Bůh zakázal, člověk povolil
Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem.
Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země,
abych přebýval uprostřed nich. Já jsem Hospodin, jejich Bůh.
(2. Moj 29, 45-46)
Modloslužebnictví je v Ježíšově židovském národě jeden z nejdůležitějších, a zdá se i jedním z nejčastěji citovaných zákazů Boha Stvořitele v Jeho učení - Tóře. To znamená, že i pro Ježíše, jeho rodinu, učedníky a další zbožné Židy bylo cokoli spojené s uctíváním, či adorováním jakéhokoli předmětu a výrobku lidských rukou, a zbožšťováním kohokoli kromě Hospodina, smluvního Boha židovského národa, naprosto nepřijatelné, nedotknutelné téma. Jedním slovem tabu. V původním znění ho v posvátném Božím učení nalezneme dvakrát; nejprve v 2. Moj, 20, 3-5 a poté tento zákaz Stvořitel světa opakuje Mojžíšovi ještě jednou, a v tom samém znění uvedený v 5. Moj, 5, 7-9. Skutečnost, že Hospodin svůj rezolutní příkaz uvádí nejprve v začátku své Tóry, a poté v tom samém znění ho opakuje ještě jednou ke konci Jeho učení, dokazuje nesmírný důraz a naléhavost, se kterými Bůh apeluje na svůj lid, aby se bezvýhradně vyhýbal jakýmkoli projevům modloslužebných pohanských praktik. Z faktu, že Tóra vznikla v období kolem třináctého století př. n. l., to znamená po Božím zázraku vysvobození židovského národa z egyptského otroctví lze vyvodit, že dvakrát uvedený zákaz modloslužby v Písmu byl mimo jiné myšlen i jako výrazný apel pro všechny Židy, kteří se v počtu několika generací v Egyptě s modloslužebnictvím a pohanskými praktikami denně setkávali. A mnozí Židé si opravdu při útěku z Egypta obrazně v srdcích, ale i fakticky odnášeli i mnohé tamní pohanské zvyklosti a praktiky i nejrůznější amulety, modly a jiné předměty, což nemohlo vyvrcholit jinak, než pro národ tragickým ulitím zlatého býčka, kterému se pak jako svému bohovi klaněli, uctívali ho, a dokonce mu obětovali, a pořádali kolem něho oslavy:
„Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her. I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ (2. Moj 32, 6-8)
Uvedenou modlu, zhotovenou zřejmě podle vzoru egyptského mýtického boha Apise, pod horou Sinaj vyrobil dokonce sám Áron, bratr Mojžíše, náboženského a vojenského vůdce, a nejvýznamnějšího proroka a jedinečného vykladače Božích slov. A právě Mojžíšovi, nepochybně jedné z nejdůležitějších postav náboženského judaismu, se připisuje nejen vedoucí úloha v jednání o propuštění z Egypta a vedení svého židovského národa v následném čtyřicetiletém putování sinajskou pouští, ale i přepis Hospodinem vnuknutého Desatera i učení jménem Tóra. Právě v tomto Božím učení je velmi často v nejrůznějších formulacích zmíněn Jeho zásadní odpor a rezolutní zákaz jakýchkoli pohanských modloslužebných praktik, které navíc pochopitelně zcela zásadně odporovaly židovskému právu. Jak si nyní na několika příkladech názorně ukážeme, Tanach jasnou a přesnou definici modloslužebnictví sice neobsahuje, ovšem rázně odmítá cokoli, co by se dalo chápat například jako uctívání model a falešných bohů, zidealizovaných nadpřirozených postav, uctívání a zbožšťování jakéhokoli živého tvora, využívání model a výrobků člověka k adorování Boha, praktikování polyteismu a s ním spojenými kulty, a podobně. S ohledem, a jako reakci na stávající postavení židovského národa v různých dobách a situacích, byl jeho zbožnými autoritami Boží přísný zákaz modloslužby často předmětem výkladů a ještě více a detailněji konkretizovaný, ale i rozšiřovaný v úporné snaze Hospodinovu vůli plnit do nejmenších podrobností. Těmito, a ještě dalšími podobnými způsoby se Ježíšův národ vždy snažil zabránit takovému chování a jednání, které by mohlo i jen vzdáleně připomenout první, a hned tragické modloslužebné selhání Božího národa na Sinaji ještě před darováním Tóry Mojžíšovi. Stalo se jak víme jen čtyřicet dní po Božím Zjevení na Sinaji. Shromážděný židovský národ tehdy na cestě pouští z Egyptského otroctví jednohlasně volal a sliboval, že vše, co jim vzkázal Hospodin, splní.:
„Když Mojžíš přišel (z hory setkání se Stvořitelem světa) nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (2. Moj, 24, 3)
Uplyne měsíc a pár dní. Mojžíš odešel na horu naslouchat Hospodinu, a jeho bratr zatím odlívá ve formě býčka ze zlatých ozdob přítomných židovských žen. Tentýž lid, který se býčkovi klaní jako jejich Bohovi, ovšem zapomněl, že před pár týdny skutečnému Bohu společně sliboval poslušnost, a nyní fanaticky až do úmoru hromovým skandováním provolávají slávu bohu před kusem vypálené hlíny.
