Jdi na obsah Jdi na menu
 


Augustinova výzva dnešku

imagescauiz2r3.jpgAugustinova výzva dnešku

Prof.ThDr.Dr.Tomáš Halík

 

 Sám sobě otázkou 

 

Chci-li se rozdělit o svou duchovní zkušenost, nemohu – neumím – zůstat neosobní. „Boha najdeš jen poznáním sebe sama“ – to tvrdil již svatý Augustin. Augustin tak objevil nejen nový literární žánr, nýbrž i nový styl myšlení víry: autobiografii jakožto rámec filozofické teologie. V době proměn a otřesů – Augustinově i naší – padají zdi mezi jednotlivými žánry: beletrie a filozofie, osobní vyznání a teologické reflexe, spirituální úvahy a zkoumání povahy doby se slévají v jeden proud. Doba osvícenectví zplodila muzea a galerie: věci a obrazy vytrhla z jejich přirozeného prostředí, utřídila do oddělených sálů, popsala a rozvěsila k našemu poučení. Podobně naložila novověká věda s přírodou a tehdejší filozofie náboženství s Bohem a vírou. Dnes zažíváme vzpouru obrazů, přírody i náboženství. Znovu začínají žít svým vlastním životem, trhají to, co Nieztsche nazval „pavučiny rozumu“, brání se naší manipulaci, přelévají se přes hráze našich pečlivých utřídění. Ve světě i hluboko v nás samých padají oddělující zdi.

Což je možné mluvit o Bohu a nevložit do té výpovědi vlastní život? Nebyl by takový „vnější Bůh“ jen modlou? A je možné mluvit o sobě a neříci nic o Bohu? Nestavěl bych tím sám sebe do boží pozice? A opravdu můžeme mluvit o světě a nepoukázat k Tajemství? Vydrželi bychom pak banalitu, plochost a pustotu jednorozměrného světa? A je snad možné poctivě mluvit o vznešených pravdách víry a neříci, že víra je především cesta – neříci vůbec nic o temných a vyprahlých úsecích této cesty, kdy je třeba vydržet tolik trýznivých otázek a pochybností? A je možné o těchto věcech věrohodně mluvit jinak, než že se pokusíme nabídnout alespoň něco ze své osobní zkušenosti?

Jistě je třeba počítat s tím, že osobní výpověď narazí na výtku „pouhého subjektivismu“ či nestoudného narcismu, který bývá označován za hlavní duchovní chorobu naší doby. Co to ostatně znamená, že naše doba je epochou narcismu? Mýtus o Narcisoví je hlubší, než se na první pohled zdá. Nikdo neviděl svou vlastní tvář. To, co je nám nejbližší a nejvlastnější, co nejplastičtěji zviditelňuje naše já, to smíme poznávat jen skrze zrcadlový odraz. Snažíme se dostat za zrcadlo, pod hladinu, která naši tvář odráží. Avšak pod hladinou zeje hloubka, která má svá úskalí. Narcis, uchvácený objevem své tváře, byl natolik fascinován povrchem, obrazem na hladině, že zapomněl na hlubinu a ta se mu stala osudnou.

Antiku vedla výzva poznej sebe sama k fascinaci. Jedním, které nepohnutě tkví za pohyblivou, neustále se chvějící a proměňující růzností. Prahnutí po nepohnutelném vedlo k znevážení konkrétního. Hlubina pod neustále zčeřenou hladinou světa se tak stala samostatným „oním světem“, tím jedině pravým a skutečným. Ideje a kategorie začaly vládnout nad světem každodennosti, který se stal jen zmateným hemžením stínů; jen vidoucí mohl získat domovské právo ve světě mimo pozemskou jeskyni iluzí. Skutečnost byla rozdělena.

