Jdi na obsah Jdi na menu
 


Augustin

Obrazek

     

  

       

Augustin

"Fecisti nos ad Te et inquietum est cor nostrum, donec requiescat in Te"
"Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud

   nespočine v Tobě."


Tato jedinečná věta stojí na počátku "Vyznání" (Confessiones) Aurelia Augustina, nejhlubšího myslitele a nejvýraznější osobnosti celé patristiky. Augustin v tomto díle formou jediné dlouhé modlitby líčí v třinácti knihách svůj život až do okamžiku své konverze. A jeho život vskutku byl neklidný, plný neustálého hledání a mnoha omylů, dokud Augustin nenalezl vnitřní klid v křesťanství.Augustin je považován za jednoho ze spoluzakladetelů západní křesťanské kultury.Jeho dílo prakticky určovalo 1000 let křesťanské myšlení v Evropě.
Narodil se roku 354 v Thagaste v Numidii (severní Afrika) jako syn pohanského otce a křesťanské matky; po rozmařilém a výstředním mládí, prožitém v Kartágu, byl přiveden jedním Ciceronovým spisem ke studiu filozofie a k hledání pravdy. Nejprve se domníval, že ji nalezne v učení manichejců, k jejichž náboženskému společenství deset let patřil. Když počal o tomto učení pochybovat, odešel nejprve do Říma a pak do Milána, kde, stejně jako před tím v Kartágu, vyučoval rétorice. Zde nejprve propadl filozofickému skepticismu, z něhož se osvobodil studiem novoplatónských spisů, zvláště Plótina, jehož vliv je patrný ještě i v jeho pozdějších křesťanských myšlenkách. Ale ani tím nedošel uspokojení. Později prohlásil: "Platonici viděli sice pravdu - pevnou, nehybnou a neproměnnou, obsahující praformy všech stvořených věcí -, ale viděli ji jenom zdálky, a proto nemohli nalézt cestu, jež by je k tak velikému, nevýslovně oblažujícímu vlastnictví přivedla.
Pravdu samu Augustin nalezl teprve v křesťanství, k němuž přestoupil r. 387 především pod dojmem kázání velkého biskupa Ambrosia(Ambrože)z Milána. Od té doby vedl, nejprve v Itálii, pak opět ve své severoafrické vlasti, život v ústraní, věnoval se studiu a úvahám a pokračoval v tomto způsobu života i potom, co byl, vlastně proti své vůli, vysvěcen na presbytera a nakonec jmenován biskupem v Hippo Regius v severní Africe. Zemřel r. 430 za obléhání tohoto města-Vandaly.
Svou spisovatelskou činnost započal vášnivým potíráním bludných nauk, jejichž stoupencem sám po dlouhou dobu byl a které proto znal z vlastní zkušenosti. Tak vystoupil proti skeptikům (spisem nazvaným "Proti akademikům"), proti manichejcům a dalším. Kromě jmenovaných "Vyznání" patří k jeho hlavním spisům: "O svobodě vůle", "O Trojici" a "O obci Boží". Poslední spis může být považován za vlastní stěžejní dílo. Byl napsán v letech 413 až 426 a podnět k němu dalo vyplenění Říma gótským vojskem krále Alaricha (r. 410) a s tím spojená otázka, zda tento pád nebyl zaviněn tím, že se Řím vzdal svých starých bohů, tzn. přijetím křesťanství. S tímto názorem Augustin polemizuje v prvních pěti z celkem dvaadvacet knih a ukazuje, že Řím padl sobectvím a nemravností. V následujících pěti knihách se obecně probírá zavrženíhodnost pohanství a nedostatečnost staré filozofie. Zbývajících dvanáct knih staví proti světské obci obec Boží, která je ztělesněna v Kristově církvi.
Augustin je prvním opravdu velkým filozofickým talentem od dob klasického období řecké filozofie. V jeho myšlenkovém díle nalézá vzestupující křesťanská kultura poprvé svůj nejvyšší filozofický výraz. Jeho vliv se prosadil v 5. a 6. století v celé křesťanské Evropě a jeho dílo se stalo určujícím duchovním dědictvím celého středověku."Vítězné tažení Civitas Dei .(Obce Boží západním křesťanstvem bylo téměř bezpříkladné.
Lze říci, že žádný spisovatel kromě Platóna neovlivnil myšlení kulturního lidstva tak rozhodujícím způsobem jako Augustin tímto dílem "
Jak neobyčejně významné postavení v patristice Augustin zaujímá, lze poznat i podle toho, že jeho dílem bylo na několik století uzavřeno formování dogmatu. Vše, co následovalo, již nebylo ani tak originální tvorbou, nýbrž, ale spojí až do nástupu scholastiky, jen teologickou a filozofickou prací zaměřenou na zdomácňování, komentování a uchovávání vytvořeného - proto také v našem úvodu, zaměřeném jen na to nejpodstatnější, věnujeme ostatním filozofům mladší patristiky jen skrovný prostor. Vliv augustinských myšlenek byl tak mocný, že téměř všechna pozornost celého následujícího údobí raného středověku se soustředila na náboženskou problematiku a oba jej í póly: Boha a duši - a pro světskou kulturu a vědu zbylo málo místa. Pro Augustina je totiž poznání Boha a láska k němu jediným cílem, který je hoden úsilí ducha. Snahy, které míří jen k vědění kvůli vědění nebo kvůli vnějším cílům, jsou naproti tomu mrtvým věděním a nepotřebnou zvědavostí. "Kdo toto všechno ví a nezná Tebe, je jistě nešťastný, ale šťasten je ten, kdo Tebe zná, i když neví o ničem jiném. A kdo zná oboje, Tebe i ostatní věci, nebude tím ostatním šťastnější než Tebou samotným."

