Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svatá Monika: Model ctnostné ženy

 

 

 

mosaic-mary-tree-sm.jpg 

 

 

 

 

 

Svatá Monika: Model ctnostné ženy

 

 

F.K. Bartels

 

 

 

 

Co to znamená být svatým?

Svatí  jsou muži a ženy, kteří  naplno milují pravdu, nejen žijí pro Boha, ale žijí v Bohu. Byli to lidé, kteří  z lásky k Bohu usilovali najít to nejvyšší, co osvěcuje veškeré stvoření – pravé světlo. Ve všem spatřovali  Boží záměr: v pohledu očí nevinného dítěte, v drahokamu, v rosou se třpytícím stromě, ve smutku, v zármutku nad nespravedlností, ve věčné vznešenosti oblohy.  Svatí žili ze slova sv. Pavla: „Cokoliv děláte, ať jíte, nebo pijete, ve všem vzdávejte chválu Bohu.“ (1 Kor.10/31)

Svatá Monika se narodila v křesťanské rodině na severu Afriky  v roku 333 n.l. Jako mladá se provdala za Patricia, pohana, který zastával důležité státní místo v Tagaste, ale její život byl naplněn zklamáními a zkouškami, neboť Patricius byl muž prudké povahy a nemravného života. Tváři tvář každodennímu napětí a těžkostem ve  svém nešťastném manželství se svatá Monika obracela v horlivé a zbožné lásce k Bohu.  Její zvyk každodenní modlitby, štědrosti a skutků lásky byl nepochybně důvodem napětí, které prožívala se svým mužem Patriciem. Monika jednoduše odmítla ignorovat  svou povinnost zachovávat slova Ježíšova: „Pojď  a následuj mě“ (Mt 4/19).

Je zřejmé, že Monika, která vynikala tak velkou vnitřní silou, jí nemohla získat pouze ze své lidské přirozenosti.  Z lidského pohledu vypadal její život spíš jako nepřetržitá řada neštěstí, tragédií a bolesti. Lidé mohli spíš vidět  provdanou ženu, které její muž zřídka ukazoval svou lásku, ženu jejiž život byla jedna  poušť a samá konfrontace, zápas a nejistota. Ale jak viděla sv. Monika svůj vlastní život? Kým byla tato žena, která jako model ctnostné ženy žila tak dávno a v tak rozdílném prostředí, jako je to dnešní?

Dnes je mnoho těch, kteří se ptají „Co je to svatost?“ a „Kdo je svatý?“.  Je to spíš proto, že dnešní společnost ztratila pochopení  pro to, co to svatost, nebo být svatý vlastně znamená. Většinou to není  z důvodů nezájmu, ale spíše nevědomost či neznalost skutečného života těchto opravdových hrdinů, mužů a žen, kteří  lásce k Bohu dali přednost přede vším. Výsledkem svatosti není to, že se člověk stane nějak známým, ale spíše  jsou to lidé cizí, neznámí, kteří svým svatým životem zůstali slepí k dnešnímu modernímu pohledu na svět, který je otrávený relativismem a nezájmem.

Lépe pochopíme, kdo svatí byli, když poznáme, kým  svatí nebyli.  Svatí nebyli lidmi sporadické modlitby, nepravidelní návštěvníci mše svaté, kteří zůstávají stát u kostelních  dveří  a s nezájmem kráčejí  svým životem a svou prací, jako polem, kde je pšenice smíchaná s plevelem.  Nebyli lidmi polovičními a nezúčastněnými, pro které je pravda něco jako měkká hrudka jílu, kterou si můžu upravit podle svých zájmů. Pro svaté není Bůh někdo, ke komu jdou jen když to okolnosti vyžadují, ani občasný host, kterého někdy vidíme, nebo na kterého si občas vzpomeneme. Bůh není ani nějaká proměnlivá síla universa, kterou mohu adaptovat  podle svých spirituálních představ a potřeb.