Když se Augustin díval do hloubky svého nitra, našel v něm obraz Boží, svaté Ty. Objevil cestu, která vede „pod hladinu“, od povrchu k hloubce, od já k Ty, od obrazu k originálu, od symbolu k smyslu. Tuto cestu nazval láska k Bohu a postavil ji do protikladu k narcismu, lásce k sobě: na dramatickém souboji těchto dvou lásek postavil svou filozofii dějin a svou teologii. Není záchrany a vykoupení pro naše Ego, stále pokoušené k povrchní sebelásce, než je jeho pád do hlubiny lásky – nepokojná je naše duše, dokud v ní nespočine.

Avšak pozor na úskalí všech pěkných řečí o lásce k Bohu! Bůh není, přísně vzato, předmětem naší lásky, protože nikdy nemůže být „předmětem“; Bůh jako předmět by nebyl Bohem, nýbrž modlou. Augustin vzal do všech důsledků vážně větu evangelisty Jana, že Bůh je láska: když opravdově miluješ, ať už miluješ cokoliv, jsi na cestě za Bohem, jsi na cestě Boží. Miluješ-li, pak aniž bys to věděl, vždy už miluješ Boha – on je „na dne“ tvé lásky, každé opravdové lásky, která znamená vyjití ze sebe sama. I nevzýván, i nerozpoznán, i nepojmenován, i „implicitně“ a anonymně je Bůh přítomen v mnohotvaré krajině lásky. Dokonce můžeš a máš milovat i sám sebe, pokud se proud tvé lásky nezauzlí kolem tvého já, nýbrž projde jím a strhne tě do bezpečné hlubiny lásky Boží. Rozkoš lásky volá po věčnosti, po bezednosti, to věděl Augustin, jako to věděl před ním Platón a po něm Nietzsche. Zakusíš-li v lásce paprsek věcnosti, zahlédneš-li aspoň na okamžik, že láska je bezedná, jako je tvá duše bezedná, svitne ti snad odpověď na otázku, kterou si s sebou Augustin nesl celý život jako stěžejní otázku své víry: koho miluji, když miluji svého Boha?

Podle Augustina je možné autenticky „provozovat teologii“ a klást otázky po Bohu jen v horizontu lásky; tak jako Bůh a láska tvoří jeden kruh, tak ve stejném kruhu se pohybuje láska a poznání. A také vztah Boha a člověka je kruhem bez konce a počátku: oko, jímž se díváš na Boha a oko, jímž se Bůh dívá na tebe, je totéž oko – řekne později Mistr Eckhart. Ale tohle už ví a jinými slovy říká Augustin: láska, kterou miluješ Boha a hledání, jímž ho hledáš, jsou láska a hledání, kterými tě hledá a miluje Bůh.

Miluj – a dělej si co chceš! – nikdo hlouběji nevystihl podstatu Ježíšovy etiky a evangelijní svobody, než Augustin touto svou pronikavou a jistě „nebezpečnou“ větou. Bůh, který nesídlí „naproti“ a „nahoře“, nýbrž „uvnitř“, který je tvou vlastní hlubinou, duší tvé duše, není tvým cenzorem a strážcem, nýbrž je pramenem tvé svobody. Vede tě cestou té nejradikálnější svobody: cestou lásky, na níž jsi svobodný i od sebe sama, protože sám na sebe zapomínáš a sebe sama překračuješ.

Svatý Augustin napsal bezpočet traktátů o Bohu. Avšak to, čím možná dnes nejvíc může inspirovat ty, kdo se ještě odvažují mluvit o Bohu, je jeho odvaha popsat tento nepokoj svého srdce. Odvaha upřímně předložit příběh vlastního života – a říci čtenáři: hledej, příteli, tajenkou tohoto příběhu, klíčem k smyslu tohoto vyprávění je sám Bůh. Lidský život je neustálá sebeinterpretace. Chci-li se představit druhému nebo chci-li porozumět sám sobě, začnu vyprávět svůj příběh. Toto jsem já v čase: na rozdíl od zvířete či věci nejsem jen „teď“, ale jsem sebe sama nahlížející děj. Odvíjím se z minulosti, kterou si nesu sebou a také budoucnost už nyní v určitém smyslu „mám“ – ve tvaru naděje, přání, plánů i obav. Lidské bytí ve třech dimenzích času – k nimž se vztahují tři „mohutnosti“ duše: paměť, intelekt a vůle – je pro Augustina otiskem bytí božské Trojice, pečetí věčnosti na hladině času.