 
2. Augustinova filozofie
Augustinova filozofie podle názoru jednoho z jejích nejlepších znalců není systematická. V celek ji spojuje základní křesťanské ladění a osobnost jejího tvůrce. Tato osobnost má ovšem více vrstev, je neobyčejně bohatá, široce otevřená a nikoli bez vnitřních napětí. A přece ve všem, co píše, "v rozechvívající sebereflexi Vyznání, v trpělivé, klidné záři knihy o Trojici, v upřimném hledání jeho dialogů, v brokátové nádheře žalmů, v slavnostní věcnosti obhájce Boha" je každá věta nezaměnitelně augustinská. Výběr následujících myšlenek a hledisek proto není systematický, nýbrž je veden snahou nechat vystoupit svébytnost tohoto duchovního světa, založenou v osobnosti svého tvůrce.


Hlubiny duše
'"Jest to něco tak úžasného, můj Bože, tak hluboká a nekonečná rozmanitost! A to jest můj duch, to jsem já sám! Co jsem tedy, můj Bože? Jaká jsem bytost? ;! Rozmanitý život, plný proměn a přitom nekonečný! Hle v prostranstvích, skrýších a nesčetných jeskyních mé paměti, jež jsou přeplněny nesčetnými druhy věcí, ať jsou tam skrze představy jako tělesa, nebo skrze sebe samy jako vědy, nebo skrze jakékoliv pojmy a'poznatky, jako hnutí mysli, která paměť přece chová, i když jich duch nevnímá, poněvadž vše jest v duchu, co jest v paměti - v těchto prostranstvích paměti se procházím a probíhám sem tam, pronikám dokonce jak daleko mohu a - nikde není konce. Tak veliká jest síla paměti, tak veliká životní síla v živoucím smrtelném člověku! " Také velcí řečtí myslitelé, především Hérakleitos a Platón, sestoupili do hlubin lidské duše. Augustin se od nich odlišuje větší ostrostí psychologického pohledu, ale především vášnivostí pohledu na sebe a sebekritiky, vášnivostí, jež obnažuje i to nejvnitřnější a osobní, krutostí a nespoutaností, s níž to v generální zpovědi svých "Vyznání" předkládá očím světa. Taková otevřenost byla Řekům cizí; že něco takového, dokud vůbec, vyslovovali v mytologickém hávu nebo zakrývali maskou. Neustálé pronikání do propastí nitra vede Augustina k prvním objevům onoho temného okrsku v nás, který později psychologie nazvala nevědomím. Jak tomu je, ptá se např. ve svých zkoumáních paměti, když jsme něco zapomněli a znovu to hledáme? Kde to hledáme? Přece v paměti, z níž to právě vypadlo! Nalezneme-li to pak, např, když nás k tomu druhý přivede nebo se to dostaví samo od sebe, říkáme: To je ono! Jak v tom můžeme neklamně poznat to, co hledáme? "Duch tedy jest příliš omezený, aby pochopil sám sebe! A kde jest asi to, čeho sám o sobě nechápe? Snad mimo něj a ne v něm? Jistě ne mimo; proč tedy toho nechápe? - Z toho všeho mne uchvacuje veliký údiv a jímá mne ' hrůza. A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům , hvězd - sebe však zanedbávají .. "Cogito, ergo sum"

