Názory, postřehy a zamyšlení IV.
Boha se boj a jeho přikázání zachovávej;
na tom u člověka všechno závisí.
(Kaz 12, 13)
Každý projev Bohem striktně zavržené modloslužby
je projevem děsivého úpadku víry v jediného existujícího Boha.
dokončení
Podstatným rozdílem mezi Ježíšem praktikovaným náboženstvím židovského národa a naším křesťanstvím je mimo jiné i skutečnost, že Židé jsou na rozdíl od nás křesťanů jediným nepřetržitě existujícím národem, který má už čtvrté tisíciletí svého vlastního smluvního Boha, Stvořitele světa, vesmíru a všeho života. To je velmi podstatný fakt, který nám může dát odpověď na mnohé naše nejasnosti a otázky našeho nitra kolem Ježíšovy osobní víry. Čtvrté tisíciletí - počínaje vztahem praotce Abraháma k Bohu Stvořiteli - trvá naprosto ojedinělý, nadzemský vztah mezi Tím, kdo stvořil svět a Jeho lidem, který bez ohledu na nejrůznější stavy a situace, kterými kdy židovský národ procházel, patří k tomu nejzákladnějšímu v židovské víře: k trvalému poutu mezi Bohem a národem, který si tento Bůh vyvolil, aby Mu velmi specifickým způsobem sloužil. Skutečný věřící, který věří ve skutečného Boha Stvořitele, svoji víru, a důvěru v Jeho pomoc nejenže nedává do jedné roviny, ale dokonce ani žádnou pomoc od Boha nepožaduje. Věří v pravého Boha, protože ví, že právě On je jediným a skutečným Bohem, a žádný jiný v žádné podobě neexistuje ani na světě, ani kdekoli ve vesmíru. Dovolí si snad někdo z nás tvrdit, že Ježíš ve skutečného a jediného existujícího Boha svého národa nevěřil? Pochopitelně že ne, protože ve své nepochybné víře došel dokonce ještě dál! Ježíš totiž více než jen v Boha věřil; on totiž jako pravý zbožný Žid věděl! A co věděl? Věděl to, v co my křesťané pouze jen jen věříme, viz naše tzv. apoštolské vyznání víry začínající slovem věřím. Ježíš věděl, a to je stav s pouhou vírou nesrovnatelný. Věděl, kdo je skutečný Bůh izraelského národa a Stvořitel vší existence. Věděl, že existuje jeden jediný vždy existující Tvůrce a není žádný jiný. Věděl, kdo dal jeho národu Tóru. Věděl, kdo je Otec každého příslušníka jeho národa a tedy kdo je Otec i jeho samého. Věděl, že je přirozené tohoto Otce nazývat právě tímto slovem.
„Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země.“ (Gn 18,18)
„Zařekl ses dnes Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho nařízení, přikázání a právní ustanovení a že ho budeš poslouchat. A Hospodin se ti dne zařekl, že Mu, jak ti pověděl, budeš Jeho vybraným lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechna jeho přikázání, a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak mluvil.“ (5M 26, 17-19)
„Připomínejte divy, jež vykonal, jeho zázraky a rozsudky jeho úst, potomkové Abrahama, jeho služebníka, Jákobovi synové, jeho vyvolení!“ (Ž 105, 5-6)
„A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.“ (2. Moj 3, 6)
Odlišnost Ježíšem důsledně praktikované židovské víry od naší křesťanské spočívá mimo jiné právě v definitivním, tedy až do konce světa platném oddělení Izraelského národa od ostatních, a to od počátku útěku z Egypta:
„Budete svatí pro mne, neboť já Hospodin jsem svatý. Oddělil jsem vás od každého jiného lidu, abyste byli moji.“ (3. Moj 20, 26)
„Ale vám jsem řekl, že dostanete do vlastnictví jejich půdu. Vám ji dám do vlastnictví, zemi oplývající mlékem a medem. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás oddělil od každého jiného lidu.“ (3. Moj 20, 24)
„Vidím ho z temene skal, z pahorků na něj hledím: Je to lid, který přebývá odděleně, nepočítá se mezi pronárody.“ (4. Moj 23,9)
Jde o oddělení Bohem a Stvořitelem světa, který tento útěk Židů z Egypta sám inicioval, řídil a žehnal jeho zdaru. Jistě, i my pavlokřesťané jsme vznikli na základě určitého oddělení, ovšem nesrovnávejme věci nesrovnatelné. Vznik a následné oddělení Pavlova křesťanství od Ježíšem praktikované smluvní víry Bohem vyvoleného židovského národa samozřejmě nikdy nebylo, a ani nemohlo být žádným skutečným projevem vůle právě tohoto Boha. Důvodů je pochopitelně nekonečná řada; například třeba jen proto, že nové náboženství našeho zakladatele se svými naprosto unikátními nepohanskými bohy sídlícími v bohu jednom zásadně popírá učení pocházející od vždy existujícího a nesmrtelného Boha Tvůrce o své jedinosti, nesmrtelnosti a věčné existenci. To znamená, že u Boha, kterého vyznával zbožný příslušník židovského národa Ježíš, se nikdy nemohla a nemůže ani na okamžik přerušit jeho entita. To se ale týká jen jednoho jediného nesmrtelného Boha, Stvořitele vší existence a smluvního ochránce Židovského národa, například:
„Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není.“ (Iz 43, 11)
„Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ (2.Moj 3, 10)
„Slyš, můj lide, svědčím proti tobě, kéž bys mě poslechl, Izraeli. Nesmíš mít cizího boha, nebudeš se klanět cizáckému bohu!“ (Ž 81 9, 10)
Neexistuje žádný jiný Bůh, než Hospodin Stvořitel, a bezpochyby žádný druhý neexistoval ani pro Žida Ježíše. Všichni ostatní „bohové“ jsou jen modly; kusy dřeva, hlíny, kamenu nebo železa a jejich existence je vymezena maximálně na století. Jako horlivý židovský vyznavač učení skutečného a jediného existujícího Boha, Ho Ježíš vždy nazýval Otcem, a také dodnes svého jediného Boha uznává téměř celý jeho židovský národ. A přesto samozřejmě nikdo z tohoto požehnaného národa Bohem, respektive Jeho jakýmsi potomkem nikdy nebyl a samozřejmě také nikdy nebude. Skutečný Bůh, který stvořil svět a vesmír, nic podobného nemá zapotřebí. Jediný preexistující Bůh židovského národa neexistuje ani kvůli člověku, kterého vytvořil jako obyvatele pro svůj svět, ani kvůli jakémukoli jinému tvorovi, které vytvořil pro své jiné planety a vesmíry. Tento jediný, a ve své celistvosti neporušitelný Bůh má nepochybně kladný vztah ke svým výtvorům, které pro tyto nekonečně vzdálené světy stvořil a jistě vnímá způsob jejich bytí. Ovšem jak vyplývá z Písma, i z některých názorů ze židovského náboženského prostředí, vztah Stvořitele ke svým tvorům není bezmezný. Rozhodně prý ne až do té míry, aby se kvůli své případné nespokojenosti, nebo nesouhlasu s jejich způsobem svého způsobu bytí do takové existence nějakým tajemným způsobem „vtěloval“, a nechal se od nich - ovšem jen na určitý čas - nesmírně krutým způsobem zbavit své nesmrtelnosti jen proto, aby tímto podivným, nadbytečným aktem sám v sobě usmířil svůj hněv nad špatným jednáním svých tvorů. V našem případě tedy lidí. Ale jak všichni víme, přibližně v takovém duchu a na takovém principu, se navzdory tomu všemu zakládá naše křesťanská víra v jediného existujícího nesmrtelného Boha, a zároveň smrtelného člověka, příslušníka tím samým jediným existujícím Bohem vyvoleného židovského národa, Ježíše.
Pověstná starověká řecká mytologie se svými nejfantastičtějšími mýty a legendami, nejrůznějšími bohy a bohyněmi, desítkami monster i reků, s vybájeným původem světa, vesmíru, podsvětí a podobně, má své trvalé místo v historii a civilizaci pohanského národa, ze kterého zakladatel našeho pavlokřesťanství pochází. Žil a stejně jako celý jeho pohanský národ vyznavačů mnoha bohů, i on alespoň až do okamžiku své snové extáze u Damašku zřejmě nejen vyznával, ale existuje reálný předpoklad, že nejrůznější tradiční kulty a náboženské rituály i aktivně provozoval stejně jako jeho ostatní řečtí souvěrci. Nesmírně rozmanité náboženství Pavlovy domoviny, starověkého Řecka, v době, kdy v židovském národě, který uctíval jediného existujícího Boha žil Jeho věrný vyznavač Ježíš, už existovalo přibližně dvanáct století. Řecká mytologie plná bájí a legend velmi často dopodrobna líčí životy a neuvěřitelná dobrodružství široké škály nejrůznějších bohů, hrdinů, bohyň, mořských, pozemských a nebeských příšer, obrů, nestvůr i bůžků, skřetů, draků, netvorů, satyrů, zrůdných oblud, storukých a padesátihlavých obrů, pololidí a polo zvířat, a podobně... A pozor: Řecká mytologie zná dokonce i takzvaného božího syna! Připomínáme, že řecké náboženství zaniklo až v pátém století, a to na základě už nezadržitelného rozmachu našeho křesťanství po získání pohádkového majetku a obrovské moci od římských císařů. Ovšem zvlášť určité jednotlivé mytologické prvky starobylého řeckého náboženství naprosto evidentně zůstávaly ještě dlouhá staletí v podvědomí křesťanů, a tvořily tak pevnou součást našeho náboženství. V několika zásadních dogmatických otázkách se v našem náboženství dokonce udržely určité mytologické elementy z řeckého, nebo řecko - římského náboženství až do dnešní doby. Jejich stop je v našem křesťanském monopolyteismu sice méně, než jsme přijali z náboženství Ježíše, ovšem z teologického hlediska jsou většinou významnější.