Člověče, který jsi toužil porozumět sám sobě, konečně jednou najít svou vlastní tvář, zahlédnout svou podstatu, poznat svou duši, tajemství své totožnosti – pokud jsi vskutku pokorně a zpytavě hledal, našel jsi tím mnohem víc: tvář Boží. Podstatou člověka je to, že je Božím obrazem, svědčí Augustin. Tak jako se nemohu vyhnout pohledu na sebe, do svého nitra, hledám-li Toho, který nikdy není „vnější“, tak nikdy nepoznám plně sám sebe, nebudu-li s láskou hledat Jeho tvář. Člověk a Bůh jsou neoddělitelně spojení; beru-li vážně Vtělení, ústřední tajemství křesťanské víry, pak vlastně nemohu myslet lidství a božství odděleně. Říkám-li „já“, říkám zároveň „Bůh“, neboť člověk bez Boha není celý. Kdybych mluvil o Bohu „objektivně“ a nevložil do toho své já, mluvím o bezkrevném abstraktu. Kdybych mluvil o sobě a neřekl nic o Bohu, mohl bych sám sobě připsat to, co patří jemu a navěky uváznout v pasti sebestřednosti či se utopit v Narcisově povrchnosti.

Podle Luthera, jednoho z nejradikálnějších Augustinových žáků, je člověku – rozuměj: „padlé lidské přirozenosti“ – vlastně přirozené, že nechce, aby Bůh byl Bohem, protože přece on sám chce být bohem. Jádrem biblického vyprávění o Pádu je Adamovo propadnutí slibu „budete jako Bůh“. Nietzsche volá: „Kdyby byl Bůh, jak bych snesl, že nejsem bohem“ – a důsledek je zřejmý: Bůh není, protože nesmí být, nesmí zaclánět mé touze po vlastní svrchovanosti. Jeden ze soudobých psychoanalytiků interpretuje novověkou touhu po emancipaci a autonomii jako narcistickou touhu postavit své já do středu všeho dění a uchvátit pro sebe božské atributy. To, co nás skutečně může zachránit z pasti narcismu, je vědomí, že Bůh není prázdné slovo, Bůh je Bůh – a tudíž já nejsem Bůh a nemohu se tak chovat. Není setkání s Bohem tak často prožíváno jako osvobozující okamžik také proto, že člověk pochopí, že sám už nemusí hrát tu vyčerpávající a frustrující „hru na boha“, že vzdá-li se těchto aspirací, může teprve svobodně, radostně a pravdivě přijmout své lidství?

 Hlubší poznání sebe sama vede k nahlédnutí, jak propastně jsem vzdálen od absolutního dobra; avšak hlubší poznání Boha, o němž mluví evangelium, dává zakusit, jak je nám Bůh přesto blízko. Je nám bližší, než jsme my sami sobě, neboť my jsme často odcizeni své podstatě, říká Augustin. Celoživotní úkol rozlišovat mezi svou vlastní a Boží vůlí, v pokoře se rozrůznit od toho, „ve které žijeme, pohybujeme se a jsme“, není – také kvůli této blízkosti – vůbec lehký.

Augustin je z rodu mystiků, tedy těch, kteří vědí, že o životě, Bohu a člověku nemůžeš nic podstatného pochopit, natož vyslovit, nebudeš-li schopen myslet a mluvit v paradoxech. Jen v paradoxu otvíráš své myšlení tomu, co je nepředstavitelné, „co na lidskou mysl nevstoupilo“; jen cestou paradoxu můžeš vyvolat k řeči to, pro co jsou lidská slova úzká, můžeš to pronést soutěskou mezi mlčením adorujícího úžasu a pošetilou snahou přelít moře Nevyslovitelného škebličkou lidského poznání.