Čím více se pokoušíme prozkoumat hlubiny našeho nitra a čím více při tom zakoušíme jeho bezednost, tím naléhavěji potřebujeme pevný orientační bod, Kde ho hledat? Augustin ho nalézá, jako před ním Indové, jako 1200 let po něm , Descartes, přímo ve vlastním nitru, totiž v tom, co je nepevné, v nejistotě, v pochybování. Jestliže mohu pochybovat o všem, přece nikoli .o tom, Že pochybuji, tj. že myslím, že jsem myslící bytost. Tak se pro Augustina, stejně jako pro Descarta, stává sebejistota myšlení neotřesitelným východiskem.

Nauka o Trojici

 Od právě uvedené věty je již jen krok k mystické myšlence, kterou Augustin také vyslovuje: ,;Proč chceš bloudit venku? Vrať se do sebe sama, neboť v nitru dlí pravda!" Proto se na něj mohli odvolávat mystičtí myslitelé pozdější doby. Ona věta by dále, kdyby u ní Augustin zůstal, snadno mohla vést k názoru, který by byl blízký Indům a který by ve všem vnějším viděl jen výtvor myslícího ducha. A tak byla také mnohými pochopena. Augustinovo myšlení však postupuje v podstatě jinou cestou. Hledá "příčinu pohybu, již nelze ztotožnit s našimi lidskými silami, nadřazenou, zavazující instanci vlastní výsostnosti, hlas, který není ozvěnou našeho: pravdu .. " Augustin sám říká: "Chci nad svou schopnost, která se jmenuje paměť, nad ni, abych dosáhl k tobě, sladké světlo ! "Nalézá pravdu a světlo v Bohu - v Bohu, kterého sice nemůžeme poznat a uchopit, před nímž naše myšlení a všechny jeho kategorie selhávají, neboť on je velký bez kvantity, dobrý bez kvality, přítomný bez prostoru, věčný bez času - ale zjevil se nám ve svém Božím slově.
To vede Augustina k odmítnutí každé filozofie, která by svět chtěla prohlásit za výtvor lidského ducha, každého pokusu nalézt pravdu pouze ponořením do lidského nitra: Poznání neplodí to, co lze poznat, nýbrž existuje skutečnost, která trvá ze sebe, nezávisle na našem myšlení, řád a skutečnost Boha. To Augustina dále vede ke zcela výslovné nauce o podstatě Boha jako trojjedinosti. Z nauky o Trojici odstraňuje poslední zbytek podřazení Syna Otci, které pochází od Órigena a ariánů. "Božská substance" existuje ve třech osobách : Otci, Synu, Duchu svatém - a v každé existuje celá. K objasnění tohoto pro rozum těžko uchopitelného dogmatu používá Augustin analogie s lidskou duší: Tím, že duše vytváří z bytí, života a poznání (nebo jak říká na jiném místě, z bytí, vědění a života) jednotnou bytost, je symbolem tajemné božské Trojice; a to je víc než pouhé srovnání, neboť člověk byl stvořen podle obrazu Božího.


