Apoštol Pavel - Augustinův vzor 1.část
Apoštol Pavel, Augustinův vzor I.
Svatého Augustina ovlivnilo učení apoštola Pavla na celý život. Vedle svatého Jana, se nejvýraznější ze všech konvertitů prvotní církve svatý Pavel, stal Augustinovi největší inspirací a vzorem. Evangelista Jan nesporně ovlivnil Augustina k další velmi široké tvůrčí činnosti a v jeho evangeliu nalezl přesně to, co ho od konverze silně přitahovalo, a byl to především duchovní výklad textu. Záměr podat výklad byl u obou stejný, Jan ještě navíc Ježíšova slova svým vlastním způsobem dál propracovával, takže Augustin později pracoval již s hotovým materiálem k dalšímu propracování a vlastním úvahám.
Listy apoštola Pavla stály již na samém počátku jeho konverze a motivovaly ho až do smrti. Žádné zásadní dílo svatého Augustina se neobešlo bez citací a odkazů na Pavla. V jeho myšlenkách nacházel Augustin bezpečnou oporu svých vlastních úvah, které pak dál svojí vlastní metodou rozvíjel, často velmi originální formou. V životě obou světců najdeme mnoho podobností, včetně několika téměř totožných povahových vlastností, jako například vytrvalost, bojovnost, ale i absolutní důvěra v Boha, dále příkladná pevnost ve víře, radikálnost, nekompromisnost a značná sebedůvěra i zanícení. Také v Augustinovo milánském obrácení je patrná podobnost s Pavlovo damašským, oba budoucí velikány a opravdové sloupy církve volal hlas k obrácení. Například i téma vztahu rozumu a víry bylo u obou světců stejně důležité pro jejich práci a mnoho podobností najdeme i dalších tématech, kterými se zabývali, kupříkladu pohanství a křesťanství, vztah muže a ženy, působení víry na člověka a mnohé další. Pevně stanovené formy vyjadřování, které Augustin tak dlouho studoval, jsou stejně patrné již několik století před ním u farizejsky vzdělaného Pavla.
Pro oba byl Starý Zákon zásadní podstatou jejich víry a tak například Pavel označuje v Tim 3,16 knihy Starého zákona jako „Písma vdechnutá Bohem“. Pavel, který má v Novém zákonu nejvíc prostoru ze všech autorů, se stal Augustinovi v jeho dílech nejcitovanějším zdrojem. Velmi výrazným společným rysem obou byla také hluboká přemýšlivost, přestože u obou světců by se dala poměrně snadno vystopovat v některých případech také určitá unáhlenost v názoru i činech. To je ale pochopitelné, uvědomíme-li si, jak hektická byla druhá polovina jejich života zasvěcena pro hlásání Krista. I přes jejich někdy až problematické činy a výroky, které měly původ především v zaníceném hledání a předávání pravdy, byla moudrost a přemýšlivost podstatnou vlastností obou velikánů církve. Právě výrazná přemýšlivost ,například akcelrovala jejich rozhodnutí stát se křesťanem, a především hluboká promyšlenost zcela zřetelně vystupuje z jejich děl. Tím ovšem jistou dávku přemýšlivosti očekávají oba velikáni církve i od svých čtenářů, pokud chtějí nahlédnout důkladněji do nitra jejich slov. Ostatně, před povrchní četbou Pavlových listů právě pro jejich vysokou úroveň, varoval čtenáře ve svém druhém listě už jeho vrstevník, a občasný velký oponent jeho způsobu evangelizace, apoštol Petr.
Oba světci byli velmi kvalitně vzdělaní intelektuálové. Svatý Augustin se narodil do polopohanské rodiny a od mládí se na přání obou rodičů věnoval soustavnému studiu převážně řečnictví a s tím spojených předmětů, aby jednou mohl dosáhnout významného a uznávaného společenského postavení. Do své konverze, přes veškerou snahu své matky, u něho rozhodně Bůh nebyl na prvním místě jeho zájmů, přestože asi nejblíže mu byl již při svém devítiletém působení u bludařské sekty a především vlivem novoplatonismu. S Pavlem měl společnou i vášnivost a zaujetí k poznání, která se u obou v přibližně stejném věku obrátila ke Kristu. Augustin byl velmi ctižádostivý, toužil vynikat, a to nejen ve studijních výsledcích. Až do své konverze mu uznání okolí mu bylo vším a téměř vše byl ochotný pro něj udělat. Po konečném nalezení pravdy se všechny jeho zájmy soustředily již jen jediným směrem, a to výhradně k Bohu. Ve většině Augustinových děl najdeme jedno společné, a to vyrovnávání se s minulostí a přetrvávající vnitřní boj s mnohými dřívějšími nedostatky a pokušeními až do konce života. Kdosi velmi rozumný jednou řekl, že žádný světec si za svého života nikdy nevytrpěl tolik, jako po smrti od svých životopisců. Ti ve své zbožné snaze o vykreslení co nejdokonalejšího světce na jedné straně nesmírně zveličovali jejich zásluhy, na druhé jejich vlastní běžný život nedokonalého člověka retušovali a kolorovali zářivějšími barvami, vymazávali a přepisovali. Čím populárnější je světec, tím více korekturami svého života musel bohužel projít. Tak jsou nám velmi často nakonec předkládáni světci sterilní a imunní vůči pokušením, ideálních vlastností, sladcí a dokonalí, ale hlavně odlidštění. Paradoxně se jim tak nechtěně maximálně ublížilo a pro běžné věřící jsou tito světci svojí nepřirozenou dokonalostí tak vzdáleni, že se při vědomí svých vlastních nedokonalostí, ani nepokoušejí o jejich následování. Pokusit se napodobit takový jejich život je pro běžného člověka většinou nemožné. Navíc bude vždy ošklivější, než světec z obrázku.
Těmto častým snahám o heroizaci oblíbeného světce, se bohužel dokázat vyhnout jen málokterý spisovatel a mezi postižené takovými snahami patří také zvlášť výrazně svatý Pavel, částečně i svatý Augustin. Ten, jakoby předvídal takové snahy v budoucnu, nám naštěstí zanechal svá Vyznání, kde se místy až se sebemrskačskou snahou veřejně kaje ze svých poklesků před Bohem i lidmi. Stejně tak ke konci života kompletuje a reviduje všechna svá díla pod názvem Retractationes a ve více případech pokorně opravuje svůj bývalý chybný názor, nebo přesvědčení. Tím sám předvídavě zamezil, nebo alespoň omezil možné pokusy o pozdější nechtěné úpravy svého vlastního života.
