Názory, postřehy a zamyšlení II.
Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat, takže byste se odchýlili,
sloužili jiným bohům a klaněli se jim.
5.Moj 11,16
Vyhlásím jim své soudy nad všemi jejich zlými skutky, že mě opustili;
jiným bohům pálili kadidlo a klaněli se dílu svých rukou.
Jer 1, 16
Údajně židovský, zřejmě ale spíše dočasný konvertita k judaismu Pavel a následně zase odpadlík od něho byl velmi sebevědomý člověk, i když zřejmě dobrého srdce, ovšem nesmírně nestálé, stále hledající a netrpělivé prchlivé povahy a unáhlených soudů a názorů. Především byl ale autor do té doby nikdy neslýchané, revoluční teologie o bohu, který se na svém vlastním světě rozmnožil, takže na Zemi žil její tvůrce, ale nikdo o tom až do Pavlova vidění nevěděl. Zakladatel našeho křesťanství v listu do Korintu charakterizoval sám sebe některými vyjádřeními, kterými ale jistě nechtěně otřásl, a možná i zpochybnil svojí důvěryhodnost, která je tolik nutná pro vytvoření takového díla: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus…(1.Kor 9, 20-21). Jak bychom jako nestraní čtenáří charakterizovali člověka s uvedenými morálními vlastnostmi, které naši předci trefně nazývali slovy „Kam vítr, tam plášť “? Kdo tedy doopravdy byl? Byl prý Židem jako Ježíš, a dokonce jeho současníkem, ale přitom neuměl hebrejsky? Byl vůbec někdy skutečným vyznavačem věčného Božího Zákona? Nebo byl člověk bez Zákona, kterým Ježíš, jeho židovská rodina a učedníci řídili svůj život? Byl snad pohanem bez skutečné víry? A byl opravdu jen jediným původním autorem náboženství, někde nazývaného jako pavlokřesťanství, ve kterém jediné existující učení jediného existujícího Boha, tedy Zákon už téměř ztratilo svůj status, a jeho unikátní jedinečnost a význam pro lidi prý „nahradil Kristus“, údajný syn Stvořitele světa a vesmíru zrozený do židovského národa? Nebo byla finální realizace vzniku tohoto nežidovského náboženství společným výsledkem důkladné přípravy určité skupiny lidí s podobnými názory i životními osudy jako Pavel? To znamená buď různých odpadlíků od Ježíšova náboženství, nebo těch, kteří až dosud aktivně provozovali různé podoby a praktiky pohanského života pod vlivem široce rozvinutého polyteismu, který se pak v pavlokřesťanství projevil v mnoha rozličných způsobech, a v jedné své podobě dokonce formou dogmatu.
Jestliže je Pavel opravdu skutečným a jediným původcem svých vyjádření ve smyslu, že Boží učení – Tóru „nahradil Kristus“, pak v takovém případě náš zakladatel, a my křesťané spolu s ním de facto sdílíme, že všemohoucnost Toho, kdo stvořil svět, vesmír, a vůbec všechnu existenci, je i přesto všechno limitovaná. V podstatě tvrdíme, že Všemohoucí Bůh Stvořitel ve skutečnosti není vše mohoucí, neboť vytvořil Zákon, který se Mu ale na rozdíl od ostatního Jeho díla nepovedl. Zákon, který na rozdíl od Jeho světa a vesmíru „přežil“ jen necelé dvě tisíciletí, a pak prý, jak náš Pavel uvádí, musel být zřejmě jako už neaktuální, zastaralý, překonaný, a tedy neplatný, nahrazen právě Kristem. Připomínáme, že náš zakladatel ale Ježíše, kterého nazývá Kristem, nikdy v životě neviděl, a byl a zůstal pro něho až do jeho ukřižování zcela neznámým člověkem. Pavel měl stejně jako každý jiný Žid nepřeberné množství možností Ježíše osobně poznat, hovořit s ním, diskutovat o Jeho víře a Bohu, modlit se s ním, učit se od něho, mohl ho při jeho cestách tak jako mnozí lidé doprovázet, všelijak mu při jeho cestách pomáhat a podobně, ale nikdy o to neprojevil zájem. Ježíš, kterého sám později „pojmenovává“ jako Krista, dokud žil, jednoduše Pavla nezajímal.