Bůh je onen „zcela jiný“, který ti uniká v okamžiku, kdy myslíš, že jsi ho pochopil – co můžeš plně dokázat, pochopit a popsat, o tom si buď jist, že to není Bůh. Ale zároveň je duší tvé duše, intimitou tvé niternosti, světlem tvé tváře, čirou Blízkostí. Bůh je Já tvého já: teprve až toto prožiješ, zlomí se konečně tvá sebestřednost a tvé malé pyšné ego se rozdrtí jako skořápka ořechu a ukáže se jádro. Jen tak je člověk vysvobozen ze svého zapouzdření do sebe sama, ze svého incurvatio in se ipsum – stavu, který nazýváme „hřích“ a který znamená odcizení člověka od jeho bytostného určení.

Kdo vlastně jsem? Stal jsem se sám sobě otázkou, říká Augustin. Ano, já musí být předmětem tázání, pochybování a hledání. Musí být zkoumáno, popsáno, prohlédnuto, musí být vyprávěn jeho příběh, musí být zachyceno ve všem svém chvění. Ale pak, příteli, vezmi a otoč ten obraz: pochopíš, že Bůh sám je jeho autorem. Všechny věci jsou stopy nekonečna, vestigia Dei – ty pak, člověče, jsi víc: jsi jeho imago, obraz a podobenství.

Náboženství, religio, je někdy odvozováno od re-legere – znovu čísti. Ano, víra je „re-lecture“ našeho příběhu: čteme jej z nového úhlu pohledu, v širším kontextu, s odstupem, nadhledem a s hlubším porozuměním. Náš život není „story told by an idiot, signifiing nothing“ – bezesmyslné koktání blbce, jak říká Shakespearův Macbeth. Je to příběh, jehož skrytým autorem a režisérem je Bůh. Nevodí nás však jako loutky na drátkách; drama, do něhož nás postavil, je spíše comedia dell´arte, v níž nám dal ohromný prostor k improvizaci. Boží rukopis poznáme podle jeho nekonečné velkorysosti, podle jeho nepochopitelné důvěry k naší svobodě; tam, kde je lidská svoboda nedeformována a nekarikována nekázní a svévolí, kde se realizuje v lásce a v tvorbě, tam právě – v této svobodě lidského sebepřesahování – můžeme zahlédnout snad nejčistší obraz a podobenství Boha, který je svoboda a velkorysost sama.

Začal jsem zcela nově chápat mnohá místa v Bibli, když mi učitel hebrejštiny vysvětlil, co znamená ono „passivum divinum“, trpný tvar, tak typický pro jazyk Písma a vyskytující se rovněž v mnohá Ježíšových podobenstvích. Ty časté pasivní obraty – „stane se vám“, „budete potěšeni“, „budete odměněni“ – vyplývají ze starozákonního příkazu nevyslovovat Boží jméno. Znamená to vždy „Bůh vám učiní“, „Bůh vás potěší“, „Bůh vás odmění“ – avšak Bůh chce zůstat v anonymitě. Bůh je vynalézavým umělcem ve skrývání sebe sama. Kdo chce číst svět a vlastní život „prvoplánově“, může, ba musí ho přehlédnout. Pohled víry je „re-lecture“, druhé, hlubší, pečlivější čtení. Čteš-li ve světle víry svůj život, nehledej „nové skutečnosti“, nýbrž otevřenou možnost celek skutečnosti – i skutečnosti svého života – nově pochopit, nově interpretovat.

Luther, žák Augustinův, to poví řízně a syrově: to, co nejvíc miluješ, to je tvůj Bůh. Člověk je v pokušení upadnout do věčně uzavřeného kruhu: lásku svého srdce obrátit zpátky ke svému srdci, ke svému já. Ale je psáno: Bůh – hlubina naší hloubky – „je větší než naše srdce“. Ano, taková je paradoxní „kosmologie“ světa naší duše: to, co je uvnitř, je větší než to, co je na povrchu. Cesta k Bohu, kterou nemůžeme obejít útěkem „do světa“, vede skrze já dále a hlouběji.