Ani z listů apoštola Pavla necítíme snahu o sebeglorifikaci, přestože si Pavel byl dobře vědom své nezastupitelnosti pro vznik církve a svého jedinečného postavení mezi dvanáctkou jeruzalémských učedníků, a přestože podle toho také často jednal. Zatímco Augustin se svými jedinečnými nenapodobitelnými Vyznáními a jejich zveřejněním brzy po jmenování biskupem, se podobným snahám předem vyhýbá, u Pavla byla situace jiná. Ten, vzhledem ke svému odlišnému rodinnému zázemí, a stejně tak i zcela jiné cestě ke Kristu, neměl pochopitelně žádnou potřebu jakékoli veřejné sebereflexe. Zatímco u Augustina od životopisců nezaznamenáváme příliš mnoho pokusů a snahy o dodatečné vylepšování, nebo upravování jeho životního příběhu, či připisování svých vlastních děl pod jeho jméno, Pavel se stal bohužel obětí obojího, právě ze snahy o ještě větší zvýraznění jeho nesporných zásluh o církev. U Augustina je evidováno nejvíce falzifikátů jeho dochovaných kázání, a to 317, ale vzhledem k ohromujícímu celkovému počtu jeho děl, je toto číslo vlastně minimální. Navíc, a to je důležité, v takových kázáních v převážné míře nejde o sdělení nějakých důležitých a mimořádných faktů, nebo teologických konstrukcí. Nejde snad ani o snahu, cíleně zaměřenou na dodatečné doretušování Augustinova díla, či života, do zářivějších barev.
Apoštol Pavel se narodil do vysoce zbožné židovské rodiny, jejíž duchovní směr navíc ještě vyznačovalo otcovo, a později i jeho vlastní farizejství. Žil v klasické židovské rodině věrné své pevné víře v Boha, v úctě a důsledně dodržující Mojžíšovy zákony a ustanovení. Od dětství byl vedený k pozdějšímu hlásání Božích pravd a jako řemeslo nutné k obživě si zvolil tehdy žádané šití stanů převážně pro pastevce a vojsko. Starý zákon byl pro něho od malička neodmyslitelnou součástí jeho každodenního života, stejně jako s farizejskou zbožností a důkladností praktikované tradiční židovské zvyklosti minulých generací. Na rozdíl od Augustina, nebyl Pavel ve svém díle tolik soustavný, což je ale pochopitelné při jeho horečnaté a nesmírně náročné práci při zrodu křesťanství. Byl ovšem velmi důsledný a místy také až krajně důrazný, a jeho listy i jednání se vyznačují převážně pronikavou naléhavostí v argumentaci. Stejně jako u svatého Augustina, také u Pavla šlo celý život o podvědomý pocit potřeby vyrovnání se s minulostí, a to s jeho farizejským zákonictvím, pro které v novém náboženském směru marně hledal uplatnění, ale současně se neustále potýkal i s trvalými negativními vlivy pohanství na vznikající křesťanství.
Augustin byl Pavlem ovlivněn natolik, že i po třistapadesáti letech, které je od sebe dělilo, od něho převzal i mnoho osobních názorů a přesvědčení, které dokázal vyčíst mezi řádky jeho listů, ovšem i včetně těch diskutabilních. Pro ilustraci stačí uvést velmi podobné názory obou na Židy jako národ. V tomto případě ale nelze, už vzhledem ke zmíněné vrozené přemýšlivosti světců, zaujmout na tuto citlivou otázku jednotné stanovisko. Žid Pavel nezavrhoval Bohem vyvolený národ, kterého příslušníkem byl i on sám, ani se nepokoušel popírat platnost jeho zákonů a předpisů, které polovinu života se zaujetím studoval a ještě nedávno horlivě a v posvátné úctě dodržoval. Negativně se vyjadřoval o Židech především na základě té skutečnosti, že k jejich velké škodě bohužel nepoznali očekávaného Mesiáše právě v Ježíši Kristu. Samozřejmě nikým nebylo možno jakkoli zpochybnit fakt, že Kristus se narodil z Boží vůle právě do židovské rodiny a on sám se během svého pozemského života nikdy od pravého židovství žádným způsobem nijak neodchýlil. Přesto skutečnost, že právě sami Židé, respektive jedna vlivná židovská rodina, iniciovala Kristovo odsouzení a ukřižování, vyvolala u Pavla až na menší výjimky, spíše negativní postoje k vlastnímu národu, trvající až do jeho smrti. Určité zmírnění jejich provinění byl ochotný připustit u těch, kteří by uznali svůj tragický omyl a dodatečně Ježíše Krista za slíbeného Mesiáše uznali, těch však bylo velmi málo.
Tyto postoje lze v určité míře možná pochopit a snad i částečně tolerovat s přihlédnutím na okolnosti jeho bleskové proměny po oslovení Ježíšem. Velkým otazníkem zůstává důvod Augustinova podobně negativního názoru na Židy. Na rozdíl od Pavla měl daleko širší záběr všeobecného vzdělání a také nepoměrně víc možností, jak si informace o celé historické problematice judaismu obstarat. Vždyť právě z doby před konverzí disponoval velkým množstvím znalostí z oblasti literatury, historie, vědy a mnohými dalšími obory, kterými se s větším či menším zaujetím zabýval. O židovství měl velmi široké vědomosti; dokazuje to fakt, že ve všech svých dílech celkem třinácttisíckrát cituje ze Starého zákona! Přesto v některých svých výrocích, jakoby opomenul jedno z nejdůležitějších rozhodnutích Boha, vyslat svého Syna, aby se narodil právě židovské matce a do židovského národa. Důvod, proč Augustin většinově přebírá Pavlův názor na Židy jako celek, je pravděpodobně jeho velký obdiv k celému učení Pavla, což dokazuje jeho velmi častými citacemi. Ovšem neznamená to, že by Augustin zásadně a při každé příležitosti Židy ignoroval, pohrdal jimi, nebo s nimi snad vyvolával konflikty. Dokazuje to mimo jiné i fakt, že při svém náročném překladu Jeronýmova spisu, se Augustin pravidelně scházel s rabíny a diskutovali spolu správnost překladu.