Jako pavlokřesťané se svým zakladatelem také tvrdíme, že Bůh není jeden jediný navzdory tomu, že to Stvořitel v Tanachu tak nepochybně a rezolutně tvrdí, např: „Poznáte, že jsem uprostřed Izraele. Já jsem Hospodin, váš Bůh, a jiného Boha není.“ (Jóel 2, 27). Nebo: „Cožpak ne já, Hospodin? Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne.“ (Iz 45, 21). Případně jinde: „Věřím zcela upřímně, že Stvořitel, pochváleno budiž jméno Jeho, je jediný, a že není jedinosti jako Jeho v žádném způsobu, a že On sám jediný je Bůh náš — byl, je a bude.“ (Rambam). A zřejmě ve světlé chvíli svého prozření to dokonce ve svém listu do Efezu (Ef 4, 6) uvádí sám Pavel: „...jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ Konečně úryvek z nejznámější modlitby, kterou se zcela nepochybně každý den ráno a večer podle nařízení Tóry modlil i Žid Ježíš: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (5.Moj 6, 4)
Ježíš tedy vyznával Boží jedinost, my křesťané však dogmaticky vyznáváme Boží troj – jedinost, ve které ovšem jednu z těchto tří jediností tvoří právě Ježíš. Ten samý Ježíš, který ale sám ve svých předepsaných modlitbách dvakrát denně vyznával Boží jediečnost! V čem je tedy chyba, jestliže v žádném případě není, a ani nemůže být v Ježíšově víře v jediného existujícího Boha, tvořící naprostý základ učení, které tento jediný existující Bůh předal skrze Mojžíše svému židovskému národu?
O tom, že je skutečný Bůh Stvořitel jediný, vedle Ježíše a jeho matky, šesti jeho nevlastních sourozenců, jeho učedníků a dalších zbožných blízkých z Ježíšova okruhu samozřejmě nepochyboval ani Ježíšův bratr Jakub (zvaný Spravedlivý), „učedník, kterého Ježíš miloval“ (prvorozený syn Josefa; Ježíšova matka Marie byla Jakubovou macechou). Ten se po bratrově ukřižování v roce 30 ujal vedení jeho zbylých učedníků a následovníků, a stal se tak velmi respektovaným přímým Ježíšovým nástupcem, apoštolem a hlavou „Dohlížitelem jeruzalémské církve“ tzv. Rady dvanácti. V této funkci vytrval po další tři desetiletí až do své tragické smrti. „ Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.“ (Jk 2, 19). V celém křesťanském Zákoně nenalezneme jediný relevantní důkaz, záznam, nebo náznak o tom, že by Jakub o svém nevlastním bratrovi hovořil jako o Bohovi, a že by ho snad on sám, nebo kdokoli z jeho rodiny v tomto smyslu uctíval nebo velebil. Pokud by chtěl někdo v této souvislosti namítnout a poukázat alespoň na první verš z jeho dopisu, kde se představuje jako: „Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti pokolením v diaspoře.“, podotýkáme, že mnohé naše církevní autority, badatelé a teologové považují slova Pána Ježíše Krista za pozdější evidentní křesťanskou interpolaci. Důvod je jasný a právě jsme ho uvedli: pro Jakuba, stejně jako pro ostatní členy své rodiny nebyl Ježíš ani pomazaným Kristem, ani Pánem ve smyslu Pán Bůh. Stejně tak ani jeden člen této venkovské židovské rodiny se za služebníka svého bratra v žádném případě nepovažoval, a silně zbožného Ježíše vyznávajícího jediného existujícího Boha Izraele by to pochopitelně nikdy nemohlo ani napadnout.
Za zmínku stojí mimo jiné také například i Jakubův zajímavý postoj k pokušením, kterými člověk prochází. Náš křesťanský Zákon uvádí ve třech případech situaci, kdy měl být jeho bratr nejprve na poušti, poté v Jeruzalémě, a konečně na nějaké hoře pokoušen; dvě varianty jsou však téměř totožné. Nejprve se o údajném pokušení Ježíše velmi krátce zmiňuje Evangelium podle Marka, sepsané přibližně čtyři desetiletí po Ježíšově ukřižování: „A hned ho Duch vyvedl na poušť Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel…“ (Mk 1, 12-13). Dále hovoříme o Evangeliu podle Matouše pocházející z doby minimálně o deset roků pozdější: „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“ (Mt 4, 1-11) Všimněme si, že v tomto listu se o Ježíšovi sice nehovoří přímo jako Bohovi, ale zase naznačuje natolik výrazným a zavádějícím způsobem, že by čtenář o jeho božství zřejmě neměl pochybovat. Poslední, nejvíce tendenční věta z celého uvedeného úryvku, kdy Ježíše obsluhují andělé, nás má v jeho Božství už jen utvrdit. Vždyť přeci andělé neobsluhují lidi, ale Boha, který v průběhu utváření světa a vesmíru tyto anděly stvořil jako své posly. Podle naší křesťanské teologie je tímto Bohem Stvořitelem vší existence Ježíš, nepochybný příslušník židovského národa, který se po celý svůj život modlil výhradně k jedinému Bohu, tohoto Boha vyznával a plnil Jeho pokyny a příkazy uvedené v Tóře. V tom případě se ovšem po celý svůj život musel modlit sám k sobě, vyznávat sám sebe, a plnit své vlastní pokyny a příkazy, které na zemi pod Jeho vedením sepsal Mojžíš..