"On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země. Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: „Zítra bude Hospodinova slavnost. Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her".
Víra, ovšem hovoříme o skutečném poznání Stvořitele světa a Boha Izraelského národa, nepřichází díky vnějším podnětům, jak jsme si ukázali na tomto případě, a jak máme na mysli v případě jiného, daleko pozdějšího vnějšího podnětu, konkrétně údajného vidění Krista, na kterém náš Pavel založil víru naší, specificky křesťanskou. Židé tehdy na Sinaji svoji slibovanou víru tragickým způsobem zohyzdili, znetvořili, znásilnili, přestože pár týdnů předtím stejně radostně a euforicky, a dokonce na stejném místě, kde nyní křepčili kolem Bohem zapovězené modly, slibovali tomu samému Bohovi poslušnost. O Pavlovi se v této souvislosti zmiňujeme proto, že z pohledu Židů a jejich víry jejich příslušník Šavel (Pavel) vybudoval novou, nežidovskou víru, která byla naprosto odlišná od víry zjevené jim samotným Stvořitelem světa, Bohem jejich národa – a tedy i Bohem Ježíše, kterého až náš zakladatel začal poprvé uvádět jako Krista. Mnozí Židé pak k našemu novému náboženství zaujali stejně negativní a odsuzující postoj, jaký téměř dvě tisíciletí předtím zaujal nejprve Mojžíš, a po něm Hospodin ke zřízení modly býčka a jeho adorování. Židovský věřící národ se jako celek takřka zásadně nezabývá jinými náboženstvími a učeními, než výhradně těmi, které mu dal Ten, který stvořil vší existenci. Tento postoj zachovávají Židé i k našemu pavlokřesťanství. Podle názoru některých židovských náboženských badatelů a jiných autorit se brzy po Pavlově vidění naše nové náboženství ocitlo a zůstalo na stejném stupni, na kterém byla - naštěstí jen po dobu několika dní nebo dokonce jen hodin - modloslužebná víra židovského národa na Sinaji ve chvílích před darováním Tóry. I tito lidé tehdy v soše býčka, v díle lidských rukou, viděli Boha, všemocného Stvořitele a tak ho také modloslužebně vzývali. Fyzické vyjadřování „uctívání“ okázalým pitvořením a jinými vnější projevy před jakýmikoli předměty, ať už si za nimi představujeme cokoli a kohokoli, ještě nikdy a nikomu skutečnou víru ve skutečného jediného existujícího Boha nepřinesly.