Pravděpodobně z časových důvodů, se Pavel nemohl důkladněji zajímat o podrobný život Ježíše a tak po detailech jeho pozemské existence nijak nepátral. To dokazují v jeho listech jen velmi sporadické zmínky o Kristovi jako člověku. Ovšem je velmi pravděpodobné, že ještě jako vášnivý pronásledovatel Ježíšových stoupenců měl o jejich vůdci dost zprostředkovaných informací. Se svojí jedinečnou evangelizací a misijní činností nespěchal snad kvůli tomu, aby co nejrychleji nové náboženství dostalo řád a definitivní podobu, ale chtěl Spasiteli při jeho druhém příchodu připravit maximum těch, kteří v něho uvěřili. To byl důležitý cíl jeho života po damašské vizi a pevně doufal, že se Spasitelova druhého příchodu ještě dožije. Zájem Pavla se tedy týkal téměř výhradně výkladů významu a důsledků Ježíšova učení a skutků. Ve zjevení mu prý Kristus nic osobního neřekl, ale pouze to, co má učit.
Na otázku, kdo je vlastně faktický zakladatel našeho křesťanství, jistě neuslyšíme naprosto jednotnou odpověď. Nejčastější odpovědí bývá Pán Ježíš, Jan Křtitel, nebo někteří Kristovo učedníci; ale jistě nebude chybět i jméno apoštola Pavla, protože křesťanství skutečně existuje především díky němu. Daleko více, a s větší důsledností, než všichni ostatní současníci, pracoval na zvěstování Kristova učení a s ještě větší předvídavostí, než ostatní apoštolové, zcela přesně rozpoznal význam Ježíšova mesiášství pro vznik a budoucí obrovský rozvoj křesťanství. Učedníci a další přímí svědci Ježíšova působení alespoň zpočátku neusilovali o nové náboženství, stejně jako jejich rabbi a ani k tomu od Boha nedostali žádný pokyn či znamení.
Svatý Pavel byl obdařen výjimečně silným kouzlem své osobnosti. Jeho projev byl velmi sugestivní a přitom naprosto důvěryhodný a vzhledem ke své inteligenci a vzdělanosti se stal velkou nadějí pro budoucnost starozákonního židovství. Náhlé a nečekané oslovení tím, jehož následovníky chtěl vyhubit, muselo být pro něho naprosto šokující. Nepřipravený, zaskočený a plný zmatku a bázně nyní bez hnutí poslouchá toho, kterého dosud vnímal jako rebela, rouhače a zrádce své víry. Symbolicky se tak stalo právě ve chvíli, kdy zorganizoval trestnou výpravu do Damašku na jeho vyznavače.
Bez Pavla by vznikl pouze v rámci judaismu možná jen určitý nový směr, snad jistá skupina pokřtěných Židů nového směru své pevné víry, kteří by ovšem zcela jistě i nadále se vší důsledností dodržovali veškeré nařízení a předpisy Tóry. Teprve velmi malá ochota pravověrných Židů uznat právě Ježíše za prorokovaného Spasitele, podnítila Pavla k nakonec velmi úspěšné evangelizaci pohanů. Paradoxem je, že pohany evangelizoval vlastně proti přání samotného Ježíše. Od pohanů ovšem nemohl a nechtěl vyžadovat dodržování důležitých židovských zvyků a předpisů, protože je samozřejmě většinou vůbec neznali a byly jim naprosto cizí a jistě jen těžko pochopitelné. Tehdy Pavel, přestože byl sám Žid nadmíru věrný pevné víře svých předků, pochopil nutnost oddělení nového proudu pokřtěných od původního židovského. Sloučení se ukázalo jako nemožné. Svoji vrozenou horlivost spojil se získaným teologickým vzděláním rabína a pozdějším damašským zjevením a založil nové univerzální učení, přirozeně navazující na původní smlouvu Boha s Izraelem. Apoštol Pavel tedy položil jako první základní kámen stavby a ostatní se k němu postupně přidávali.
Jeho misionářské dílo mělo na existenci a pozdější rozmach prvotní církve rozhodující vliv. Svým obrovským úsilím a nesmírnou obětavostí zpřístupnil všem zájemcům Spasitelovu radostnou zvěst a obdivuhodným způsobem dokázal v nové církvi sjednotit pohanství a částečně i původní judaismus v jeden nový celek. Pavel si ale zároveň svým velmi osobitým výkladem svobody a prosazované částečné nezávislosti na židovském Zákonu, udělal hlavně mezi Židy velmi mnoho problémů a nepřátel. Odezva, která musela zákonitě přijít ze strany bývalých židovských spolubratrů, brzy vyústila v otevřené nepřátelství.
Se stejnou vášní, se kterou se vzdělaný židovský farizej vydal chránit čistotu své víry do Damašku, a sektu pokřtěných Galilejců rázně likvidovat, nyní do tohoto města přijíždí, aby se sám k pronásledovaným přidal. To nemohli dlouho pochopit ani Židé, jejichž nedotknutelnost víry ještě před chvílí Pavel horlivě obhajoval, ani ti, kteří v mesiášství Krista již uvěřili a tak apoštol musel ještě dlouho zápolit s pochopitelnou nedůvěrou, a to nejen u prvokřesťanů, ale i u pohanů. Původní zmatek židovských souvěrců brzo přerostl v nepřátelství, později končící upřímnou nenávistí. Bez komplikací nebyly ani jeho vztahy s některými z Ježíšových učedníků, kteří po smrti svého Mistra pokračovali v mesiášském hnutí v duchu odkazu svého Mistra, pod vedením Ježíšova bratra Jakuba. Neshody existovaly hlavně v otázce nutnosti dodržování židovských zákonů a předpisů katechumeny ze Židů a z pohanů a rozhodně ne všechny apoštolovy teze přijímali původní Ježíšovo učedníci bez výhrad. Také způsob jeho evangelizace byl předmětem mnoha vnitřních sporů. Pavlovu teorii svobody víry a Ducha a hlavně důvěry v milosrdenství Boží si mnozí lidé v jeho době i dlouho potom vykládali mylně, takže on sám, např. ( Řím 3,7-
Důležitá skutečnost pro snahu o hlubší pochopení jeho myšlení a učení je propastně velký rozdíl mezi pozemským a nebeským, jak vnímá Pavel. Celé jeho působení, reakce, jeho listy i jednání s Ježíšovými učedníky jsou poznamenané Pavlovým přesvědčením o nevýznamnosti všeho pozemského. Člověk má jednat, obrazně řečeno, s očima upřenými jen k nebi, neboli jeho zájem má být jediný a to nebeské království. Apoštol učil, že pozemské záležitosti po příchodu Mesiáše již nemají zásadnější smysl a dokonce i posvátné knihy Zákonu došly Kristovým příchodem ke svému naplnění. Jejich pokračováním je Ježíš, Syn Boží.