Třetí uvedené pokušení Ježíše kdesi na vysoké hoře se ale podle našeho názoru také dá vyložit trochu jinak, než měl neznámý autor Evangelia podle Matouše evidentně na mysli: Ďábel údajně vezme Ježíše na horu, ukáže mu svět a tvrdí, že mu to vše dá, když před něho klekne a bude se mu klanět. Ježíš mu odpoví, že je psáno: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ To je naprosto dokonalá odpověď! Budeš se klanět a uctívat jediného existujícího Boha Stvořitele, mimo jiné i za to, že nám dal život, a že nás pro tento život obdařil svým manuálem; učením Tóry. Ježíš nejlépe ví, o čem k ďáblovi mluví, protože sám jako zbožný Žid dělá dobrovolně totéž: Klaní se a uctívá výhradně svého Boha Stvořitele, Otce židovského národa. Neříká, že je kdesi údajně psáno: „Synovi Hospodina, Boha svého se budeš klanět“, ani už konkrétně a přímo neprohlašuje: „Ježíši, Bohu svému se budeš klanět“. Ďábla pokušitele Ježíš dokonce ani neodkáže do patřičných mezí přibližně slovy, které, jak si osobně představujeme, by snad použil skutečný Bůh jako Všemocný Stvořitel světa: „Cože, ty ubožáku, kterého jsem já, vždy existující Bůh a Všehotvůrce kdysi také vytvořil a bez mé vůle bys nikdy neexistoval; ty jsi ve své zlobné posedlosti tak troufalý, že chceš právě po mě, po svém tvůrci, abych se ti klaněl?“ Proč Ježíš tehdy nebo kdykoli jindy nevyslovil uvedená, nebo jiná slova v podobném smyslu? V prvé řadě proto, že by ho to jako myslícího věřícího židovského člověka obdařeného rozumem prostě nikdy ani nenapadlo. Pokušení ve formě „být také Bohem, být Božím potomkem a podobně“ ve věřícím židovském národě prostě neexistuje. Protože jako zbožný židovský člověk zdravého rozumu, pečlivě dodržující Boží Zákon velmi dobře ví, že každý, kdo by čistě teoreticky snad něco podobného prohlásil, by na sebe tímto svým nesmírným rouháním jedinému skutečnému Bohu na sebe přivedl Boží hněv a tzv. vytětí z národa Jisraele. A konečně i smrt ukamenováním podle židovského Zákona v případě, že by uvedené rouhání prohlásil před svědky.
O pokušení Ježíše se konečně zmiňuje i Evangelium podle Lukáše z doby konce prvního století (Lk 4, 1-14), ovšem v podstatě jde jen opis textu, který použil roky před ním už „Matouš“. Jak vidět, i koncem prvního století bylo stále potřeba jakýmikoli prostředky znovu a znovu připomínat a zdůrazňovat Ježíšovo údajné Božství. Uveďme krátký úryvek z Jakubova listu (napsaný zřejmě kolem roku 60, to znamená asi o deset roků dříve, než první Markova zmínka v tomto ohledu), ve kterém Ježíšův bratr o ničem podobném, co se v souvislosti s pokoušením mělo stát jeho bratrovi na poušti vůbec nezmiňuje. To ovšem nemusí hned automaticky znamenat, že se nic podobného jako nějaké pokušení Ježíšovi nikdy nestalo... Zcela jistě se však nejednala o pokušení taková, a v takovém rozsahu, o kterých se poprvé zmiňují křesťanští autoři evangelií až desetiletí po Ježíšově skonu, a která patří do úplně jiné kategorie, než jsou historicky věrné informace. Máme na mysli další literární fikci. Proto takové a další podobné zprávy z Ježíšova života od autorů, kteří rozhodně nepatřili mezi jeho apoštoly, a svá sdělení psali v rozmezí přibližně až mezi čtyřmi a sedmi desetiletími po Ježíšově ukřižování, musíme přijímat s jistou rezervovaností a nemalou shovívavostí. Co je pro nás ale v této věci nejdůležitější; Jakub, který s Ježíšem strávil dlouhé roky mládí a dospívání ve společném životě v jedné rodině, v podstatě nepřímo vylučuje, že by jeho bratr mohl být Bohem.
