Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

I řekli všichni: Tedy jsi ty Syn Boží? On pak řekl jim: Vy pravíte, že já jsem.

                                                                                                                                                      Lk 22, 70

            Vyhlásím jim své soudy nad všemi jejich zlými skutky, že mě opustili;

                                              jiným bohům pálili kadidlo a klaněli se dílu svých rukou. 

                                                                                                                              Jer 1, 16    

                                                   Přestože křesťanská tradice oficiálně stále ještě připisuje jednotlivé knihy svého Zákona známým novozákonním postavám, tedy především apoštolům, případně jejich žákům, považuje se přístup k novozákonnímu učení touto cestou  nejen jako zavádějící, ale především už dávno  překonaný. Naše křesťanství se v prvé řadě existenčně opírá o třináct listů připisovaných našemu zakladatelovi apoštolu Pavlovi, z nichž menší polovina jsou však jednoznačně prokázané falzifikáty. To znamená, že úplný prazáklad naší víry ve zmrvýchvstalého a nanebezvatého Krista tvoří jen sedm Pavlových psaní, které v průběhu roků zasílal ještě nedávným tradičním maloasijským polyteistům, mezi kterými se mu  postupně dařilo získávat jejich zvědavost a někdy i určitou přízeň.  Na základě těchto několika dopisů (jde o list Římanům, 2 listy Korintským, Galatským, Filipským, 1. Tesalonickým a Filemonovi), které začal psát přibližně až dvě desetiletí po tragické smrti židovského náboženského aktivisty Ježíše  začaly v rozpětí zhruba od sedmdesátých roků (tzv. Marek) prvého století do začátku druhého (tzv. Jan), vznikat zjevně na podporu Pavlova vlastního, značně originálního učení „Dobré zprávy o životě, smrti a zmrtvýchvstání Krista Ježíše“, jinými slovy evangelia „Radostné zvěsti o Ježíši, jeho příchodu, nanebevstoupení a přicházející spáse duší“, 

Žádný z autorů těchto evangelií nebyl přímým účastníkem událostí, které popisují, a žádný z nich se ve skutečnosti nejmenoval tak, jak byla jejich díla pojmenovaná. Jedinou jistotou je nám co se autorství týče, jmenovaných sedm skutečně Pavlových listů, které tvoří prazáklad našeho křesťanského Zákona, stejně jako i našeho náboženství, po teologické stránce ovšem zásadně odlišného od víry svého izraelského národa, velmi aktivně praktikované putujícím Židem Ježíšem. První tři evangelia vznikla navzájem obdobným způsobem, tedy souhrnem  mnohými redakcemi a interpolacemi upravených informací, a tradovaných příběhů o Ježíšovi, a v podstatě si jsou až na nepodstatné výjimky jak obsahem, tak způsobem jejich zpracování velmi podobná. Proto se nazývají také jako evangelia synoptická, tedy obsah, souhrn, nebo shrnutí sebraných informací o Ježíšovi, samozřejmě nejrozmanitějšího původu a relevance. Zjistit, nakolik jednotlivá evangelia čerpají z rozličných informací postupně získávaných často až desetiletí od doby, kdy se měly stát, kolik je v nich možných příběhů, ovšem pevně provázaných s vlastní představivostí, a kolik zcela smyšlených událostí a dějů ovšem  je už téměř nemožné zjistit.