Proto vůbec nepovažoval za podstatné, že učedníci s Kristem žili, jak říká „pozemským životem“ a on ne. Nejdůležitější je podle něho duchovní kontakt přímo s nebeským Bohem, ne oklikou přes lidi a takovým způsobem byl osloven pouze on skrze Ducha. Ukázka, jak důrazně odlišuje tělesné a duchovní, je například jeho zmínka o Ježíšovi v listu Římanům ( 1, 3-4) píše: „ ...o jeho Synu, který podle těla povstal z Davidova potomstva a který byl podle Ducha svatosti mocně označen za Božího Syna skrze vzkříšení z mrtvých...“ ( Nová Bible kralická ). Rozlišuje tedy zřetelně fakt, že podle své matky Panny Marie Ježíšův rodokmen sahá až k Bohem vyvolenému pomazanému izraelskému králi Davidovi (podle těla), od Kristova jedinečného postavení Božího Syna (podle Ducha). Spasitelovo jméno Ježíš bylo určeno přímo Bohem, resp. andělem Páně při zvěstování, Kristus znamená v řečtině titul davidovského krále. Větší důraz tedy Pavel klade na Bohem určené jméno Ježíš, Kristus připojuje převážně jen ve smyslu uznání jeho lidského ( tedy málo významného) davidovského rodokmenu. Důležitější než lidský původ, je tedy pro Pavla logicky Ježíšovo přímé Boží Synovství. Rodokmen Ježíšovy matky Marie nehraje u Pavla, i přes její velmi významné kořeny sahající až ke králi Izraele Davidovi, takový význam, který bychom vzhledem k jeho nesporné inteligenci a vzdělání od něho očekávali. Je to proto, aby se v podvědomí lidí osoba Ježíše ještě víc vzdálila od krále Židů a ještě těsněji a důrazněji spojila se svým Bohem Otcem, králem nebes?
Pavel tedy nepovažoval vše hmotné, pozemské věci, ale i skutky za příliš důležité oproti duchovnu. V jeho listech o tom nalezneme bezpočet příkladů, tak například píše Římanům, že „Samotná víra je víc, než dobré skutky“ (Řím 3,28), protože ty jsou pozemskou záležitostí. Jindy píše v Kol 3,23 : „Cokoli děláte, dělejte z duše jako pro Pána, a ne pro lidi.“. „Viditelné je dočasné, neviditelné věčné“ píše v 2.Kor 4,18. V jiném listě píše, že podle těla není Izrael skutečný Izrael ,protože je nahrazen těmi, kdo uvěřili v Ježíše. Jinými slovy, faktický, hmotný Izrael ( tělo), přestal existovat příchodem Mesiáše (z Ducha). Smrtelné tělo bylo nahrazeno nesmrtelným Duchem a jen on si zaslouží veškerou naší pozornost. V Gal (2, 16) kupříkladu píše velmi pozoruhodnou a rozporuplnou větu, která nám ještě zřetelněji osvěcuje Pavlovo myšlení po konverzi: „ Člověk je uznán za spravedlivého, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon“. Paradoxně tedy žít podle pravidel vzešlých z Mojžíšova Zákona, který mu předal Bůh, již není podle Pavla správné. Vezmeme-li apoštolova slova doslova, pak dodržuje-li člověk Boží Zákon, není uznán za spravedlivého. ( kým není uznán?) K uznání za spravedlivého tedy není potřeba dělat skutky, jak je nařizuje zákon, ale pouze uvěřit v Ježíše. Z této Pavlovy věty nám i při té největší a upřímné snaze o jiné vysvětlení, musí vyjít jediné: Pavel jako křesťan již neuznává smysl Mojžíšových Zákonů pro věčný život. Raději se nebudeme pokoušet uvedenou větu z dopisu Galaťanům dál rozebírat, ani komentovat. V tomto jediném případě dostává plnou platnost varování apoštola Petra a dalších, že špatně pochopené Pavlovo učení může být pro církev až škodlivé.
V tomto listu Galaťanům Pavel dál například říká, že mu již na pozemském Jeruzalému nezáleží, protože Kristus nyní vládne duchovnímu Jeruzalému nahoře. O hmotných věcech nyní mluví obrazně, jakoby se hmota proměnila v ducha. Tak se o hoře Sión, o Jeruzalému, Izraeli a mnohém dalším vyjadřuje již pouze v duchovím smyslu, jako kdyby na zemi přestaly fyzicky existovat. To ale může pozorným čtenářům Starého zákona a Pavlových listů občas vnést zmatek, nebo alespoň nejistotu z přečteného textu. Například starozákonní prorok Izajáš jmenuje ve svých proroctvích ( i jemu jsou některá pouze připisovaná, stejně jako Pavlovi některé listy) skutečná města, hory a oblasti, například Sábu, Midján, Sinaj, Taršíš, Babylón a desítky dalších. Tak se v ekumenickém překladu Bible z roku 1979 objeví kupříkladu v Iz 66, 13 Hospodinova věta: „V Jeruzalémě dojdete potěšení“ , kde se jedná o skutečném fyzickém městě Jeruzalém. Ve stejné knize nalezneme Pavlova slova v listu Galatským ( 4, 24-27): „ Je to řečeno obrazně...Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému...Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka.“ Hmotný Jeruzalém zaměňuje za duchovní. V jiném překladu je ještě dopsané: „ Jeruzalém, pocházející shora“ Pokud se setkají těsně vedle sebe Izajášovo a Pavlovo pojetí fyzického a duchovního Jeruzalému, jak se to stalo například ranních chválách Denní modlitby církve, může tato část modlitby vyvolat otázku, jak tedy správně město Jeruzalém vnímat. A jak dalece lze sloučit starozákonní a Pavlovo pojetí tohoto i dalších měst, horu Sión,Izrael, apod. Nutno podotknout, že tento Pavlův způsob přetváření původně hmotného (t.j.lidského) na duchovní, (t,j. božské) se velmi ujalo. Mnoho pozdějších církevních spisovatelů psalo podobně, jako například apologeta Arnobius ze 3.- 4. století: „ Požehnej tě Bůh ze Siónu, to je ze své církve“ .