Proč nepřímo a ne konkrétně? Na to je nesmírně lehká odpověď. Jakub nikdy nemohl bratrovo údajné božství potvrzovat, ani vyvracet, protože takové téma v židovském národě nikdy neexistovalo! V judaismu je člověk výhradně celým a nedělitelným člověkem, a jeho Bůh a Stvořitel je výhradně celým a nedělitelným Bohem. Žádná vzájemná prolínání jedné existence do druhé tam tak, jako to známe z pohanství, neexistují, protože jsou svojí podstatou vyloučené. Bůh neexistuje kvůli člověku, a vždy zůstane výhradně Bohem. Člověk existuje kvůli Bohu, a vždy zůstane jen člověkem. Mezi nimi je od počátku světa naprosto nepřekonatelný a nevyslovitelný rozdíl a takovým zůstane až do chvíle, kdy Stvořitel rozhodne o jeho konci. Takže člověk pokoušen být může, Bůh však nikdy, protože v celém jeho vesmíru neexistuje nikdo, kdo by se o to mohl pokusit. Jakub to píše naprosto srozumitelně: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ (Jk 1, 13-14)
Podle našeho názoru tedy Ježíš svými údajnými slovy uvedenými v (Mt 4, 1-11) v případě, kdyby se toto vyprávění zakládalo na skutečnosti, více než přesvědčivě vylučuje veškeré možné spekulace, že by se snad sám za preexistujícího Boha a Stvořitele světa a vesmíru považoval, a že by snad někdy v tomto smyslu o sobě na veřejnosti opravdu hovořil. Ježíš byl bezesporu vysoce charakterní a zbožný Žid poctivé víry, vychovaný v úctě, respektu a bázně před Bohem Hospodinem, jediným existujícím Bohem světa a vesmíru, které vytvořil. Právě z toho důvodu v uvedeném výňatku naznačuje, že pokud by se už měl někomu klanět, tak to bude především Hospodinu, svému Bohu Otci, jemu jedinému. To je ostatně jeden ze základních principů vztahu židovského národa, a tedy i jeho příslušníka Ježíše ke svému Bohu, kterého jako svého Otce Židé nejen nazývají, ale především považují.
Pro věřící židovský národ obecně, a každého jednotlivce konkrétně, jejich Bůh znamená jejich nebeského Otce. Bez Boha by Židé neexistovali, neměli by v něho víru, nedostali se z egyptského otroctví, neuzavřeli by s jediným faktickým Bohem Smlouvu, neobdrželi by od Něho učení v podobě Zákona, a bez tohoto Boha by izraelský národ by nikdy nebyl vyvolený ke zvláštním služebným úkonům. Z těchto a dalších důvodů oslovuje každý židovský člověk jediného existujícího Boha svého národa slovem אַבָּא, Aba, tedy Otče (případně můj Otče אבא שלי, Otče náš אבא שלנו, a podobně), a jak všichni víme, tak to i podle autorů evangelií skutečně dělal i Ježíš. Pochopitelně to neznamená, že se tímto oslovením každý zbožný Žid včetně Ježíše nebo každá Židovka automaticky stává skutečným, fyzickým synem, nebo dcerou všemocného Stvořitele světa…*)
Kupříkladu: „Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ (Mt 16, 17) Nebo: „Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec.“ (Jan 6, 32) Nebo: „Praví jim: „Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.“ (Mt 20, 23) Jiný příklad: „Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně.“ (Lk 22, 2), a nebo například: „On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (Jan 5, 17)
V souvislosti s Jakubem ještě připomínáme, že právě tento Ježíšův bratr měl také i s Pavlovým učením mnohé problémy. Nesouhlasil s ním v mnoha otázkách, naprosto zásadně však s jeho vlastním, originálním, ale opět mylným tvrzením, v tomto případě že člověk je ospravedlněný pouze vírou, a to výhradně v Ježíše (kterého trvale tituluje jako pomazaný Kristus), a nepotřebuje k tomu ještě skutky určené Bohem a specifikované v Jeho učení, tedy v Zákonu, čili Tóře. Naštěstí sama církev udělala Pavlově špatně chápané teologii a jeho chybnému učení zvláště této tak významné otázky sama „přítrž“ a hovoří ve smyslu, že ke spáse člověka: „Je vedle víry zásadně a nepochybně zapotřebí i odpovídajících skutků, činů. Jedno od druhého nelze nikdy oddělovat. Jen v tomto spojení můžeme hovořit o živé víře.“ Pavel například, a troufneme si říci, že nesmyslně, tvrdil: „Vždyť Kristus je konec Zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“(Ř 10, 4), nebo třeba: „Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných Zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn“ (Gal 2, 16), případně: „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků Zákona.“ (Ř 3, 28), a stejně nesmlouvavě: „Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě Zákona, pozbyli jste milosti.“ (Gal 5, 4) Ovšem Ježíšův bratr Jakub jeho naprosto mylná tvrzení přesvědčivě vyvrátil svým listem, který v době svého vedení učedníků sepsal v Jeruzalémě: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem. Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.“ (Jk 2, 13-18). Tolik ten, kdo se svým nevlastním bratrem Ježíšem prožil v jedné rodině dlouhé roky společného života a - na rozdíl od našeho zakladatele - o něm a jeho víře věděl téměř vše. Uvedené Jakubovo tvrzení o podmínkách spásy člověka lze tedy v takovém případě chápat jako interpretaci Ježíšova nezlomného přesvědčení.