„Ve své zemi si nebudete dělat bůžky, ani si nevztyčíte tesanou sochu nebo posvátný sloup, ani nepostavíte přitesaný kámen, jimž byste se klaněli. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (3. Moj, 26, 1)
„Střezte se, aby nebyla svedena vaše srdce a nesešla na zcestí a nesloužili jste cizím bohům a neklaněli se jim. To by Hospodin vzplanul proti vám hněvem... “ (Dt 11, 16-17)
„Buď proklet muž, který zhotoví tesanou nebo litou sochu, ohavnost před Hospodinem, výrobek rukou řemeslníka, a uloží ji v úkrytu.“ A všechen lid odpoví a řekne: „Amen.“ (5. Moj, 27, 15)
„Odstranil z Hospodinova domu všechny cizí bohy a sochy, též všechny oltáře, které nastavěl na hoře Hospodinova domu a v Jeruzalémě; vyházel je z města ven.“ (2. Par, 33, 15)
„Nebudeš si odlévat sochy bohů.“ (2. Moj 34, 17)
„Ovšem on ví lépe než kdokoli jiný, že hřeší, když vyrábí z hlíny země rozbitelné nádoby i sochy bůžků.“ (Mdr, 33, 15)
„Viděli jste jejich ohyzdné a hnusné modly, dřevo a kámen, stříbro a zlato, které mají. Ať není mezi vámi muž ani žena, čeleď ani kmen, jejichž srdce by se dnes odvrátilo od Hospodina, našeho Boha, takže by šli sloužit bohům těch pronárodů. Ať není mezi vámi kořen plodící jed a pelyněk.“(5. Moj 29, 16 - 17)
„…všechny pronárody řeknou: „Proč tak Hospodin s touto zemí naložil? Proč tento veliký planoucí hněv?“ A řeknou: „Proto, že opustili smlouvu Hospodina, Boha svých otců, kterou s nimi uzavřel, když je vyvedl z egyptské země, a šli sloužit jiným bohům a klaněli se jim, bohům, jež neznali a které jim neurčil.“ (5. Moj 29, 23 – 25)
„Ale oni opustili všechna přikázání Hospodina, svého Boha, a odlili si sochu, dva býčky, udělali si posvátný kůl, klaněli se veškerému nebeskému zástupu a sloužili Baalovi.“ (2. Kr. 17, 16)
„Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím. Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí. Jejich svědkové, ti nic nevidí a nic nevědí, jsou jen pro ostudu. Kdo si boha vyrábí, jen modlu si odlévá; nebude z toho mít žádný prospěch. A všechny jeho společníky polije stud. Řemeslníci jsou pouzí lidé. Ať se sem všichni shromáždí, ať se tu postaví; propadnou strachu a zastydí se spolu. Kovář kuje modlu, pracuje při žhoucím uhlí, kladivem jí dává tvar, zhotovuje ji silou své paže; přitom hladoví do vysílení, nemůže se ani napít, ač umdlévá. Tesař natahuje šňůru, rudkou načrtává modlu , opracovává ji dláty, rozměřuje kružidlem, až jí dá podobu muže, honosný vzhled člověka, a usadí ji v domě. Dá si porazit cedry nebo vezme dub, drnák či křemelák, vypěstoval si je mezi lesními stromy. Zasadil jasan a déšť mu dal vzrůst. Pro člověka je to na topení, něco z toho vezme a ohřeje se. Buď zatopí a upeče chleba, nebo zhotoví boha a klaní se mu, udělá z toho modlu a hrbí se před ní. Polovinu spálí pod masem, které bude jíst, upeče pečeni a nasytí se. Přitom se ohřeje a zvolá: „To jsem se zahřál, je mi teplo!“ Z toho, co zůstalo, si udělá boha, modlu, před kterou se hrbí a jíž se klaní a k níž se modlí a žadoní: „Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!“ Nevědí nic a nechápou, mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá. Ale on si to nebere k srdci, chybí mu poznání a rozum, aby si řekl: „Polovinu jsem spálil, na žhavém uhlí jsem napekl chleba a upekl maso a jedl jsem, ze zbytku jsem udělal tuhle ohavnost a hrbím se před špalkem.“ Kdo se zabývá popelem, toho zavádí bláhovost srdce, ten svůj život nevysvobodí, ani se neptá: „Není to, co mám v pravici, pouhý klam?“ (Iz 44, 6-20)