Právě proto, že lidské já a Bůh jsou si tak strašně blízcí, odehrává se na této úzké hraně naše spása. Když přestaneme rozlišovat a Bůh nám splyne s naším já tak, že zaměníme Boha za své já, ztratili jsme svou duši. Když je oddělíme a na Boha začneme nahlížet jako na cosi zcela vnějšího a odděleného od naší duše, ztratili jsme živého Boha a máme místo něho modlu. Stálým úkolem teologie je ukazovat na ono prolnutí transcendence a imanence, víry jako daru milosti a víry jako svobodného aktu člověka, víry jako setkání Boha s člověkem. Augustinovi vděčíme za to, že zdůraznil, že podstatným rysem tohoto setkání je to, že Bůh i člověk se pro věřícího stávají – a zůstávají – otázkou. Živá víra, víra v živého Boha – na rozdíl od uctívání model – má vždycky tvar otázky po Bohu, hledání Boha a zároveň hledání sebe sama, porozumění sobě samému. Nepokoj tohoto tázání je pulsem našeho pobytu na zemi; nemůže být zde naplněn ničím, naplní jej až Bůh svou věčností; chtít jej zastavit – i „náboženskými jistotami“ – znamená sejít z cesty víry. Může víra bez hledání a bez otázek zůstat živou, může zůstat vírou?

Už samotné vynoření se otázky po Bohu vychyluje, zneklidňuje, rozechvívá naší každodenní sebejistotu. Začnu-li skutečnost Boha alespoň připouštět jako reálnou možnost, otřese to mou naivní bohorovností. Stal jsem se sám sobě otázkou: to je východisko Augustinovy konverze, cesty k Bohu.

Konfese, název Augustinovy nejznámější knihy, je označením jak pro zpověď, vyznání hříchu, tak pro slavností vyznání víry. Konfese – zpověď, poctivé vyprávění o své vlastní životní cestě se všemi chybami a pochybami, vskutku úzce souvisí s konfesí jakožto vyznáním víry, přiznáním se k Bohu. Jsou to dvě stránky téhož procesu obrácení a proměny, konverze, metanoia.

Mnoho lidí dnes při recitaci Vyznání víry chápe slovo „Věřím“ jako svou kladnou odpověď na otázku, zda si myslí, že existuje Bůh. Považuji to za veliký omyl. Naše názory a představy, týkající se Boha a jeho existence, bychom neměli příliš přeceňovat; bývá na nich patrné především to, že žijeme, ať se nám to líbí či ne, v době, kdy se pro mnoho lidí – ano, i věřících lidí – stalo těžkou otázkou, co si představovat jak pod slovem Bůh, tak pod slovem „existovat“. Rozhodně bychom své náboženské názory a představy neměli ztotožňovat s vyznáním víry. Úvodní slovo Creda, „Věřím“ není mou odpovědí na otázku po mých názorech na Boha a jeho existenci. Je to spíš „existenciální“ krok: oddávám se Bohu, svěřuji se mu, přijímám ho – a důvěřuji, že i já jsem jím přijímán. Kdybych měl k něčemu přirovnat to, co člověk říká první větou křesťanského vyznání víry, pak by to bylo nejspíš to, co si slibují ženich s nevěstou při svatebním obřadu: „Odevzdávám se ti a přijímám tě.“