Při čtení synoptických evangelií bychom měli mít na mysli, že existence a rok trvající veřejná, nábožensky obrodná činnost navenek prostého, ale Bohem požehnaného zbožného galilejského řemeslníka, příslušníka židovského národa Ježíše i navzdory jeho veřejným, ovšem v jeho době rozhodně neojedinělým aktivitám především v oblasti Galilejského jezera, rozhodně mezi lidmi nevyvolávala ohlas, jaký je v evangeliích často uváděn, nebo jen naznačován. V době židovským národem velmi intenzivně očekávaným příchodem jejich Mesiáše a následných posledních věcí Božího světa a člověka, kterými se rozumí smrt, poslední soud, nebe a peklo,  po židovské zemi putovaly desítky nejrůznějších aktivistů, kteří v eschatologickém očekávání svůj lid burcovali k pokání a změně dosavadního způsobu života.  Mnozí z nich podle svých možností, schopností a nadání navíc dokládali svoji oprávněnost a kompetentnost k této obrodné činnosti zároveň nejrůznější veřejnou léčitelskou a uzdravující působností. Ježíš v této a podobné činnosti rozhodně nebyl jedinečným úkazem. Nevíme o žádném případu, kdy by někdo z těchto náboženských aktivistů ze židovského národa, a to včetně Ježíše, prezentoval své rétorské a především na přítomných zájemcích často konané nejrůznější uzdravující a léčitelské skutky jako přirozený důsledek toho, že je jejich bohem, případně synem tohoto boha.

Před lety jsme v jednom zamyšlení uvedli tehdy pro někoho poměrně překvapivý údaj získaný z několika badatelských zdrojů, které se na základě různých propočtů v podstatě shodují v tom, že z celého počtu příslušníků židovského národa žijících v Ježíšově době, se o jeho vlastní rok trvající veřejné obrodné, kazatelské a uzdravující činnosti mohlo osobně přesvědčit, ale především z vyprávění jen doslechnout nanejvýš kolem dvaceti tisíc lidí. A to především těch, kteří žili v okolí Galilejského jezera, kde Ježíš působil nejintenzivněji. V této souvislosti jsme se setkali s tvrzením, že  Ježíšova kazatelská i uzdravující veřejná činnost sice nepochybně byla svým způsobem významná a pro mnohé jistě udivující, ale v žádném případě prý získaný určitý věhlas téměř nepřesáhl území, kde působil. Tomu by odpovídalo jiné tvrzení, že i přes poměrně velký počet putujících náboženských horlitelů a potulných léčitelů mezi nimi vzájemně nedocházelo k větším konfliktům, a pokud si tak jako Ježíš vymezili území své obrodné působnosti, tak ostatní aktivisté prý toto teritorium většinou respektovali a nevykonávali v něm v tomto smyslu téměř žádnou činnost.

S ohledem na několik uvedených informací se dá říci, že zdaleka ne ojedinělá,  rok trvající veřejná aktivita tohoto putujícího galilejského náboženského aktivisty, kazatele a léčitele rozhodně mezi jeho židovskými soukmenovci nezískala takový ohlas, aby v duchu tehdejších intenzivních eschatologických očekávání celého národa dosáhla větší pozornosti, nebo dokonce odezvy. Nebýt Pavla, Ježíšův životní příběh by mezi těmi, kdo ho znali, postupně upadl v zapomnění a křesťanství by bylo zcela neznámým pojmem. Nebýt Pavla, Ježíšův život by zůstal součástí dějin světa stejně, jakou je jí každý jiný člověk. Nebýt Pavla, Ježíš by nebyl bohem, ale zůstal by člověkem, a jediný existující Bůh a Stvořitel  by zůstal jediným existujícím Bohem a Stvořitelem.

Tento původce křesťanství na základě svého snového prožitku dlouhé roky po ukřižování ustanovil právě tohoto Ježíše do své vlastní teologie jako ústřední nanebevzatou božskou postavu navzdory tomu, že o něm samotném, o jeho životě, rodině, náboženské praxi a podobně, nevěděl naprosto nic. Jistý badatel, který se už desetiletí věnuje příčinami a okolnostmi vzniku křesťanství se v této souvislosti ptá, proč si Žid Pavel jako střed svého nového nežidovského náboženství vybral právě jemu naprosto neznámého člověka, zbožného příslušníka židovského národa, jestliže právě proti tomuto národu  své náboženství od začátku jednoznačně vymezoval.