Křesťanství jistě nevzniklo samo od sebe, v okamžiku náhlého oslovení Pavla Duchem svatým v podobě Zmrtvýchvstalého Ježíše, ale tento jediný dramatický okamžik největší měrou inicioval jeho zrození. Kristus sám rozhodně nepřišel na svět založit jakousi novou alternativu k judaismu a jeho mučednická smrt toho ani nebyla důsledkem. Mojžíšův Zákon přišel obnovit a naplnit, ne zrušit a nahradit jiným a nikdy se nezřekl své příslušnosti k židovství. To neudělala dokonce ani jeho matka Marie, přestože právě vlivná velekněžská židovská rodina Annáše, spravující po několik generací jeruzalémský Chrám, jejího syna Římanům k ukřižování vydala.
Svého židovství se po přijetí křtu žádným způsobem nezřekli ani Ježíšovo učedníci a nenapadlo to udělat později ani apoštola Pavla. Nikde se nedočteme třeba jen o takové myšlence, příchod Krista byl pro ně naplněním své víry a dávných proroctví. Po přijetí křtu se spíš mohli nazývat židokřesťané, i když ani tento název není zcela adekvátní nastalé situaci. Zrod křesťanství se nedatuje nějakým Ježíšovým činem, ani přibližným rokem jeho smrti, nebo jinými dobovými událostmi, ale počátek jeho existence začíná během Pavlova vidění asi tři roky po Kristově umučení na zmíněné cestě do Damašku. Ale ani tehdy, ani jindy, ho o založení nové církve Zmrtvýchvstalý nepožádal.
Zásadní důvod k osudnému rozdvojení Abrahámovy a později navázané a Mojžíšem upřesněné nejstarší cesty za Bohem bylo uznání, resp.neuznání Ježíše Krista za Božího syna a prorokovaného Mesiáše. Židovskému národu tak zůstal statut Bohem vyvoleného národa, - a tuto skutečnost
definitivně potvrdil II.vatikánský koncil - který na příchod Mesiáše stále čeká. Apoštol Pavel a všichni pokřtění Židé i pohané očekávali slíbený příchod Spasitele stejně jako ostatní Izraelité, a doufali, že se ještě za svého života tohoto příchodu dočkají. Hlavní rozdíl byl v tom, že zatímco Židé na svého Mesiáše čekali a dodnes stále čekají, prvokřesťané očekávali, že se dokonce ještě dožijí jeho druhého příchodu. Proto ta horečnatá apoštolská činnost především Pavla a učedníků, přímých svědků Ježíše Krista. Židé i křesťané vlastně tak stále na Mesiáše čekají, i přes rozdílný pohled na Spasitelův první, respektive druhý příchod.
V životopisu největšího z velkých prvokřesťanských zvěstovatelů nám schází jak přesný rok narození, tak datum jeho smrti a dokonce i u způsobu a místa jeho smrti čteme vždy slova: asi, přibližně, nebo pravděpodobně. Stará tradice se sice zmiňuje o jeho popravě za císaře Nera v Římě, ale v Novém zákoně o tom bohužel kupodivu nenajdeme žádnou zmínku. A novozákonní Skutky, ve kterých autor píše převážně o Pavlovi, končí jeho domácím vězením v Římě, ve kterém přijímá hosty. V tom je zásadní rozdíl od jeho současníka Krista Ježíše, kde vedle učení má pro křesťanství jeho smrt a vzkříšení pochopitelně ústřední význam.
O Pavlově mládí víme tedy bezpečně jen to, že patřil stejně jako jeho otec k farizejům a byl mimořádně bystrý a horlivý ve studiu Starého zákona. Nikdy nebyl ženatý, přestože to je povinnost pro každého židovského učitele Zákona a lze předpokládat, že nebýt damašského zjevení, jistě by jako rabín později rodinu založil. O jeho osobním životě v dospělosti, ať už židovské, nebo křesťanské, víme bohužel málo a spíše jsou to nejasné dohady a náznaky, než fakta. Vlastní osud této mimořádné osobnosti církve ustupuje zřetelně do pozadí, aby mohla ještě výrazněji vyniknout jeho velká mesiášská zvěst Krista Ježíše. Hlavní a nejdůležitější postavou Nového zákona byl a vždy zůstane Boží Syn a životní osudy Ježíšových učedníků a jeho pokračovatelů, jsou v kontextu s ním naprosto nepodstatné.
Přesto ale můžeme z nejrůznějších pramenů o Pavlově soukromém životě vyčíst alespoň útržkovité zmínky, abychom si mohli dát do logických souvislostí některá fakta. I když je Šavel, a později Pavel, vždy zmiňován jako z Tarsu v římské provincii Kilikii, není místo jeho narození naprosto jednoznačné. Augustinův starší současník, občasný teologický oponent a velký ctitel Písma, církevní Otec Jeroným tvrdil, že Pavlovi rodiče pocházeli stejně jako rodina Ježíše z Galileje. Tam se prý také narodil a teprve odsud měla být celá Pavlova rodina po židovských nepokojích v rámci kolektivní viny vypovězena do Kilikie. Před horším osudem je uchránilo především jejich římské občanství. Pramen Jeronýmova přesvědčení není a nikdy nebyl dostatečně známý, ale na svém tvrzení trval.