Avšak aby takové slavnostní slovo bylo poctivé – vzhledem ke všem nejistotám, problematičnostem a pochybám našeho srdce i doby, do níž jsme postaveni – musíme jedním dechem také vyznat svou křehkost, vratkost, své chyby a pochyby. Vyznání víry bez vyznání pochyb je povrchní a nezodpovědný akt. Jestliže se vyznáním víry přiznávám k Bohu, pak ještě dříve se vyznáním hříchů a pochyb přiznávám ke svému lidství. Stejně jako existuje felix culpa – „šťastná vina, která nám zasloužila takového Spasitele“, pak existuje i blahoslavená pochybnost, která otvírá dveře víře. O slovech evangelia „Věřím, Pane, pomoz mé nevíře“ bychom měli stále znovu meditovat. Víra a pochybnost nejsou prostě protiklady, jak se zdá prvoplánovému a vnějšímu pohledu. Jsou to dvě souběžné odpovědi na dvojznačnost Boží přítomnosti ve světě, na paradox blízkosti a vzdálenosti, intimity a neproniknutelnosti.

V mešním obřadu stojí Vyznání víry uprostřed mezi vyznáním našich slabostí a přijímáním eucharistie. Je branou k vlastnímu jádru mše, eucharistickému kánonu. Avšak nejprve musíme projít úzkými dvířky setkání se svým „stínem“. Ve vyznání hříchů a slabostí se konfrontujeme s oním člověkem v nás, kterého bychom tak rádi nechali za kostelními vraty – avšak on je tím, který je skutečně pozván k hostině. Když strojíš hostinu, nezvi své bohaté přátele, ale pozvi slepé a chromé.. Bůh to dělá také tak: nezve tu bohatou, nedělně nastrojenou, spravedlivou a zbožnou stránku naší bytosti, která mu chce – neboť si myslí, že může – odplácet; zve to v nás, co je slepé, chromé, plačící, chudé a lačné. Ne proto, aby tuto „méně přitažlivou“ stránku našeho bytí odsoudil, ponížil a potlačil, nýbrž aby ji nasytil a rozveselil. Nikdo to lépe nevystihl, než rabi z Nazareta ve svých sporech s farizeji: člověk bývá často ve svých „ctnostech“, jistotách a síle pyšně uzamčený; to podstatné v něm se otevírá skrze jeho lačnosti, touhy a rány. Ano, tím podstatným je sama jeho „otevřenost“ – otevřenost pro ono podstatné, pro to „jediné potřebné“, které se mu neotevře nikdy jindy, než právě jen ve chvíli jeho otevřenosti a lačnosti. Otevřenost lidského srdce a otevřenost „Božího království“ je jedna a táž otevřenost.

A přece konečné nasycení může poskytnout až stůl v „království na konci věků“; na zemi jme poutníky, vidíme „jen jako v zrcadle“ – a to mnohdy zrcadle zašlém, poškozeném a zpola zastřeném. Z našich kostelů jsme stále znovu posíláni do našich nejistot a budou-li se chrámy chtít stávat baštami trvalých náboženských jistot, Bůh dopustí, aby byly popleněny a bude učit svůj lid v exilu a na poušti ústy proroků, ne chrámových kněží či vykladačů Zákona.

Teprve v prostoru nejistoty, bez berliček a záchranných sítí „důkazů“, mimo široké silnice zřejmosti, se stává víra svobodnou a odvážnou jako výstup po strmé skále. Chce-li však kdekoli na své cestě setřást svou sestru pochybnost, nebude-li už ochotna stále znovu hledat odpovědi na její otázky, stává se nezodpovědnou. Bůh nám daroval tento svět a tento život jako složitý a nejednoznačný, Bůh nechává proudit dějiny jako mnohobarevný tok dobra a zla, radosti a utrpení, Bůh i do svatých Písem vložil paradoxy a hádanky – proč to všechno? Zřejmě chtěl uchovat volný prostor pro víru i pochybnost, pro jejich vzájemné potkávání a utkávání. V této vzájemnosti víry a pochybností zraje nepokojná svoboda lidského srdce po celou dobu naší cesty k branám věčnosti. Střesme se nechat tento živý proud hledání uváznout v bahnitých mělčinách mrtvých jistot, ať už jsou to „jistoty náboženské“ či jistoty sebevědomého ateismu.

 

 

Ukázka z první kapitoly knihy Tomáše Halíka „Co je bez chvění, není pevné“,
(nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002)