Teprve poté, co se z původní židovské sekty stalo nakonec až nové, teologicky naprosto převratné (Bůh, Stvořitel světa a vesmíru má mít syna) náboženství, realizované na maloasijských obrácených vyznavačích mnohobožství a pohanských kultů, se o život a víru svého soukmenovce Ježíše začali zpětně zajímat některé náboženské autority, aby argumentačně se pokusily dokázat Pavlův omyl a podpořily a povzbudily víru svého národa. Situace se totiž pro Ježíšův židovský národ a jeho tehdy už téměř dvou tisícileté náboženství začala po zboření jeruzalémského Chrámu a následným rozptýlením Židů do vyhnanství Římany vyvíjet nesmírně nepříznivě, čehož velmi efektivně využilo křesťanství ke svému rychlému rozvoji.

V roce 313 pohanský císař Konstantin společně se svým spoluvládcem Liciniem z čistě pragmatických pohnutek  vydávají tzv. Milánskou úmluvu, dříve známé jako  Milánský toleranční edikt, ve kterém se křesťanům zaručuje svoboda vyznání a rovnost před zákonem. Pavlokřesťanství se tak stává privilegovaným  náboženstvím „ještě včera“ tradičních pohanů, a o téměř osmdesát roků později se ediktem císaře Theodosia stává jediným státem uznávaným náboženstvím, tedy nesmírným bohatstvím obdarovaným náboženským monopolem,  který však už s původním Pavlovým náboženským idealismem (jak budoucnost ukázala, jeho idealismus byl naivní) neměl téměř nic společného. Jeho dílo zvané křesťanství svojí kolaborací s pohanským státem, který ukřižoval ústřední osobu tohoto náboženství Ježíše, po materiální a mocenské stránce nesmírně vzrostlo, po stránce duchovní však zákonitě nastal její nezadržitelný a trvající úpadek. Církev svým rozhodnutím o ostudné a především osudné kolaboraci s pohanským státem sama sobě nesmírně ublížila už proto, že tuto spolupráci navenek prezentovala jako své vítězství a boží vůli. Bylo skutečně vůlí jediného Boha Stvořitele vší existence násilné křty, hony na čarodějnice, zabíjení bezbranných, inkvizice, konfiskace majetků nekřesťanů, pogromů, vypalování stovek synagog i s věřícími, brutální prosazování víry a dogmat, hromadná upalování nevinných židovských obyvatel za živa a podobně? Opravdu si Bůh právě od nás křesťanů přál, abychom Jeho vyvolený národ, který zázračně vyvedl z Egypta, kterému předal svůj Zákon, a který zrodil Ježíše, vymazali z existence?

Milánská úmluva, jak  následující epocha  ukázala, po stránce duchovních hodnot  naši církev ve skutečnosti velmi negativně poznamenala. Nově ustanovené pavlokřesťanské státní náboženství začalo ihned přebírat správní uspořádání a praktiky státu, který ukřižoval střed naší víry Ježíše, a velmi rezolutně až brutálně pronásledovat své odpůrce a oponenty. Boj proti schizmatikům přenechávala církev císařovi, a ten se za to stal spoluautorem, nebo většinovým původcem utváření a formulování nejdůležitějších křesťanských dogmat. Mocenská síla, do pohanského prostřední rychle a silně asimilované církve rychle dosáhla  nevídané velikosti, ale i postupně narůstajícího vnitrocírkevního odporu a odmítání vlivu, kterou na církev měla světská  moc, přestože s jejím souhlasem a požehnáním.

V nejtragičtějším období konce starověku počínaje čtvrtým stoletím a jeho církevního antijudaismu a protipohanského tažení, útisku, boření chrámů a zabíjení, a především už v ryze antisemitském středověku (viz tzv. cesaropapismus a papocesarismus), ale i v celé následné epoše vládnoucí církve  po původních ideálech našeho zakladatele v chování církve už v podstatě nezbyla ani stopa. Celý evropský západ a další oblasti se postupně dostaly do jejího područí a jak všichni víme, v podstatě neexistoval žádný válečný konflikt, na který by naše církev, respektive její nejvyšší představitelé neměli osobní zájem, rozhodující vliv, nebo nepřímou, zástupnou účast. Nejzrůdnějšími a neodpustitelnými kapitolami dějin církve se staly především její nesmírně rozsáhlý vražedný a loupeživý teror téměř celoevropské biskupské, papežské, římské, španělské, portugalské, ale i mexické, peruánské a mnohé další deviantní inkvizice:

„Není možné vytvořit dramatičtější obraz církve než ten, jenž se stal popřením jí samé, vtěleným protivenstvím všech zásad, které hlásá. Pro převážnou většinu lidí bude pravděpodobně velmi těžké uvěřit, že opravdu nikdy neexistovala inkvizice jako jeden všemocný, hrozivý, centralizovaný soud-bestie, pronikající svými chapadly všechny projevy hledání náboženské pravdy a intelektuální nebo politické svobody.“ (desig. kardinál Ryś)

Věčnou skvrnou na celé existenci církve byly dál kupříkladu její nesmírně brutální zámořské misie, zásadní účast církve na nelidském obchodu s otroky, a tak podobně, až konečně vražedné křížové výpravy a systematické genocidní pogromy, během kterých za neuvěřitelná zvěrstva a nejbrutálnější vražedné šílenství páchané nejhorší možnou, krvelačnou, třebaže pokřtěnou lůzou, lidským odpadem na milionech neozbrojených příslušníků Ježíšova židovského národa padla nesmazatelná vina na hlavy našich křesťanských předků ve víře. Neuvěřitelně zbabělá pasivita, přející mlčení a nevyslovený, ale hmatatelný souhlas tehdejších představitelů naší církve při vyvražďování milionů Ježíšových soukmenovců v poslední světové válce je toho jen potvrzením.

Kolik milionů životů umučených křesťanů má naopak na svědomí judaismus? Podle známé křesťanské legendy měl mít Jidáš určitý díl spoluviny na Ježíšově ukřižování tím, že ho z důvodu jeho zatčení měl za odměnu označit římským vojákům. Druhý den měl mít ovšem natolik trýznivé výčitky svědomí, že se prý oběsil. A jaké je svědomí nejvyšších představitelů naší církve? Za jeden a půl tisíciletí trvajícího aktivního vražedného antijudaismu a antisemitismu, se naše církev Bohem vyvolenému  národu Žida Ježíše za všechna námi způsobená nevyslovitelná utrpení a miliony obětí této zrůdné ideologie až na začátku třetího tisíciletí v podstatě vůbec poprvé (sic!) ve své historii oficiálně ústy papeže Jana Pavla II. – omluvila. Třicet pět roků předtím nejprve ke konci  II. vatikánského koncilu vyhlásil tehdejší papež Pavel VI jakési mírně smírčí, ale spíše obecněji vyjádřené prohlášení formou Deklarace Nostra Aetate, neboli O poměru církve k nekřesťanským náboženstvím. (Viz https: //www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651028_nostra-aetate_cs.html. ) A to je skutečně vše podstatné, co jsme pro nápravu nepředstavitelných zločinů způsobených inkarnací ďábelsky nenávistného, antisemitského zla do myšlení milionů křesťanských duší za patnáct století vykonali...V době omluvy Jana Pavla II. se jeden oblíbený, mediálně aktivní a známý pražský kněz  v této souvislosti vyjadřuje přibližně v následujícím smyslu: „Díky tomu, že se za svá předešlá zvěrstva a vyvražďování milionů příslušníků židovského národa uvedeným způsobem církev oficiálně omluvila, vstupujeme do  třetího tisíciletí „s čistím štítem“ (sic!!!). Jednou jedinou tzv. „omluvou“ jsme prý tedy smazali naší jednoznačnou vinu na milionech obětí našeho vražedného běsnění i našeho přejícího mlčení a tichého souhlasu se systematickým vyhlazováním národa, který dal světu Ježíše. Knězovo nepřijatelné vyjádření opravujeme tak, že i do třetího tisíciletí jsme vstoupili se stále stejným štítem přesyceným krví umučených Ježíšových soukmenovců.