Kupříkladu z pohanské mytologie bůh a jeho lidský potomek, nebo třeba lidské požívání boha stvořitele světa a vesmíru v poháru vína přeměněného v boží krev. Nebo několik pohanských bohů dohromady tvořících jednoho, a tak podobně. Z Ježíšova náboženství jsme například zdánlivě přejali jediného existujícího Boha (toho jsme ale zase vzápětí obdařili lidskými atributy, a přidali mu dvě další božské osoby), také i židovský Zákon, především ty jeho části, které se daly vhodně užít do našeho Zákona křesťanského, nebo židovské učení o Stvořiteli světa (za toho jsme ale díky Pavlovi začali považovat i Ježíše jako Boží osobu), a tak podobně. Uveďme ještě alespoň jeden příklad, kdy jsme zřejmě z původního pohanského náboženství našeho zakladatele převzali údajné mystické proměňování jedné podstaty ve druhou: Jeden zachovalý řecký papyrus popisuje průběh určitého magického obřadu, ve kterém muž zaklíná pohár vína, který má představovat krev, kterou dal jistý egyptský bůh své vyvolené vypít proto, aby k němu vzplanula láskou. Vyvolená pohár vína – krve vypije, a požitím právě této krve se symbolicky spojuje se svým milým. V jiné zmínce o stejném bohovi se opojné víno opět promění v jeho krev.
Požívání krve k magickým rituálům spojení v pohanské řecko - římské kultuře podle všeho nebylo ničím výrazně udivujícím a překvapujícím, a je reálný předpoklad, že Pavel minimálně některé takové rituály osobně znal, a někdy jich byl očitým svědkem, ne-li přímo aktivním účastníkem. Naproti tomu monoteistické náboženství Žida Ježíše, kterého náš zakladatel čtvrt století po jeho smrti začal vnímat a prezentovat jako syna Boha, Stvořitele světa, učí právě na základě Božího naprosto zásadního a striktního příkazu nikdy v životě ani kapku krve nepožít! V souvislosti s těmito informacemi se nám křesťanům pak nemusí jevit jako až příliš troufalá následující otázka. Je skutečně absolutně a jednoznačně vyloučené, že tajemná eucharistická oběť, jako střed a cíl každé naší bohoslužby, jejíž proměňující slova jako zcela první člověk na světě uvádí opět náš zakladatel ve svém prvním listu psaném právě do řeckého Korintu (11, 23-29) s tím, že v průběhu svého snu údajně tato slova: „ ... přijal od Pána…“, nemají opravdu zcela a naprosto nic společného, a nenesou ani stopu možného ovlivnění jejich autora právě třeba některými magickými rituály, kterých byl možná v mládí ve své pohanské polyteistické domovině svědkem? Nikomu z přítomných nepřipadá snad až přímo děsivé, že údajná následující Ježíšova slova při poslední večeři nezaznamenal nikdo z jeho přítomných důvěryhodných židovských učedníků, ale jako úplně první člověk na světě je v Efezu sepisuje a publikuje ještě nedávný tradiční pohan z tradičního pohanského polyteistického prostředí, který Ježíše neznal a nikdy ani nespatřil! Přesto právě od něho pochází nejtajemnější eucharistický mešní okamžik, a to zřejmě až z roku 57, tedy až celých čtvrt století od Ježíšova ukřižování římskými vojáky. Navíc tato pro smysl a význam každé naší bohoslužby s přehledem její nejdůležitější část údajně získal ve svém snu od dávno zemřelého Žida Ježíše, snového Krista! Opravdu Ježíš tímto způsobem v Pavlově snění zradil svojí židovskou víru, a postavil se nesmírně troufalým, urážlivým a rouhavým způsobem proti jedinému Bohu svého národa a jeho Zákonu? Proti tomu nařízení, který přesně to, co náš zakladatel uvádí jako autentická Ježíšova slova, striktně a pod pohrůžkou různých trestů jednoznačně a důrazně několikrát výslovně zakazuje? Byl to opravdu právě ten zbožný Žid Ježíš, kdo se podle mínění našeho zakladatele z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodl svými údajnými následujícími slovy svádět zbožné soukmenovce k přestoupení jednoho z nejvýraznějších Božích přikázání? Nebo to byl ten, komu mohl být právě tento pohanský rituál velmi blízký, a proto ho jako magickou tajuplnost zařadil do své vlastní nežidovské teologie?
„Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1. Kor 11, 23-29)
Vraťme se ještě na chvíli k tématu oddělení. Naše osudné vymezení se proti židovské víře lze jen velmi těžko pokládat za projev Boží vůle, jestliže podle učení Tóry právě židovská víra je výhradním dílem Boha, Otce židovského národa a každého jeho příslušníka. Rázné oddělení křesťanství od židovství se netýkalo jako v případě Židů oddělením od nějakého pohanského národa, nýbrž údiv vzbuzující a těžko pochopitelnou aktivitou našeho zakladatele. Pavel jak víme, totiž své vlastní křesťanství oddělil od Bohem požehnaného náboženství, které vroucně vyznával Ježíš. Ovšem nová církev se z duchovně nesmírně rozsáhlého a bohatého proudu Ježíšova náboženského židovství oddělovala v antickém světě jen velmi pomalu. Oddělení se od duchovně bezkonkurenčně vyspělého židovského společenství nebylo otázkou let, ale staletí. A ani potom se tento z hlediska Ježíšovy víry velmi pochybný, a z hlediska Boží smlouvy právě se židovským národem zbytečný oddělovací proces nedá označit jako ukončený. O tom věděli své tehdejší náboženské kapacity jako byly například církevní otcové Augustin, Jeroným, Řehoř, nebo Ambrož, a jiné autority. Ještě v pátém, a někde dokonce i v šestém století i později totiž celé rodiny křesťanských věřících navštěvovaly pravidelně a zřejmě „pro jistotu“ jak židovské šabatové synagogální bohoslužby v sobotu, tak i ještě v neděli zase křesťanské nedělní bohoslužby. A zjevně jim nevadilo, že v sobotu se modlí k Bohu, Otci židovského národa, a to naprosto autentickými slovy, jako se modlil i Žid Ježíš, a za pár hodin poté se pro změnu modlili k tomu samému Ježíšovi už jako Bohovi. V sobotu zbožný Žid, v neděli trojjediný Bůh, Stvořitel světa a vesmíru.
Skutečný stvořitel světa a vesmíru uzavřel se židovským národem po jeho útěku z Egypta exkluzivní smlouvu pod několika podmínkami a příkazy, např.: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním Tvé jméno. Staň se požehnáním! (Gen 12, 2). Zcela nejdůležitější je ale hned Jeho druhé, mnohokrát připomínané a opakované přikázání z Desatera: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (2. Moj 20, 3), kterým předem vylučuje veškeré možné spekulace o Jeho jedinosti, které by se v průběhu existence Jeho světa mohly objevit. Jako Vše-mohoucí a Vše-vědoucí Stvořitel už samozřejmě věděl o budoucím Pavlově nežidovském náboženství, kde sice bude oficiálně vyznávaný On sám, ovšem na rozdíl od svých vlastních příkazů zachovávat Jeho jedinečnost bude křesťanstvím rozdělený na tři části. Bůh Ježíšova národa, a tedy i Bůh jeho samotného říká způsobem, který vylučuje jakoukoli jinou možnost: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (5. Moj 6, 4). Bůh Židů byl, je, a vždy bude jediný, a na rozdíl od našeho křesťanského boha nemá žádného potomka, ani v sobě neobsahuje žádné další osoby. Ústřední postava naší víry Ježíš jako zbožný Žid ve své víře nevyznával sám sebe, ani se k sobě nemodlil, ani jako bůh stvořitel neodpouštěl sám sobě své hříchy a poklesky. Stejně tak nevydával sám sebe za oběť, aby tímto krutým krvavým aktem sám sebe usmířil. Nesmrtelný bůh se kvůli tomu nestal smrtelným. Ten, kdo stvořil svět a vesmír, se nikdy nemusí s nikým usmiřovat; tím méně sám se sebou...
Ježíš jako každý jiný zbožný Žid vyznával něco naprosto jiného: skutečného Boha Stvořitele, který v tehdejší době byl Bohem Smlouvy se židovským národem už téměř dvě tisíciletí. Vyznával jediného existujícího Boha, který stvořil vše, co je. Vyznával skutečného, jediného Boha jako nejmocnějšího zachránce svého vlastního židovského národa z egyptského zajetí. Vyznával Boha, který o sobě skrze Mojžíše řekl následující i mnohé jiné výroky v podobném duchu necelé dvě tisíciletí před tím, než se narodil:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (2. Moj 20, 2-3)
„Neobracejte se k bůžkům a neodlévejte si sochy bohů. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (3. Moj, 19, 4)
„Izraelci mi totiž patří jako služebníci, jsou to služebníci moji, které jsem vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (3. Moj, 25, 55)
„Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete…“(5.Moj 30, 15-18)
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Utrpení Ježíšova národa