Stvoření a časovost
Několik nejgeniálnějších Augustinových myšlenek se týká problému času. Augustin sdílí křesťanský názor, podle něhož Bůh stvořil svět z ničeho podle své vůle. Tím vyvstává propast mezi nicotností stvořeného a božským bytím, která je nejostřeji vyjádřena ve vztahu věčnost Boha k pouhé časovosti všeho stvořeného. "Ty však, Bože, má útěcho, jsi můj věčný Otec! Já však jsem se zcela rozptýlil v otázce času, jehož řádu neznám. Bouřlivý neklid drásá mé myšlenky, tento takřka morek mé duše, pokud zkušen a očistěn ohněm Tvé lásky úplně s Tebou nesplynu." Augustin podrobuje čas psychologické analýze. Odhlédneme-li od Indů, nemá jeho zkoumání časového vědomí a prožívání času do té doby v dějinách filozofie obdoby. Zjišťuje, že čas nelze oddělit od našeho vědomí. Co je vlastně na čase skutečné? Při přesnějším pohledu jen přítomnost, bezprostřední teď. Minulost existuje jen v naší vzpomínce. Budoucnost je pouze v našem očekávání. Ani jedno není vlastně skutečné. Omezenost našeho lidského vědomí je s to uchopit to, co je stále jsoucí, jen v jevové formě následnosti. Co;se.nám ale vynořuje v nepřetržitém sledu ze skrytosti a míjí nás, to vše je před okem Boha stejně přítomné. "My, naše dny a doby, vše to prochází )boží rukou: " - Jen jedním slovem budiž poukázáno na to; jak těsně se tyto myšlenky. stýkají s nejmodernějšími fyzikálními názory, které se objevily jako důsledek teorie relativity. Ještě na jednu Augustínovu myšlenku o čase chceme upozornit, totiž na tu, že čas může být pouze tam, kde je ,svět, a tudíž změna; že tedy Bůh nemohl svět stvořit až po uplynutí nějakého určitého času, že spíše čas i svět musely vzniknout nutně jen společně. "Rozlišuje-li se totiž správně věčnost a čas, protože času není bez nějaké pohyblivé proměnlivosti, kdežto ve věčnosti žádné změny není: pak vidí každý, že by bývalo nebylo časů, kdyby nevzniklo stvoření, které by nějakým pohybem něco změnilo; a když v tom pohybu a změně ustávají i nastávají neustále jiné a jiné věci, jež zároveň býti nemohou, mají za následek v kratších či delších dobových intervalech čas. Když tedy Bůh, v jehož věčnosti není vůbec žádné změny, je tvůrcem a pořadatelem všeho, nechápu, jak o něm lze říci, že stvořil svět po rozloze časů - leda bychom řekli, že už před světem bylo nějaké stvoření, jehož pohyby způsobily běh časů ... Svět bezpochyby nebyl stvořen v čase, nýbrž s časem. Neboť co vzniká v čase, jednak vzniká po nějakém čase, jednak před nějakým časem, po tom, který je minulý, a před tím, který je budoucí; ale žádného minulého času býti nemohlo, ježto nebylo žádného stvoření, jehož proměnlivými pohyby by se čas uskutečňoval. Leč svět byl stvořen s časem, jestliže při jeho stvoření vznikl proměnlivý pohyb." Je vidět, jak Augustin zápolí s jazykem, aby teologickou formou vyjádřil něco, co dnešní přírodověda říká matematicky. Odhlédneme-li však od rozdílu ve vyjádření, souhlasí Augustinova myšlenka s nejmodernějšími kosmologonickými teoriemi (teoriemi o vzniku světa).