Ať už se tedy apoštol narodil v Tarsu v Kilikii na jihu Malé Asie, nebo v městě Gischale v Galileji, v Tarsu prožil dětství. Vynikal upřímnou a oddanou zbožností a od mládí žil důsledně orientovaný na rigorózní farizejství, o kterém ještě bude zmínka. K rabínskému povolání se připravoval u nejvzdělanějšího odborníka na židovské právo a bohosloví, jeruzalémského farizeje Gamaliela, který si vybíral jen nejnadanější žáky. Rabín nesměl za své porady a učení pobírat mzdu, ale případně pouze malý příspěvek na živobytí a to jen od těch žáků, kterým se soustavně věnoval. Každý budoucí rabín se tedy při studiu ještě učil nějakému řemeslu a Pavel se vyučil krejčím, konkrétně šil stanové dílce většinou z kozích kůží. Řemeslo se mu později velmi hodilo při jeho apoštolských cestách nejen k vlastní obživě, ale také mu umožňovalo hradit jeho misijní cesty. Apoštol, který má největší zásluhy o vznik a pozdější dynamický rozvoj křesťanství po celém světě, byl tedy stejně jako Boží Syn dělník.
Pavel byl věrný Izraelita pevné víry, ale také loajální občan římské říše, ovšem vlastnit římské občanství bylo mezi Izraelity spíše výjimečné a bylo udělované jen za mimořádné služby a Pavel ho získal po svých rodičích. Hovořil dokonale řecky a ze své rodiny si osvojil i znalost hebrejštiny, některé prameny uvádějí i jeho znalost aramejštiny.
Apoštol, stejně jako velmi mnoho Židů, měl dvě jména - židovské a římské. Saul se jmenoval na počest prvního izraelského krále a Paulus bylo příjmení významného římského rodu Aemiliů. Ne ihned po obrácení, jak se často mylně uvádí, ale až o několik let později, začal Šavel používat své druhé římské jméno. Soustavně pak až na svých apoštolských misijních cestách mezi řeckými pohany. Několikrát, když se v souvislosti s jeho misionářskou činností vyskytly závažné problémy s úřady, dovedl své římské občanství uplatnit ve svůj alespoň částečný prospěch, například při jeho domácím vězení v Římě, ale i v dalších nastalých situacích.
Přestože je listům židovského teologa a výjimečného syna Izraele apoštola Pavla věnovaná větší část Nového Zákona, než všem čtyřem evangelistům dohromady, a z 27 uvedených knih mu je jich připisováno 13, Pavlův význam pro vznik křesťanství byl ještě více dominantnější, než by se snad na první pohled mohlo zdát. Tento fakt nemůže nikterak ohrozit nebo snížit více jistota, než domněnka, že ne všechny listy uvedené pod jeho jménem, napsal skutečně on. Například epištola Židům byla jiným autorem napsaná později, a bibličtí badatelé se většinou shodují v tom, že nenapsal ani oba dopisy Timoteovi a také Titovi. Ke stejnému úsudku se přiklánějí i v případě dopisu Efezským.
Pavlovo listy jsou opravdu dopisy, kterými apoštol reaguje na aktuální situaci v jednotlivých fungujících křesťanských sborech, ale nejde v nich v žádném případě o nějaký soustavný výklad jeho, nebo Ježíšova učení. Je velká škoda, že nejsou k dispozici alespoň některá jeho kázání, jistě by to byla velká kazatelská škola nejen pro misionáře, přestože by nás asi překvapila pravděpodobná podstatná odlišnost jeho kázání od vlastního obsahu epištol. To je ale zcela logické, protože kázal především pohanům, ale listy psal svým přátelům do sborů, které založil, osobně znal jejich představitele a které žily se střídavými úspěchy svým vlastním životem.
Evangelizoval téměř zásadně ve větších městech, kde již byly synagogy. Zde stojí za povšimnutí pozoruhodný fakt, že mu hlásání Krista bylo alespoň zpočátku představiteli těchto synagog vůbec umožňováno, protože Pavel přinášel svým hlásáním o Bohem již seslaném, jimi nepoznaném a nakonec ukřižovaném Mesiáši, pro Židy vlastně velmi znepokojivou zprávu. Vždyť až dosud byli téměř všichni Židé přesvědčeni, že Ježíš z Galileje byl možná nadaný léčitel, ale rozhodně také i nebezpečný rouhač, který navíc dokázal s úspěchem oslovit a ovlivnit velké množství lidí, jdoucí až do tisíců. A největší přečin spáchal, když se veřejně prohlásil za Božího Syna! To byl v očích své pevné židovské víře oddaných věřících ten nejhorší zločin, a pokud by Ježíše Římané neukřižovali sami za to, že se prohlásil králem Izraele, museli by to udělat oni sami podle svého Zákona ukamenováním pro jeho rouhání, jak byli téměř všichni Židé skálopevně přesvědčeni. Pavlovi ale jistě ke vstupu do synagog pomohlo i jeho farizejské vzdělání a od jejich představitelů i možná určitá zvědavost slyšet argumenty bývalého rabína, nyní člena „ sekty Nazaretských “, jak byli prvokřesťané pohrdlivě často nazýváni. Pro Židy oddané své víře v Boží Slovo přetlumočené dávnými proroky, byla ochrana těchto pravd zásadní prioritou a byli také ochotni ji nejen urputně bránit, ale také pro ni položit své životy, jak se v minulosti již tolikrát stalo. Přesto mohl Pavel po určitý čas, ještě před zásadnějším vymezením nového náboženského směru, v některých synagogách již uskutečněný příchod Mesiáše na svět hlásat.
Pro hlásání mesiášství Krista ve větších městech měl mnoho osobních i praktických důvodů s ohledem na vlastní bezpečnost a proto nikdy necestoval naprosto sám a jeho cesty měly vždy předem určený cíl. Pokud se tedy o Pavlovi někde píše jako o potulném kazateli, není to příliš výstižná charakteristika. Jeho cesty nebyly dílem náhody, ani okamžitého rozhodnutí, ale byly vždy pečlivě naplánované, předem avizované a pokud se od původního plánu odchýlil, bylo to jen na základě nějaké mimořádné situace. V synagogách odhodlaně zvěstoval Ježíše Židům jako pravého Mesiáše, i když sám jako ještě donedávna poctivě praktikující Žid, dovedl předem odhadnout jejich reakce. Odvolával se na své vlastní farizejské židovství, na své rabínské vzdělání, i na to, že Ježíš je především Mesiáš Izraele jako celku. To bylo jeho upřímné přesvědčení, i když pravděpodobně již od samého počátku svého evangelizačního působení připouštěl myšlenku, že Mesiáš spasí nejen „ Izrael podle těla“, tedy Abrahámovo pokolení, ale i konvertující pohany. Proto se po svých ne příliš uspokojivých výsledcích s evangelizací Židů a po dohodě s ostatními učedníky v Jeruzalémě, plně soustředil na evangelizaci pohanů.