O existenci a trvalé platnosti Božích Zákonů po celou dobu existence světa, které byly zjeveny skrze Mojžíše Ježíšovu židovskému národu, nemůže pochybovat žádný věřící člověk, věřící v jediného existujícího Stvořitele nebe i země. Když říkáme jediného, myslíme tím skutečně jednoho, unikátního, samotného, jedinečného, bezkonkurenčního, ojedinělého, ustavičného. Je prostě jeden a neexistují ani dva, ani tři, ani jiné množství bohů, jako mají pohané. Skutečný Bůh Ježíšova národa ve smyslu Stvořitele vší existence se nepotřebuje jakkoli dělit na nějaké části, díly, osoby, potomky, nebo pomocníky, jak si mnozí lidé mylně představují. Bůh je jeden a nikdo z tvorů, které stvořil, s touto jedinou zaručenou a trvalou skutečností nic neudělá: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Poslouchejme pozorně, co Ten, kdo nás stvořil, o sobě řekl a co nám přikázal, a neztrácejme drahocenný čas, který nám ještě zbývá, marným mudrováním nad tím, co o Něm řekl ten, kdo Jemu a Jeho slovům o své jedinosti nevěřil. Kdo nepochybuje o existenci historického Ježíše, nemůže zároveň pochybovat, nebo dokonce odmítat jeho židovskou víru v jednoho jediného Boha přesně podle Jeho vůbec prvního sinajského sebepředstavení, a Jeho zcela prvního příkazu lidem, které vytvořil.
V originálním, tedy v jediném relevantním a přípustném Božím Desateru předanému židovskému národu zní Jeho druhé přikázání takto: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ Biblický zákon v souladu s tímto Božím zákazem svému národu zakazuje jakýkoli projev modloslužebnictví v kterékoli formě, například prokazování nejrůznějšími způsoby úctu, klanění se všelijakým amuletům, předmětům, sochám, obrazům a mnohým dalším výrobkům člověka určených právě pro ten účel, který Stvořitel tak jednoznačně striktně zakázal.
Modloslužba bývá mimo jiné chápána také i jako projev jisté vnitřní slabosti, nestálosti a lability, která se u věřícího člověka může projevovat například právě náklonností k čemukoli, co může omylem, nebo v horším případě na základě svého svobodného rozhodnutí vědomě považovat za nějakého mocného „boha“. A také „ho“ i jako mocného boha uctívat, klanět se „mu“ a vůbec jakkoli „mu“ sloužit, hovořit k „němu“ a spoléhat na jeho přízeň a na splnění všech přání. Tímto a podobným chováním se člověk stává skutečným modloslužebníkem ve smyslu uvedeného v Božím učení danému Ježíšovu národu. Modlářství je v náboženském židovství vnímáno jako přestoupení všech Božích příkazů, micvot. To znamená trestuhodnou vzpouru, zběsilou agresi tvora proti svému Tvůrci. Pokud někdo uznává a uctívá jiná božstva, popírá a odmítá vzít na vědomí jediného existujícího Stvořitele světa a vesmíru, Jeho vůli a Jeho učení. Tím dává najevo, že se Boha nebojí a že je mu úplně jedno, co měl přikázat, a co ne. Ježíš nepochybně znal některé výklady Talmudu na téma potopy světa, a jedním z nich je ten, že potopu světa způsobil Stvořitel kvůli modloslužbě, která se nesmírným způsobem rozmohla. Z toho jasně vidíme, jak zásadně jediný existující Bůh na své jedinečnosti lpí a trvá.
Jak už jsme jednou řekli, nelze si dost dobře představit situaci, kdy člověk vroucně věří v Ježíše, ale zarputile odmítá věřit tomu, čemu Ježíš věřil. Stejně tak nelze žádným způsobem přijmout fakt, když člověk prý z celého srdce věřící v Ježíše odmítá plnit Boží vůli a příkazy, které tento Ježíš důsledně plnil. V souvislosti s hlavním tématem dnešní úvahy pochopitelně máme na mysli Bohem rezolutně zakázané modloslužebnictví, které se bezvýhradně vztahuje na každého člověka.
Náš tip k tématu:
Sedm noachidských přikázání - ševa micvot bnej Noach (שֶׁבַע מִצְווֹת בְּנֵי־נֹחַ)
M.Č.