Svatí  jsou muži a ženy, kteří  naplno milují pravdu, nejen žijí pro Boha, ale žijí v Bohu. Byli to lidé, kteří  z lásky k Bohu usilovali najít to nejvyšší, co osvěcuje veškeré stvoření – pravé světlo. Ve všem vidí Boží záměr: v pohledu očí nevinného dítěte, v drahokamu, v rosou se třpytícím stromě, ve smutku, v zármutku nad nespravedlností, ve věčné vznešenosti oblohy.  Svatí žili ze slova sv. Pavla: „Cokoliv děláte, ať jíte, nebo pijete, ve všem vzdávejte chválu Bohu.“ (1 Kor.10/31)

Určitě jsme už viděli paprsek slunce  pronikající skrze zataženou oblohu a ozařující zemi svým žhavým zářivým jasem. Když spatříme toto světlo sestupující z nebe, náš pohled nejprve sestoupí na zem, ale pak se rychle vrátí zpět k samotnému zdroji světla, který mezi protrhanými mraky září jako ohnivý briliant. Tak je tomu i se svatými. Dotýkali se skutečnosti a tepla Boží nekonečné lásky a jejich pohled neustále hledal zdroj tohoto světla, kdo je ten původce života, který osvětluje vše ostatní svým světlem.

Je to Bůh, který  dává sestoupit svému světlu na svaté a přitahuje je  k sobě. Bůh skrze mraky lidské duše, zaplavuje svým neproniknutelným světlem a zahřívá ty, kteří jsou schováni v tajných úkrytech, spaluje každou každou  nepravost, která brání  cestám do výšin. Duši, která mu poslušně odpovídá daruje plnost tohoto světla, upevňuje její pohled na Milovaného, který tak laskavě ozařuje její vnitřní hlubiny. To je světec. V tomto světle je skutečnost existence odhalena duši a přesto, že je obklopena ještě tímto světem intuitivně poznává, že její počátek i konec je jen v Bohu samotném.  Bůh je všechno, po čem lze toužit, je nejvyšší  a nesrovnatelný poklad, pro který by duše ráda a bez odkladu darovala svůj život. Takto se duše člověka ponoří do Boha, skutečně sdílející božský  život Milovaného, kterému se daruje s velkou silou a to jí dovoluje překonávat tragedie i zkoušky s lehkostí, neboť ve všem vidí cestu k Bohu, připravenou od Milovaného, jako cestu světla.

Mocně přitahována Bohem objala sv. Monika tuto stezku světla, která vycházela z nebes a tak vnímala realitu svého života a pravou krásu mateřství. Spatřovala svůj život v Božím záměru a v heroické ctnosti modlitby, ve vytrvalosti prožívání svatého života a v mateřské péči o Boží děti.  Sílu její modlitby dosvědčilo i obrácení jejího manžela, který byl krátce před svou smrtí přijat do společenství církve. Kým by se Patricius stal, kdyby nebylo modliteb sv. Moniky?

Většinu toho, co o sv. Monice víme nám zachoval  její syn, sv. Augustin za jehož obrácení a spásu se svatá Monika modlila a obětovala více než sedmnáct let. O tomto nebezpečí čteme v jeho knize Vyznání: „ Poznávám kdo a kým jsem byl. Ničil jsem sám sebe, ale Ten, který mě učinil, mě také obnovil.“ Podle svého vlastního svědectví žil po určitou dobu život v lenivosti a nečistotě. Svatý Augustin je dnes jeden ze 33  učitelů  Katolické církve, učitel milosti a učitel učitelů.

Svatý Augustin ve své knize Vyznání  popisuje poslední hodiny se svou matkou sv. Monikou. S něhou o ní mluví a vypráví o posledních chvílích, které s ní prožil v Ostií na břehu řeky Tibery. Zachovává podstatu jejich posledního rozhovoru v němž hovořili o věčné radosti svatých, jak píše sv. Pavel: „ Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nepřišlo“ (1Kor 2/19).

Svatý Augustin pokračuje: „Když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrácel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy  řekla: Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Božím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?“

To se skutečně stalo po obrácení sv. Augustina, kdy sv. Monika viděla svůj život jako naplněný a krátce potom onemocněla a zemřela v Ostií v městečku několik mil jižně od Říma. Její smrt je kladena do roku 387. Mnozí spekulují o tom, že obětovala svůj život jako výměnu na život svého syna – nejvyšší  mateřská oběť. Svatá Monika je pro nás skutečným vzorem ctnostné matky.

 

 

Autor: jm

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění I. díl