Svoboda vůle a predestinace
O svobodu lidské vůle - jeden z nejobtížnějších problémů filozofie i každého náboženství - propukl v Augustinově době spor. Britský mnich Pelagius zastával názor, že člověk se rodí svobodný a bez hříchu; může dosáhnout blaženosti vlastními silami, bude-li se totiž držet vzoru a učení Krista. Pelagius nalezl četné stoupence hlavně ve východní církvi. Do fronty jeho odpůrců se však zařadil Augustin, který brzy do sporu zasáhl svou závažnou naukou o predestinaci (božském předurčení). Podle tohoto učení se pouze Adam jako první člověk narodil svobodný a bez hřichu. Měl možnost řídit se Boží vůlí a dosáhnout nesmrtelností. Protože však Adam, sveden satanem, propadl hříchu, jsou všichni lidé tímto jeho hříchem zatíženi jako hříchem dědičným. Nejsou proto již svobodní, musí podle své přirozenosti hřešit a propadnout smrti - která je podle Pavla odměnou hříchu. Bůh v3ak ve svém milosrdenství vykupuje lidi svou milostí. Ale nikoli všech lidi! Některé vyvolí, jiné zavrhne, a_to pouze "podle moudrého a skrytého zalíbení své vůle", tj. z lidského hlediska libovolně. Je tedy předem věčným úradkem Božím část lidstva povolána k blaženosti, druhá odsouzena k věčnému zatracení. Toto učení je zajisté zcela důsledné. Jistě je nelze pochopit, jestliže si neuvědomíme hlubokou rozdílnost mezi lidmi, která existuje od narození Indové, a také Platón, se ji snažili vysvětlit tím, že duše si v dřívějších ztělesněních sama zvolila svůj osud. Toto učení však odporuje našemu temnému pocitu, že my sami jsme, navzdory všemu svědectví zkušenosti, přece jen pány svého vlastního osudí. A svou příkrostí, s nímž jednu část lidstva vydalo bezvýchodné bezmocnosti a úzkosti, bylo také v rozporu s vůlí a zájmy církve. Církev také brzy Augustinovu nauku zmírnila a zaujala střední stanovisko mezí čistým pelagíanísmem a přísnou predestínací: Bůh nepovolal ani nezavrhl lidí předem, nýbrž pouze prostřednictvím své vševědoucnosti předem zná jejích konečná rozhodnutí. Protože Augustin ve své predestinační nauce uznává pouze vůli Boži, bylo pro něho velmi obtížné vysvětlit vznik zla ve světě. Důsledné by bylo zlo vůbec popřít. A tak na mnoha místech svých spisů Augustin vykládá zlo jen jako pouhou nepřítomnost dobra, jako je tma pouze nepřítomností světla. Na druhé straně však člověku, jako byl Augustin, který se ke křesťanskému náboženství probojoval teprve po těžkých vnitřních krizích, který do té doby vedl zmatený, vášněmi a smyslovými svody zmítaný život a byl navíc po dlouhou dobu stoupencem manicheismu, tj . učení, jež stavělo proti sobě dvě prapůvodní říše dobra a zla, takovému člověku musela být nesmírná moc zla natolik přítomná, že ji nemohl zcela popřít nebo pojmout jen negativně jako nepřítomnost dobra. Augustinův postoj k této otázce (teodiceji) proto kolísal.


Dějiny a obec Boží
Celé dějiny lidstva od stvořeni až po současnost a dále až do konce všech věků předvádí Augustin ve svém díle jako jedinečný dějinný proces, který probíhá podle Boží vůle a podle plánu spásy. Goethův výrok, že vlastním tématem světových dějin je boj mezi vírou a nevírou, vystihuje také základní názor Augustinův. Rozhodující událostí dějin je jednak to, že se Bůh stal v osobě Syna člověkem, čímž začíná proces oddělování vyvolených od zatracených, jednak Poslední soud, kterým bude tento proces uzavřen. všichni omilostnění vytvoří "obec Boží", proti níž je postavena obec pozemská jako uspořádání nutné jen pro padlé, které je určeno k zániku. Ani "matka církev" není ještě obcí Boží. I v ní jsou ještě spravedliví a nespravedliví. Přesto je však jejím nedokonalým obrazem a připravuje ji. Je půdou, na níž Boží říše jednou vyroste. Církev v tomto obraze dějin získává ono jedinečné postavení, které si od té doby vyhradila: je společenstvím Krista, shromažďuje podle Boží vůle ty, kteří jsou povoláni ke spáse, a mimo ni není žádné spásy. Proto lze Augustina označit za opravdového Otce církve, ba za největšího ze všech.