Ovšem jak jsme si už řekli, my pavlokřesťané v čele s naším zakladatelem a jeho údajným zážitkem se snovým Kristem „víme“ a uznáváme, že Zákon Stvořitele světa měl jen omezenou platnost, a to jen do doby jeho nahrazení Kristem. Spolu s Pavlem jsme v podstatě zajedno v tom, že tak jako Všemocný Bůh a Stvořitel světa a vesmíru nás evidentně musel klamat svými proklamacemi o věčné platnosti svého Zákona (nahradil ho přeci Kristus, jak říká Pavel a my to po něm opakujeme), tak nás podle Pavlových vyjádření Bůh a Stvořitel stejně tak klamal i ve svém učení o své absolutní jedinečnosti. Vždyť přeci my opět jen díky Pavlovi například víme, že Bůh židovského národa má syna. Do té doby o tom nikdo nic nevěděl. Ani sám zbožný vyznavač Božího učení Žid Ježíš…
-o-
*) To bezesporu platí i pro Ježíše. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že v Ježíšově náboženství žádný potomek skutečného a jediného Boha Stvořitele světa neexistuje a nikdy ani neexistoval. Z vlastní celoživotní zkušenosti víme, že mnoho nás křesťanů nacházelo a dodnes nachází údajný důkaz a pevnou oporu pro svoji víru v Ježíše jako preexistujícího Boha Stvořitele světa a vesmíru a zároveň jako Jeho Syna především v těch místech evangelií, kde se hovoří o Ježíšovi, který se obrací ke všemohoucímu Bohu Stvořiteli slovy: „ Můj Otec, u mého Otce“, a podobně. Svojí příslušností ke křesťanství zároveň uznáváme, že Ježíš je Bůh (viz např. § 509 KKC, nebo např. čl. 95 Kompendia KC, které o Židovi Ježíšovi učí: „Je to sám Bůh“. Jiné oficiální církevní učení říká, že Ježíš je: „Všemohoucí a ve všem plně rovnocenný Bůh – Syn.“, a samozřejmě existují desítky podobných variant mající ještě jinými slovy a výrazy vyjádřit totéž.
Z toho vyplývá, že věříme, že vždy existujícím Stvořitelem světa, vesmíru a vůbec vší existence je Ježíš, božský příslušník židovského národa. Ten podle nás coby Všemohoucí a ve všem plně rovnocenný Bůh jako vrchol svého utváření světa a celého vesmíru stvořil i člověka. V KKC v § 456 – 460 nalezneme zvláštní vysvětlení církve, proč se Bůh Ježíš měl stát člověkem. Učení na toto téma shrnuje a velmi krátce, heslovitě vyjadřuje už zmíněné Kompendium KC v tomto smyslu: Bůh Ježíš (viz čl. 95) se vůlí jedné své části Boha Otce vtělil působením své další části Boha Ducha sám na sebe proto, aby nás hříšníky smířil s Bohem. To znamená, aby se usmířil sám se sebou. Stvořitel světa, vesmíru a veškeré existence, vždy existující a nesmrtelný Bůh Ježíš se tedy usmířil sám se sebou tím, že se nechal námi hříšnými lidmi nesmírně krutým způsobem mučit a zabít. Teprve tímto brutálním, krvavým sadistickým aktem, kdy jedna jeho součást v nelidských mukách a bolestech zemřela, podle našeho učení jeho zbylé dvě součásti uspokojily svoji zlost nad námi hříšníky.
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
