? Můžeme o nich usuzovat z přítomných a viditelných okolností – například z červánků předpovídáme východ slunce. Je – li pak někdo takový, kdo dokáže vidět, co teprve nastane, pak i on vnímá to, co vidí, v přítomnosti.

    

  • Tělesa se pohybují v čase – čas je měřítkem pohybu, není však pohybem těles.
  • Měříme dojem, ne věci, které jej způsobily. Měříme porovnáváním vůči věcem.

.

Shrnutí o Augustinovi

     Augustinovo Vyznání je především chvalozpěvem Bohu za stvoření a hledáním Boha ve stvoření. Bůh stvořil svět z ničeho a učinil tak pouhým svým slovem, před stvořením nebyl čas. Co není dostupné lidskému chápání, je možné poznat pomocí Boží milosti. Augustin dokáže říct „nevím“, přiznává že na některé otázky nezná odpověď.

 

 

Martin Hoder UPO
 

 


[1] Bible, ekumenický překlad, Praha 1979, Gn 1/1,2, s. 17

[2] Aurelius Augustinus: Vyznání (Kniha desátá, hlava VI.), Kalich, Praha 2006, s. 308

[3] tamtéž, Kniha dvanáctá, hlava XVII, s. 439 - 440

[4] A. H. Armstrong: Filosofie pozdní antiky (Dějiny filosofie, sv. 4), s. 446, (s použitím citace Augustinus: De Genesi ad litteram)

[5] Aurelius Augustinus: Vyznání (Kniha jedenáctá, hlava IV.), Kalich, Praha 2006, s. 379 - 380

[6]  tamtéž, hlava XIII, s. 389 - 390

[7]  tamtéž, s. 390

[8] tamtéž