Avšak myšlenka, že by také oni měli možnost účasti na Boží smlouvě s Izraelem, aniž by se k němu připojili, mezi židovskými učedníky vyvolávala ostrý nesouhlas. Navíc židovství nemělo a nemá misijní zaměření, takže případná konverze k judaismu je poměrně zdlouhavý a náročný proces pro obě strany. Diskuze Pavla s učedníky na toto téma byly často prudké a vášnivé a pro apoštola také nepříliš úspěšné, takže i z tohoto důvodu se začal zabývat evangelizaci převážně u pohanů. Evangelizační problémy měl nejen s Židy, ale samozřejmě i s pohany po celý život, přesto jeho pozdější misijní činnost právě mezi pohany přinášela největší výsledky. Židé se svojí pevnou Mojžíšovskou vírou svých předků a důsledným dodržováním Zákona a svých tradic byli jakýmkoli změnám myšlení pochopitelně jen velmi těžko přístupní. V narůstající intenzitě a naléhavosti Pavlovy snahy postupně stále více spatřovali hlavně ohrožení nejen své tradiční víry, ale i celého složitého systému judaismu.
Především díky Pavlovu listu Římanům a jeho mimořádně důležitým kapitolám 9 - 11, se stal tento židovský farizej a vzdělanec nejdůležitějším křesťanským teologem, který pohanům, jež obracel ke křesťanství, jasně hovořil o tajemném vyvolení národa Izrael. Je to tajemství, jehož platnost nikdy nesmí zůstat skrytá, nebo jakkoli zamlžená, přestože se o to z nepochopitelných důvodů, bohužel již tolik křesťanů pokoušelo. Často úspěšně se všemi pozdějšími následky. Jestliže bezvýhradně ctíme Písmo, musíme pak i stejně bezvýhradně uznávat i v něm obsažené výroky, včetně těch o Božím vyvolení Izraele. Pokud bychom tyto výroky popírali, popírali bychom Písmo, svoji víru, ale hlavně Stvořitele, který Izrael vyvolil. Zpochybňovali bychom i učení svatého apoštola Pavla, jehož učení je dominantním základem Nového Zákona a kterého si Bůh zvolil jako nejvýraznějšího hlasatele radostné zvěsti v počátcích církve.
List pro Římany vznikl za Pavlova posledního pobytu v Korintu a jako jediný z Pavlových listů připomíná adresátům nejvíce osobností Starého zákona, od Adama, přes Sáru, Izaiáše, Eliáše, Mojžíše, Rebeku a další. Žádný jiný Pavlův list tolik starozákonních postav už nejmenuje a zmíněné tři kapitoly listu Římanům jsou vlastně jediným novozákonním textem, který se tak obsáhle a s uznáním zabývá židovským národem a jeho osudem. A který možná mnozí křesťané nikdy nečetli. V opačném případě by nemohlo docházet k tomu, k čemu bohužel v průběhu dvou tisíciletí v křesťansko-židovských vztazích až donedávna docházelo.
Pavel dokázal při své práci mistrně využívat specifické farizejské metody svého starozákonního vzdělání. Jako učený farizej znal samozřejmě dokonale Starý zákon a této znalosti bohatě užíval nejen jako rabín, ale dál i jako pokřtěný. Jeho metoda výkladu starozákonních textů, to znamená jejich aplikace směřující vždy ke Kristu, byla v té době naprostá novinka. A vzbuzovala podiv, ale i odpor. I v jiných způsobech argumentace se znatelně odlišoval od dosud běžných rabínských tradic. Apoštol ale zaručeně nebyl první židovský vzdělanec, který se odchýlil od tradičního židovského pojetí očekávaného Mesiášova příchodu, protože před ním se již v dlouhé a pohnuté historii židovského národa o jiný pohled na tuto otázku, již několik učenců neúspěšně pokoušelo. Ale byl první a také jediný, komu se to podařilo dokonale se všemi důsledky pro dalších dva tisíce let a jeho odkaz je víc než impozantní. Ovšem za cenu původně nechtěného, ale častými vzájemnými konflikty provázeného rozdvojení původního, jediného a nejstaršího kmene pevné víry v jednoho Boha Stvořitele. Pavel nemohl ani tušit, jak brzy přijdou jeho původní bohabojní židovští soukmenovci o svůj domov a jak nesmírně krutými zkouškami bude procházet jejich víra po dalších téměř dva tisíce let v rozptýlenosti po celém světě. A jistě by si nepřipustil jako vůbec možnou vizi, jak se později následovníci „jeho“ nové víry v Božství Krista Ježíše, ještě tolikrát ke svým starším bratrům ve víře tak nesmírně krutě zachovají. To ale apoštol nemohl ani tušit.
Římský občan Saul byl přibližně stejně starý, jako Ježíš. Pocházel z vážené židovské rodiny, vyznávající tradiční hodnoty víry svých předků v očekávání příchodu proroky ohlášeného Mesiáše. Židé si vždy zakládali na svém rodokmenu a své předky náležitě ctili. Tak, jako se často ke jménu Ježíš připojuje „z rodu krále Davida“, tak i Saul ještě jako rabín, rád zdůrazňoval svůj původ z Izraelského kmene Benjamin, ze kterého první židovský král vzešel.
Stejně jako jeho otec farizej, ani Pavel rozhodně nepatřil mezi odbojné židovské protiřímské buřiče. Měl naopak významné kontakty sahající až k několika členům pretoriánské gardy a tím i k Neronovým lidem a jeho vztah k Římanům byl loajální až přátelský.V mnoha listech psal, kázal a učil vždy v duchu přizpůsobivosti Římu. Smíření s římskou realitou dokládá velmi často a radí spoluobčanům i svým pokračovatelům, aby byli dobrými a nekonfliktními občany římské říše. Na rozdíl od samého Ježíše Krista, apoštol viděl Království Boží možné výhradně v nebi a život na zemi ostatním radil žít dobrým životem a ve víře v jeho brzký druhý příchod.
Jako horlivý Žid poctivé a pevné víry dodržující důsledně všechny předepsané zákony, nemohl ještě jako rabín Saul zůstat nečinný vůči nebezpečným bludařům z Galileje, kteří po popravě jejich vůdce Ježíše začali především v Judsku hlásáním nového učení narušovat shromáždění Židů v synagogách. Pro všechny pravověrné židovské věřící, byly takové excesy vrcholně pobuřující a znesvěcující a proti těmto výtržníkům bylo nutné nekompromisně a rázně zakročovat a bránit tak víru dávných předků. Je tedy logické, že horlivý rabín Šavel s velkým odhodláním bránil v synagogách klid k modlitbě a rozjímání a odpadlíky a vyznavače nového hnutí ve starodávné židovské tradici osobně pronásledoval, dával bičovat a věznit. Podle svých vlastních slov je dokonce chtěl zcela vyhubit. Byl asi nejhorlivějším organizátorem akce proti členům nepřátelské obce v Damašku, kde aktivně vyznávali mesiášství Ježíše. To samo o sobě by jistě u něho nevyvolávalo tak prudké a vášnivé reakce, protože brzký příchod Mesiáše očekávali alespoň teoreticky i farizejové, kterým sám byl.
Zásadní problém a rozpor byl v tom, že ten, který se prohlásil za Mesiáše a Božího Syna, byl potupně ukřižován jako těžký zločinec. A to byl pro v úctě a bázni Boží žijící Židy důkaz, že Ježíš byl právě kvůli tomuto rouhání a klamání Bohem prokletý (Dt 21,23; Ga 3,13) a potrestaný. Pravý Mesiáš by přece nemohl být ukřižovaný, jako Syn Boha by se buď zachránil sám, nebo by to jistě udělal jeho Otec! Ortodoxní židovští věřící tedy považovali Ježíše pouze za dalšího v řadě falešných proroků z minulosti, pouze zanedbatelná část liberálnějších byla ochotna ho přiřadit ke „spravedlivým“, což ale nemělo nic společného s mesiášstvím od Boha. Židé se celé generace těšili na to, že úzkostlivým dodržováním Zákona budou mít za odměnu svůj podíl na mesiášské moci a slávě tak, jak jim to bylo slíbeno. Jejich očekávanou vlastní účast na této věčné slávě nebrali jako dar, ale zaslouženou odměnu za svůj příkladný život ve víře a bázni před Bohem.
Navíc prvokřesťané nechtěně „provokovali“ moudré a vysoce vzdělané náboženské představitele svým tvrzením, že první viděli, žili s ním a hlavně, že první pochopili Ježíšovo Mesiášství právě oni, lidé, kteří nepatřili ke vzdělancům, ani k farizejům, ani k vůdcům Izraele. Lidé, kteří nevynikali nad jiné ani mimořádným zápalem ve víře. Je možné, aby si Vykupitel světa vybíral své následovníky mezi prostými rybáři a ignoroval židovskou inteligenci? Proč by se Mesiáš dal poznat právě prostým nevzdělancům, když na něho celé generace čekala elita mudrců, proroků a dalších představitelů z Abrahámova rodu, kteří své životy zasvětili soustavnému studiu Božího učení? To byl hlavní důvod nesmiřitelného odporu většiny Židů, a zvlášť nábožensky výrazně aktivního Pavla k nové „Nazaretské sektě“.
Připomeňme si v této souvislosti podobný zapřísáhlý boj svatého Augustina s mnoha nebezpečnými a často také agresivními skupinami bludařů, proti kterým z pozice biskupa z Hippo Regio vehementně obhajoval a urputně bránil jedinečnost a pravost křesťanské víry na církevní scéně se zápalem velmi podobným Pavlovu. Nekonečný Augustinův boj s heretiky a nejrůznějšími sektami byl ojedinělý svým rozsahem, protože jen v severní Africe jich za jeho působení bylo víc než osmdesát! Severoafričtí sektáři měli v Augustinovi nejen vášnivě nesmiřitelného, ale i nejvzdělanějšího člověka celé široké oblasti, proto pokud s nimi došlo k osobní konfrontaci, jeho argumenty takřka vždy vítězily. Pro ochranu svých věřících a při potírání těch nejagresivnějších sekt nakonec Augustin neváhal spolupracovat dokonce i s vládnoucí mocí v zemi. Nepřehlédnutelná podobnost s apoštolem Pavlem spočívá v tom, že za Augustina, stejně jako za Pavla, byla vládnoucí moc Řím a oba byli vůči němu vysoce loajální.
Přibližně tři roky po Ježíšově ukřižování dochází u Saula k naprosto nečekanému, náhlému obrácení díky jeho vidění. Zapálený pronásledovatel nového učení, které až doposud odsuzoval jako židovské víře nebezpečný blud, se po svém vizionářském prožitku přidává k těm, které dosud tvrdě pronásledoval. Židovský rabín, mající dokonce přímé kontakty také na Annášovu rodinu, která se rozhodující měrou podílela na ukřižování Ježíše, učinil neuvěřitelný a pro jeho okolí naprosto nepochopitelný obrat. Jeho konverze nebyla výsledkem dlouhodobého procesu neklidného, horečnatého hledání a postupného poznávání pravdy, jaké za pár století prožil svatý Augustin, ale náhle oslovený pravověrný Žid Šavel poznává během svého vytržení skrze Ducha Svatého přímo Zmrtvýchvstalého, který navíc k němu prý osobně hovoří. Slyší Ježíšovo přání hlásat ne o něm samém, ale především o tom, co na světě učil. Ten, kterého nikdy osobně nespatřil, nikdy neslyšel a kterého příznivce dosud tak vášnivě pronásledoval, ho nyní vysílá, aby hlásal jeho učení.
pokračování
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění I. díl
